Neviditelný čert

Velmi nerad, ale opět jsem nucen svým okolím vrátit se k tomu nechutnému tématu.

Lucifer

Začnu však odjinud. Dnes jsem byl opět navštívit jedno knihkupectví a zahlédl jsem tam zajímavou knihu, kterou jsem trochu prolistoval, ale nakonec si ji nekoupil, což příště již udělám. Zaujala mě tam řada témat, z nichž některé mi kupodivu připomínaly moje vlastní pozorování a závěry, které jsem z nich udělal. Kupříkladu vliv televize na kompostovou, tedy chtěl jsem říct konzumní společnost, ale ještě víc jsem byl překvapen tím, jaký vliv na tyto zoufalé mozky mají mobilní telefony. Jako bych to napsal sám. Tohle jsem předpovídal už více jak před deseti lety. Zajímavý je postřeh (jako přímo z mé hlavy), že kompostoví jedinci nemají ani náhodou představu, co vlastně drží v ruce, mačkají k palici a jak je možné, že když do toho hlasitě kdákají, tak to někdo na druhém konci Prahy, Kotliny, Zeměkoule může slyšet. Už před mnoha lety jsem někde na Psovi napsal příhodu, jak ke mně v tramvaji přistoupil týpek a téměř u mé hlavy začal kdákat do krabičky. Řekl jsem mu, jestli by tu vysílačku nemohl dát kousek od mé hlavy a ten chudák vůbec netušil, o čem mluvím.

Jedním z efektů vzrůstu totálního šílenství je způsob, jakým běžní lidé nastupují do vagónu metra. Na první pohled směšná ptákovina, ale má v sobě něco, co bych nepodceňoval. Ve starých filmech či románech se běžně setkáváme se situací, kdy si lidé vzájemně dávají přednost při vstupu do dveří. Co dělají lidé dnes při vstupu do vagónu metra, je brutálním výsměchem tomuto vcelku elementárnímu kulturnímu návyku. Když chcete vystoupit, tak vás často před dveřmi čeká dav patrně neurotických jedinců, kteří se vám v tom snaží zabránit a někteří se bez váhání narvou kolem vás do vagónu. Nedává to smysl, protože díky této situaci se celý proces prodlouží, lidi se na sebe zbytečně mačkají a po dokončení této absurdní přetlačované často zůstane ještě chvíli prázdno u otevřených dveří, takže byste si to mohli ještě klidně vyzkoušet. Už jsem o tom několikrát debatoval s některými poblíž sedícími jedinci a občas jsem se kupodivu setkal s kladnou reakcí. Lidi tedy nejsou apriorně tupouni, ale něco se s nimi děje. Něco na ně působí. A to mě docela fascinuje.

Jiný postřeh je s chováním psů uvnitř města a mám především na mysli ubytování v hromadných sídlištích, ne v rodiném domku se zahradou a už vůbec nemám namířeno proti psům, se kterými se často dokážu respektovat víc než s komposťáky. Sídliště jsou plná psů a skoro každý obyvatel je následován jedním, dvěma ale někdy i více podobnými živočichy. Nerozumím, kde se vzalo tohle šílenství, obzvláště vememe-li v úvahu fakt, že většina těchto psů patří jednoznačně do přírody. Mnozí jedinci je mají téměř po dvacetčtyři hodin nakvartýrované v bytě a někdy i na balkóně a všude to neustále štěká. Zkuste proti tomu něco říct a jste okamžitě hrubě napadeni. Lidi nedokážou mezi sebou vyjít, nedokážou se respektovat a tak si pořídili ubohá zvířata, které je budou oddaně poslouchat, nebo co? Běžně vídám, že nezletilé děcko jde bez vodítka s obrovským psiskem a nadává mu do dobytků. Kde je problém?

Ve svém bydlišti mám jedno takové zvíře nad hlavou. Je to jezevčík a téměř čtyřiadvacet hodin stráví uvnitř bytu. Je majitelem naprosto zdegenerované rodinky, která se snad kdysi přistěhovala z venkova. Když se přistěhovali, tak jsem okamžitě nad hlavou slyšel grgání, prdění, chrochtání, kvičení a povykování jakéhosi chlapa, kterého jsem od té chvíle nazýval zvíře. Pouštěl si hlasitou stupidní konzumní hudbu a celý den tam chrochtal seriál o Nemocnici na kraji města. Několik let jsem s tím bojoval a kupříkladu rozmlátil o zeď dřevěné žehlící prkno. Tedy zpočátku jsem se snažil s tím člověkem vyjednávat rozumně, ale nikam to nevedlo. Jednou na mě dokonce u svých dveří vytáhl něco jako pistoli. Dnes je ten člověk bez nohy a s těžkou chorobou leží někde jinde. Nicméně místo něho tam bydlí jezevčík a denně každou chvíli od rána do večera stěká. Venku jsem ho neviděl, takže je asi furt zavřený a totálně zdegenerovaný a nic se s tím nedá dělat, jen si strčit do uší špunty, aby vám z toho nenakapalo na karbid.

Jistě se mnozí ozvete: jak to, že se s tím nedá nic dělat? Tak se ozvu a věc vyřídím. Jó tady to evidentně nejde. Už jsem psal o tom, jak jsem radši vycouval z nemocenské a občas se můžete dočíst, že vám v takovém případě policajti poradí, že nejlepší způsob je takového jedince zahubit, aby vás však přitom nikdo neviděl a nic se na vás nenašlo. Tak tohle já zatím nedokážu přežvejknout. Zatím.

No a tím bych to téma prozatím ukončil ];-)

30.07.2010, 17:32:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16