Neviditelný čert

Po relativně dlouhé době se opět vracím k chybám v matrix, o nichž píše Grazyna Fosarová a Franz Bludorf. Svou včerejší předjarní poetickou vsuvku jsem zakončil konstatováním, že jsem potkal sám sebe. Byla to samozřejmě básnická nadsázka, nicméně mě napadlo, jak bych se cítil, kdybych skutečně, tedy fyzicky, potkal sám sebe, kdybych potkal svého dvojníka, ne napodobeninu, ale skutečného dvojníka. Co si o tom myslí výše zmínění autoři níže zmíněného zdroje, z něhož jsem tady naposledy dával V časoprostorovém vakuu - Kroky do nicoty (s fyzikálním pozadím), předkládám se svými poznámkami. Poznámky autorů jsou jednoznačně označeny.

Lucifer

Zprávy o setkáních tohoto druhu jsou staré jako lidstvo. Staří Egypťané měli pro dvojníka i zvláštní pojmenování, nazývali ho ka. Vcelku mylně je tento pojem běžně překládán výrazem "životní síla". U bohů a vládců symbolizoval ka individualitu, zatímco u prostého lidu ztělesňoval spíš kolektivní vědomí. Ani v keltské kultuře nebyla postava dvojníka ničím neznámým. Mystik a rosekrucián Robert Kirk ji v sedmnáctém století definoval takto: reflektovaný muž čili co-walker, ve všech ohledech vypadající stejně jako člověk sám, jako jeho bratr-dvojče a kamarád, který ho doprovází na každém kroku jako jeho stín. V esoterické literatuře se v takových souvislostech nejčastěji hovoří o "astrálním dvojníkovi" dotyčné osoby, někdy také o "poslovi", který má identické postavě něco vyřídit nebo ji před něčím varovat.

Pojďme se teď podívat na čtyři historická setkání s dvojníkem, jak je popisuje zdroj:

První se odehrálo roku 1771 a zažil ji prý slavný básník Johann Wolfgang von Goethe na cestě do Drusenheimu, kdy z ničeho nic spatřil rytíře na koni, jedoucího opačným směrem. Jednoznačně v něm rozpoznal dvojníka - nehledě na to, že muž měl jiné oblečení. O osm let později Goethe tímto místem projížděl znovu - a měl na sobě přesně tentýž oděv, v němž kdysi zahlédl svého dvojníka na koni.

Druhé zažil někdy v 19. století ruský básník Petr Andrejevič Wiaziemski, když se jednoho večera navracel do svého petrohradského bytu na Něvském prospektu a již z ulice spatřil, že se v jeho pracovně svítí. Sluha jej však ujistil, že v bytě nikdo není. Wiaziemski vešel do pracovny - a viděl u stolu sedět sám sebe! Chtěl se dvojníka dotknout, ale přitom pokusu upadl do bezvědomí. Když přišel znovu k sobě, bylo jeho "alter ego" pryč - ale na stole zůstal kousek papíru, na který tajemný dvojník něco napsal. Wiaziemski útržek schovával po celý zbytek života a ve své závěti dokonce ustanovil, že mu ho mají dát do rakve. Nikdy však nikomu neprozradil, co je na něm napsáno.

Třetí uvedené setkání s dvojníkem je poněkud zvláštní. Odehrálo se v únoru 1943 v Hannoveru, kdy se drogistka Klára Lettinská ověšena těžkým nákupem vracela jeden páteční večer domů. Vlekla ten nákup do čtvrtého patra, kde měla pronajatý byt, a když se konečně zastavila u svých dveří, uslyšela za sebou kroky. Když se ohlédla, uviděla na posledním odpočívadle mladou ženu - svou vlastní kopii!. Postava stála nehybně na odpočívadle a upřeně ji pozorovala. Klára Lettinská se ji nervózně zeptala, co že to po ní chce, ta žena však nic neřekla, otočila se a začala sbíhat se schodů dolů. Lettinská se za ní vydala a když nakonec vyšla až před domovní dveře, spatřila pouze pustou ulici. Vyrazila tedy zpět do svého bytu, nedošla však ani do prvního patra, když se ozvala mohutná exploze. Ten výbuch nastal v jejím pronajatém bytě, ovšem v místnosti, kde pobýval student, jenž se vrátil zraněný z fronty. Když do toho bytu dorazila, byt byl zdevastovaný a ve společné kuchyni na zemi ležel mrtvý mladý válečný invalida. Zřejmě otevřel plynový kohout a po nějaké chvíli škrtl zápalkou. Neznámá "dvojnice" prý Kláru Lettinskou takto zachránila ještě dvakrát. Naposledy ji varovala, aby nenastoupila do letadla, které se pak zřítilo.

