Neviditelný čert

Dokončení pohádky o Děsivěnce mě natolik vyčerpalo, že jsem se pokusil ve své knižní sbírce vyhledat nějaké uklidnění, odpočinutí a dobití svých energetických duševních zdrojů - a do oka mi padla knížka Pět Tibeťanů... od Arnolda H. Lanze, z níž jsem před nějakým časem na NČ dodal tři příspěvky: Dlouhá léta bez potíží a nemocí, Nedoporučované potraviny a Emocionální zahrada. Pokud si kliknete na ten třetí, tak vám hned v perexu jistě neujde, že zcela stejně jsem k němu došel, jak docházím teď k tomu čtvrtému. A ještě poznámka k Děsivěnce: Napsal jsem ji už den předtím v kavárně Satori. Její konec byl však takový neurčitý, takže jsem ho den poté začal vylepšovat. Nejdříve mě napadaly velmi děsivé konce, ale nakonec jsem se slitoval a přivolal Neděsivěnku. A teď k těm myšlenkám:

Lucifer

Myšlenky lze srovnat s nejrůznějšími obrazy, např.

- s vodou: rozšiřuje se a teče tam, kde má volný prostor. Rychle se rozlévá, vyplňuje prohlubně, tvoří kaluže a je tak dlouho v pohybu, dokud má volný prostor nebo dokud nenarazí na nějakou překážku, kterou pomalu podemílá.

- se štěňaty: sledují každou stopu, větří a čenichají tu i onde, jsou neklidná, běhají bez cíle sem a tam.

- s malými dětmi: jsou hravé, nechávají se rozptylovat nebo se soustředí na věci, které se nám zdají bezvýznamné.

- se slepicemi nebo kachnami: běhají a batolí se. Přitom bez přestání kdákají a kejhají.

Všechna tato srovnání zřetelně ukazují, že myšlenky nesledují nějaký jasný cíl. Proto je musíme vzít láskyplně za ruku a vést tak, jako to děláme s dětmi. Velká část našeho života se odehrává v denním vědomí, tzn. v porozumění vlastního Já. Sídlí v mozku a řídí naši vůli. Nad denním vědomím se nachází vyšší vědomí, udržující spojení s nadřazenou mocí. Jestliže ji uznáme a přijmeme, stává se řídící silou, orientační hvězdou, pomocí, strážným andělem, moudrostí, intuicí a Vyšším Já. Pod prahem vědomí se nachází podvědomí, které není našemu rozumu volně přístupné. Obsahuje Já, vlastní jádro bytosti. Podvědomí je lehkověrné a naivní jako dítě a bezstarostně přijímá všechno, co přijde. Nerozlišuje mezi dobrem a zlem, nezná žádný racionální filtr.

Úkolem denního vědomí je řídit podvědomí tak, aby z nejhlubšího nitra nahoru vystupovaly pocity a myšlenky, které bychom rádi prožili. A tak se dostáváme k Hippokratově výzvě, abychom se učili ovládat své emoce, jakož i ke staré známé skutečnosti, že všichni raději prožíváme radost než zlost, starosti, smutek či nenávist.

"Není to nudné?" ptá se Sandra. "Tedy každý den rajská idyla. To by se mohlo stát dost jednotvárným."
"Já osobně jsem zatím nikdy nepovažoval radost ze života za nudnou. Ale podívejme se, co se děje, když jsme a zůstáváme obětí svých emocí, Všichni jistě známe stav zamilovaného mladíka. Co se s ním děje? Místo aby intenzivně prožíval svou lásku a radoval se z ní, ztratí hlavu a chová se jako pitomec. Nebo si vezměme hluboce truchlícího člověka. Každý má někdy právo na smutek, ale po nějaké době je třeba se vrátit do života. Jiného muže zase opustila manželka. Jeho emoce kolísají mezi zlostí, sebelítostí, pocitem opuštěnosti, komplexy méněcennosti, depresemi, nenávistí ke všem ženám a touhou po pomstě vůči manželce. Každý měsíc, když musí platit alimenty, se znovu prolomí stavidla bezbřehé sebelítosti a černých myšlenek na pomstu."

My všichni máme možnost si vybrat. Buď se dobrovolně vydat svým myšlenkám, citům a okolním vlivům, nebo vzít otěže do vlastních rukou. Teď bychom si za tímto účelem mohli udělat malý test: přemýšlejte, co vám jako první přišlo na mysl dnes ráno při vstávání. Byla to radost (svítí slunce), starost (finanční potíže), nenávist (na nadřízeného, partnera), smutek (nad zesnulým přítelem), znechucení ("Život stejně nemá žádný smysl!"), plnění povinností ("Každý den stejná otročina!"), sebelítost ("Já chudák, proč musím chodit do práce, proč jsem se nenarodil bohatý?").

Vše výše uvedené jsem přetlumočil z perexu jmenované knížky. Musím říct, že mě to velmi uklidnilo a energeticky dobilo. A co na to říkáte vy?

Já se ještě vrátím k tomu rannímu vstávání. Nic z toho, co uvádí Lanz, mě ráno nenapadá ani omylem. Téměř pokaždé, když se vzbudím a vycítím neodkladnost opustit svět svého snu, tak první, co mě napadá, je "...píp..., už zase musím vstávat?" Nakonec se s touto nepříjemnou nutností nějak smířím a s nepřeslechnutelným hekáním svůj sen poněkud mátožně a vrávoravě opustím. Jdu si sednout k televizi, kde si pustím teletext na ČT1, abych se upravil do aktuálního obrazu, tj. co se vlastně děje, jaké bude počasí atd., přitáhnu si k svému vidoucímu zraku mobil, abych zkontroloval, jaká bije na NČ, dám si jednu klasickou tabákovou trubičku, a netrvá dlouho, než se zcela vybarvím a opět začínám mít chuť do života. Poté se odbatolím do koupelny, kde se osprchuji, a když ji opouštím, jsem už tak nabitej, že se těším, co zajímavého dneska zase prožiju. Někdy si i zacvičím, pozřu snídani, oťukám NČ přes kabelové připojení a radostně vyrazím k dalšímu ukojení svých duševních a někdy i fyzických potřeb.

17.08.2012, 00:00:54   Publikoval Luciferkomentářů: 11