.:: Neviditelný čert ::.

Jak jsem potkal čerta

rubrika: Povídání

Jak jsem avizoval, tak jsem také učinil. V neděli jsem navštívil oppidum na Závisti a tam jsem ho potkal.

Lucifer

Bylo oblačno, ale teplo a nepršelo, jak slibovala předpověď. Už na počátku prudkého stoupání z Břežanského údolí na kopec s největším známým keltským oppidem v Čechách jsem si sundal svetr a zbytek urazil v košili s krátkým rukávem. Držel jsem se klikaté a místy velmi strmé lesní pěšiny blízko srázu nad Vltavou, která vede k vyhlídkovému altánku. Zde se pak prudce zatáčí směrem od Vltavy a pokud se držíte žluté značky, dovede vás mírným stoupáním až k oppidu.

Les byl téměř pustý. Dole na dětském hřišti jsem viděl pár lidí a cestou pak už jen jednu dvojici. Když jsem dorazil k altánku, nikde ani živáčka. Jak jsem přicházel, udělal jsem si jeden snímek z boku a pak jeden zepředu. Bylo to v té chvíli zajímavé uspořádání. Já jsem stal před altánkem čelem k Vltavě, vlevo a vpravo pusto, a přede mnou za altánkem... Na první pohled to není vidět, ale znalci vědí, že za altánkem je nad srázem malá plošinka, dokonce s lavičkou, odkud je kouzelný výhled na vltavské údolí. Trochu jsem se motal kolem a pak jsem zamířil za altánek.

Náhle zjevení oné bytosti ve mně vyvolalo lehký zmatek, takže jsem zprvu, ve snaze ji nevyplašit, zuřivě snímkoval vše v dohledu. Měla sebou dva meče a říkala, že není člověkem. Skromně jsem naznačil, že já možná také ne, ale dál už jsem to radši nerozváděl. Možná jsem měl říct, že někteří mě mají za ďábla a jiní za jakési osvětlovací těleso. Zeptal jsem se, zda si ji můžu vyfotit, a ona si vzala meče a nechala se vyfotit. Měla velmi kultivovaný projev s přízvukem jakoby z poloviny minulého století, možná ještě starším.

Tolik zatím...