Čtvrté setkání s dvojníkem je ještě bláznivější. V roce 1845 zaměstnalo vedení dívčího internátu v lotyšském Neuwelcku novou pedagogickou sílu - dvaatřicetiletá mademoiselle Emilie Sagéová měla vyučovat francouzštinu a matematiku. Mademoiselle Sagéová se však dle svědectví žákyň občas nacházela na dvou různých místech, někdy i na jednom místě, ale ve dvojím balení.

Když mademoiselle Emilie Sagéová jednoho dne vyučovala třináct dívek své třídy a právě cosi psala na tabuli, stalo se něco, co mladé dámy hluboce šokovalo. Slečna učitelka se totiž najednou vyskytovala před tabulí v dvojím provedení! Obě postavy stály těsně vedle sebe a nejenže si byly navlas podobné, ale vykonávaly simultánně naprosto totožné pohyby. Jen v jednom detailu se lišily: "dvojnice" Emilie Sagéové neměla v ruce křídu. Tento podivný jev se několikrát opakoval. Fantom mladé Francouzsky se objevil i během společného oběda. Stál za její židlí a napodoboval všechny pohyby, které během jídla dělala - ovšem bez příboru. Když učitelka na dívky při ručních pracích dohlížela, na chvíli odešla z místnosti a školačky ke svému úžasu a zděšení zjistily, že její místo není prázdné. Na židli, z níž se právě zvedla dozorující učitelka, seděla Emilie Sagéová - němá a pasivní, ale v životní velikosti. Její pohyby byly ovšem pomalejší a mdlejší, jako by byla ospalá a vysílená. Souběžně však francouzská učitelka trhala květiny na zahradě před budovou.

Jak si tahle setkání s dvojníkem vysvětlit? Přijměme jako fakt, že všechna setkání se skutečně udála, jak bylo popsáno.

První případ nepůsobí příliš věrohodně. Hlavním aktérem je básník, který jako takový má příliš bujnou fantazii. Goethe si zkrátka všiml protijedoucího jezdce a díky svému momentálnímu básnickému rozpoložení měl pocit, že ten jezdec je někdo jako on. Za osm let jel opačným směrem, na tenhle zážitek si vzpomněl a opět s neutuchající básnickou imaginací došel k závěru, že je oblečený stejně jako ten tehdy protijedoucí. Druhý případ je už poněkud tajemnější, ale dejme tomu, že se jedná o klasickou ruskou fantasmagorii.

Třetí případ už působí věrohodně, vysvětlení však nemusí být až tak tajemné. Klára Lettinská byla zkrátka velmi citlivou bytostí, která byla včas schopna vycítit nebezpečí, což se jí zobrazilo jako optická vize v podobě anděla strážného, jenž vypadal stejně jako ona. Nejzáhadnější je případ číslo čtyři. Nicméně i zde by se dalo argumentovat nějakou kolektivní halucinací přítomných školaček, přičemž by se dalo předpokládat, že tím médiem, které tu halucinaci vyvolalo, byla jedna z nich - čímž se jistým způsobem dostáváme až k problému fenoménu jménem poltergeist.

Tohle berte jako můj velice přízemní a pragmatický pohled, autoři zdroje se na to dívají z poněkud jiného úhlu. Základem jejich nazýrání je samozřejmě matrix, přičemž se do toho snaží zamontovat kvantovou fyziku. Kupříkladu Everettova a Wheelerova hypotéza existence mnoha světů čili multiverzum. Vzpomínají přitom jistý kvantový experiment, při němž se prý podařilo atom berylia rozdělit na dva totožné atomy berylia, ovšem s jedním rozdílným kvantovým číslem, jejichž vzdálenost však byla pouze 83 nanometrů.

Autoři zdroje předkládají ještě pár dalších historických případů setkání s dvojníkem, z nichž ten nejpozoruhodnější je uveden až na závěr a odehrál se v roce 1982 v tehdy ještě existujícím Sovětském svazu. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je jistý A. Martynov, který se ze služebních důvodů vyžíval v častém cestování a ze všeho nejraději jezdil do města Fedosija, které se nachází na Krymu. Jednou při své podivuhodné návštěvě Fedosiji potkal na ulici ženu, kterou znal z dřívějších služebních cest a předal ji číslo na svůj telefon, který mu prý zrovna instalovali do jeho tehdy leningradského bytu. To setkání se však odehrálo v den, kdy se Martynov dle mnoha svědků zrovna nacházel v Kyjevě. Druhého dne se vrátil do svého bytu v Leningradu a za pár dní mu tam ten telefon, jehož číslo před pár dny předal své známé ve Fedosiji, což ona mohla doložit, konečně instalovali.

Přeberte si to, jak chcete, ale když potkáte sami sebe, tak to berte přinejmenším vážně.

Zdroj: Grazyna Fosarová, Franz Bludorf - Chyby v matrix

28.02.2013, 00:53:08   Publikoval Luciferkomentářů: 0