Biologie a víra

rubrika: Pel-mel


Název tohoto příspěvku jsem převzal z názvu páté kapitoly knížky Biologie víry - … od Bruce H. Liptona, která se nachází někde v její půli, přičemž tu předchozí polovinu jsem tady již poměrně podrobně zreprodukoval. V této kapitole se Lipton snaží zakotvit paradigma své biologie a filosofie, které je založeno nejen na kvantově-relativistické fyzice, ale i na síle naší mysli. Duševní síle, která je schopna vyřešit mnohé zdravotní problémy a zřejmě i další věci. Na úvod bych z té kapitoly přetlumočil pár prvních odstavců, načež se svěřím s jednou svou životní zkušeností, která s tím jaksi souvisí.

 

Lucifer


Roku 1952 udělal jeden mladý britský lékař chybu. Byla to chyba, která měla doktoru Albertu Masonovi přinést krátkodobou vědeckou slávu. Mason se pokusil vyléčit u patnáctiletého hocha bradavice pomocí hypnózy. Mason i jiní už předtím k odstranění bradavic hypnózu úspěšně použili, ale toto byl zvlášť obtížný případ. Chlapcova kožovitá pokožka připomínala spíše sloní než lidskou kůži, až na hruď, kde byla pokožka normální.

 

První Masonovo sezení se soustředilo na jednu paži. Když se hoch dostal do hypnotického transu, Mason mu řekl, že kůže na této paži se vyléčí a bude zase zdravá a růžová. Když se chlapec vrátil o týden později, Mason s radostí viděl, že paže vypadá zdravě. Ale když Mason přivedl ukázat chlapce ošetřujícímu chirurgovi, který se mu předtím neúspěšně pokoušel pomoci kožními transplantáty, zjistil Mason, že se jako lékař mýlil. Chirurg vykulil o či v úžasu, když viděl hochovu paži. A právě tehdy řekl Masonovi, že chlapec netrpí bradavicemi, ale smrtelnou genetickou chorobou, kongenitální ichtyózou (rohovatěním kůže). Odstraněním příznaků užitím „pouhé“ duševní síly dokázali Mason a onen chlapec něco, co bylo do té doby považováno za nemožné. Mason pokračoval v hypnotických sezeních s ohromujícím výsledkem, kdy většina chlapcovy kůže vypadala jako ta uzdravená růžová paže po první hypnóze. Chlapec, kterého si ve škole kvůli jeho ošklivé kůži nemilosrdně dobírali, začal vést normální život.

 

Když Mason napsal o tomto zázračném vyléčení ichtyózy roku 1952 článek do British Medical Journal, vyvolalo to senzaci. Mason byl oslavován médii a stal se magnetem pro pacienty trpící touto vzácnou, smrtelnou chorobou, kterou se do té doby nepodařilo nikomu vyléčit. Ovšem hypnóza nedokázala nakonec vyléčit všechno. Mason ji vyzkoušel na řadě dalších pacientů postižených ichtyózou, ale už nikdy se mu nepodařilo zopakovat výsledky, kterých dosáhl s oním mladým hochem. Mason připisuje selhání své vlastní víře v tuto terapii. Když léčil nové pacienty, nemohl zopakovat svůj drzý přístup mladého doktora, který byl přesvědčen o tom, že léčí jen opravdu vážný případ bradavic. Po tomto prvním pacientovi si byl Mason naprosto přesně vědom toho, že léčí něco, o čem medicína věděla, že je to dědičná „nevyléčitelná“ choroba.

 

Tolik úvod k páté kapitole Liptonovy knížky o biologii a víře. Zbytek už jde na můj účet.

 

Nikdo by už dnes neměl pochybovat, že náš mozek, orgán, kde sídlí podstata naší osobnosti, naše vědomí, dokáže řídit a ovlivňovat všechny biologické procesy v celém našem těle, a to i způsobem, který klasická biologie a medicína neuznávají. Do tohoto zamyšlení odmítám zařadit jakékoliv projevy parapsychologických podvodníků atp. Zajímá mne pouze to, co je v nás a v našem okolí zcela přirozeně zakotveno. Zajímá mne skutečná, reálná podstata toho, jak věci fungují.

 

Bruce H. Lipton v této kapitole předkládá několik zajímavých případů, kdy některé klasickou medicínou dosud neopravitelné zdravotní poruchy byly opraveny pouhou myslí. A stejně tak ty, které byly opraveny jak klasickou medicínou, tak se stejným úspěchem jen pouhou myslí. Lipton se pak pouští ještě dále, někam, kde s ním už tak „nerezonuji“. Něco z toho tady asi ještě přetlumočím, ale už na řadu přichází jeden můj zvláštní zážitek, který s tím jistým způsobem, i když spíše destruktivním, souvisí.

