Neviditelný čert

Léto se nám začíná opět oteplovat, koncem týdne by se teploty měly vyšplhat až téměř ke třicítce, a tak mě napadlo, že bychom si mohli povědět něco o velbloudech, korábech pouště. Jen tak mimochodem, prvního či druhého srpna mi můj nejoblíbenější vrátný naší instituce oznámil, že ve vzduchu už cítí podzim. Myslím, že to trochu uspěchal. A teď tedy k velbloudům. Jako rozcvičku předkládám dvě kvizové otázky.

Lucifer

Správná odpověď na první otázku se nachází pod písmenem d. Velbloudí hrby neslouží k ukládání vody, natožpak resveratrolu, písku či buchet s mákem, nýbrž tuku, který funguje jako zásoba energie. Vodu má velbloud uloženou v celém těle, zejména v krevním oběhu, což velice účinně brání dehydrataci. Velbloud tak může ztratit až 40 procent své hmotnosti, aniž by to mělo dopad na jeho zdraví, a vydrží až sedm dní bez pití. Když se ale napije, stojí to za to - dostane do sebe najednou až 225 litrů. (Tak tomuhle říkám dokonalý pitný režim. Kam se hrabou dnešní lidé, kteří bez kanystru tekutiny nevydrží ani jízdu metrem, natožpak celodenní vycházku po poušti. Když ale přijde řada na pití, tak i ten nejzkušenější pivař je proti velbloudovi úplná nicka.)

Nyní se pojďme podívat na několik dalších zajímavých faktů o velbloudech, které nemají nic společného s jejich hrby.

Než si reputaci o dlouhé paměti získali sloni, domnívali se staří Řekové, že nikdy nezapomínají právě velbloudi. Perští lovečtí psi - Saluki - lovili na velbloudech. Leželi velbloudovi za krkem a čekali na jelena, a když ho spatřili, vyskočili a hnali se za ním. Saluki dokáže skočit ze stoje až 6 metrů.

V roce 1977 v seriálu Zoo David Taylor poznamenal, že "velbloud si dokáže k lidem postupně vypěstovat odpor, který jednoho dne vyvrcholí, a pak se velbloud nezná". Chovatel zvíře uklidní tím, že mu hodí svůj kabát. "Velbloud ho strašně zřídí. Skáče po něm, kouše ho, roztrhá ho na kusy. Když má velbloud pocit, že už se dostatečně vyřádil, mohou spolu člověk a zvíře zase žít v míru." (Jako by mi to něco připomínalo.)

Na velbloudích dostizích ve Spojených arabských emirátech se začaly místo tradičních dětských žokejů používat roboti. Dálkově ovládaní jezdci byli vyvinuti v důsledku zákazu startu žokejů mladších šestnácti let, který tamní dostihová asociace vydala roku 2004. Zákon se však pravidelně porušuje a existuje čilý obchod s dětskými otroky, při němž se v Pákistánu unášejí již čtyřleté děti a drží se v arabských velbloudářských táborech. Jedinou kvalifikací k tomu, aby se člověk stal žokejem, je nízká hmotnost a schopnost zděšeně křičet (což velbloudy pobízí).

Slavný verš z evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše, že "snáze projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království", vznikl možná chybou v překladu, když bylo původní aramejské slovo gamta ("tlusté lano") zaměněno za gamla ("velbloud"). Zní to logičtěji a dobře zaopatřený člověk si jistě oddychne.

Správná odpověď na druhou otázku se nachází pod písmenem b, což je vlastně d hrbem dopředu. Možná vás to překvapí, ale velbloudi skutečně pocházejí ze Severní Ameriky. Symbol afrických a arabských pouští je ve skutečnosti amerického původu. Stejně jako koně a psi se i velbloudi vyvinuli před dvaceti miliony lety na amerických travnatých porostech. Tehdy vypadali spíše jako žirafy nebo gazely než jako hrbatá nákladní zvířata, pardon, koráby pouště, které známe a máme rádi dodnes. Teprve před čtyřmi miliony let překročili Beringovu šíji do Asie.

V Severní Americe vyhynuli velbloudi během poslední doby ledové a na rozdíl od koní a psů se tam už nikdy nevrátili. (Představte si, že se tam naopak nevrátili koně. Indiáni na velbloudech. No není to úžasná představa?) Není zcela jasné, proč severoamerický druh velblouda vyhynul. Hlavním viníkem byly zřejmě klimatické změny. Konkrétně mohly velbloudy zahubit změny obsahu oxidu křemičitého v trávě. Jak se klima v Severní Americe ochlazovalo a vysušovalo, obsah oxidu křemičitého se v trávě ztrojnásobil. Tato nová, extrémně tuhá tráva zničila zuby i těm nejzubatějším přežvýkavcům, a tak koně a velbloudi postupně umírali hlady, protože nemohli žvýkat.

Leccos také nasvědčuje tomu, že tyto již oslabené druhy, kterým zmizení Beringovy šíje před 10 000 lety zablokovalo únikovou cestu do Asie, "dorazili" lidští lovci.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)

14.08.2012, 00:00:30   Publikoval Luciferkomentářů: 3