 

Stejně jako Bolek Polívka (viz Cesta Bolka Polívky za modrou knížkou: přes čtyři roky v blázinci) i já jsem se někdy v osmdesátých letech pokoušel vyhnout vojenské službě. Stejně jako Bolek i já jsem v jistém mnou již nestravitelném okamžiku opustil na vysoké škole vojenskou katedru, v důsledku čehož mi pak hrozila základní dvouletá vojenská služba. Celou tu peripetii, proč jsem ji podstoupil a jak jsem se tím vyrovnal, popisovat nebudu. Zaměřím se pouze na to, co jsem po ukončení vysoké školy podnikl, abych se té dvouleté vojenské službě vyhnul a v klidu a bez újmy na duševním zdraví se mohl věnovat své fyzikální činnosti.

 

Stejně jako Bolek Polívka a mnoho dalších i já jsem pochopil, že jediná cesta vede přes psychiatrické zařízení. Neměl jsem s tím žádnou zkušenost a takové zázemí jako Bolek. Jednu zkušenost jsem však přece jenom měl. Jako dospívající bohém jsem zažil okamžik, kdy jsem se dostal do zvláštního, něco jako kataleptického stavu. Podrobnosti, jak k tomu došlo, co jsem cítil atd., rozebírat nebudu. Dodnes netuším, jestli ten stav byl původu psychického či fyzického, ale nejspíš obojího. Důležité je, že mě napadlo, že bych se do toho stavu mohl zase nějak dostat, a instinktivně jsem dospěl k závěru, že by to šlo udělat psychicky. Žádné drogy nebo jakékoli jiné složité a organismu či mozku nepřijatelné chemikálie. Ničemu takovému jsem neholdoval ani tehdy, ani dnes.

 

Když mi došel povolávací rozkaz, vydal jsem se do jednoho z největších parků svého rodného města, posadil se na jednu lavičku a začal se soustředit, abych vyvolal ten svůj již známý „kataleptický stav“. A povedlo se to. Upadl jsem téměř do bezvědomí, složil své tělo na prakovou cestičku u té lavičky a netrvalo dlouho, když jsem byl v tomto stavu nějakými kolemjdoucími nalezen. Co se pak dělo, si pamatuji jen mlhavě. Za relativně krátkou dobu – alespoň tak mi to připadalo v tom kataleptickém stavu, kdy jsem své tělo prakticky necítil, ale věci jsem kolem sebe v jakémsi zpomaleném filmu vnímal – přijela sanitka, která mě naložila, a mi se ulevilo, protože jsem měl pocit, že jsem dosáhl na první, a ten nejdůležitější stupeň na cestě ke svému cíli. Zavezli mě do blázince, a co jsem tam prožil, ani to tady nebudu rozebírat.

 

Armáda však po mně šla jako slepice po flusu a na rozdíl od Bolka Polívky jsem ten boj předčasně, i když, jak se později ukázalo, jen dočasně vzdal. Zažil jsem dosti drsnou atmosféru v jedné z nejhorších posádek poblíž s tehdy Západním Německem, kam jsem byl evidentně poslán za trest, že jsem si dovolil této tehdy totalitní mašinérii odporovat. Už jsem se s tímto faktem začínal smiřovat, když se jednoho dne stalo něco, co mě přinutilo vrátit se k oné psychické transformaci svého těla, kterou jsem absolvoval v onom parku. A pomohlo to. Po necelém roku jsem armádu opustil navždy.

 

Rád bych znovu zdůraznil, že k aktivaci tohoto procesu jsem nepoužil žádnou chemickou látku, nic fyzického, pouze duševní sílu. Prostě jsem si přál, abych dosáhl svého cíle, a urputně jsem se soustředil na to, aby mé tělo vykazovalo jakousi psychiatrickou poruchu. Samozřejmě že ne tělo, ale můj mozek, jenže já se soustředil na to, aby to má tělesná schránka nějak demonstrovala. Silou své mysli jsem dosáhl, i když s jistou ne zcela příjemnou přestávkou, toho, že psychiatři dospěli k závěru, že jako vojenská jednotka jsem naprosto nepoužitelný.

 

Dnes už nemám ani důvod, ani náladu se o nějaký takový téměř destruktivní experiment mé duše s mým tělem pokoušet. Nicméně vím, že to mohu použít konstruktivním způsobem.devil


komentářů: 21         



Komentáře (21)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

h
23
h 26.04.2013, 22:52:51
namachrovaný kecy o vojně nerad slyším ... jako poddůstojník jsem byl u dvou sebevražd a jednoho zmrzačení (vše kvůlivá pakárně a šikaně) a toho kluka, napůl ochrnutýho, nesvéprávnýho, sem vez rodičům zpátky domů ... všecko jeno kvůlivá zasraný armádě, zbraním a pakárně, která to provází, NIC pozitivního tam NIKDY nebylo a nebude ...

Lucifer
22
Lucifer * 26.04.2013, 14:54:03
StK, absolvování ZVS za minulého režimu jistě bylo výhodou při podvolování se tehdejším autoritám, to byl také hlavní účel ZVS. Ty, kteří se ZVS vyhnuli, stejně jako ty, co se jí nevyhnuli, nelze paušalizovat. Někteří šli hlavou proti zdi a ublížili si či zkomplikovali život, aniž by tu zeď prorazili, jiní ji prorazili, ale s podobnými následky, a jiní ji prorazili, aniž by si nějak výrazně ublížili s následkem, že co tě nezabije, to tě posílí. Ve druhé skupině zase byli takoví, co se ZVS zcela podvolili s následky, k jejichž vyvolání byla ZVS předurčena, jiní to nějak překousli a bez větší újmy na psychice svým životem zase pokračovali. Záleželo na tom, kdo na co a jak narazil. Kupříkladu já jsem po svém prvním pokusu situaci vyhodnotil tak, že další prorážení zdi nemá smysl a vyrazil jsem to nějak přežít. Jenže pak jsem narazil na něco, co mě přinutilo ten pokus zopakovat, svého cíle jsem dosáhla a již za pár měsíců jsem se uvelebil ve vědecké instituci. Někteří z těch, kdo se ZVS šikovně vyhnuli, jako třeba Bolek Polívka, se pak stali uznávanými autoritami atd. Umět vydržet po určitý čas vydržet podřízené, nerovnoprávné postavení je jistě velmi užitečné. Je však rozdíl v tom, zda s tím budu bojovat a pokoušet se to postavení co nejrychleji a co nejefektivněji ukončit, nebo se tomu zcela odevzdaně podvolím. První způsob, pokud mě nezabije, tak mě posílí, druhý způsob mě oslabí na úroveň snadno ovladatelné ovce.

21 Trošku OT
StK (neregistrovaný) 26.04.2013, 09:09:42
Všiml jsem si, že kluci, kteří se vyhnuli ZVS jsou jiní, než ti, kteří si ji protrpěli. Jiní ve vztahu k autoritě. V životě je spousta příležitostí, kdy je třeba (nebo vhodnější, nezbytné) se podvolit autoritě, která pro nás není autoritou, s níž nesouhlasíme - prostě s níž máme problém. A tady jsou ve výhodě ti, kteří vojnu absolvovali. Vědí, že mechanické podvolení se rozkazu je psychicky méně náročné a mívá menší následná negativa, než marný boj s autoritou. Lidově čili "ponašemu": Nejdou hlavou proti zdi. Možná jsou považováni za slabé, bez vlastního názoru, ale já nesouhlasím. Soustředí se totiž na užitečnější věci, než na předem prohraný zápas a následné "uklízení střepů" a sčítání jiných škod.
===
Ovšem - nesmíme se ale "poslušně" chovat jak howada, ubližovat, zrazovat jiné, sebe nebo ideje. To ale se jiný kousek naší osobnosti. Se schopností vydržet po určitý čas podřízené, nerovnoprávné postavení se žije o něco lépe.

Ty dva roky se to vydržet dalo. Úžasný

20
Zuzana (neregistrovaný) 25.04.2013, 20:01:40
Tak jsem si precetla tu Polivkovu vypoved a smala jsem se moc. ;)


18
rezy (neregistrovaný) 25.04.2013, 15:35:21
a abych nezapoměl upozornit na něco co ted donesli děti dom. Logicomix, komix o tom, jak se logika vloupala do matematiky a jejích důkazů. Zajímavý pohled na historii Překvapený

17
rezy (neregistrovaný) 25.04.2013, 15:31:14
já vůbec nesoudím, naopak chápu Tvé obavy o ztrátě času etc. Já je měl taky, taky jsem měl obavy, abych za ten rok nezameškal svět Usmívající se. Svět ten rok na rezyho počkal Úžasný Já jsem na té vojně tak trochu trikem, tak trochu poctivě sehnal a nakoupil pro vojáky možná první jednodeskový počítač v naší armádě, tenkrát to bylo PMI80. Naprosto nejjednodušší sestava s procesorem 8080. Učil jsem se na něm programovat v assembleru, měli jsme tam mraky času na zabití a tak jsem si hrál a učil se.

16
rezy (neregistrovaný) 25.04.2013, 15:19:39
pokud Lucifere začíná buzerace slůvkem musíš. Pak je buzerace vlastně celý život, protože se furt něco musí. Samozřejmě, že přednášející na katedře byli vysloužilí co to dostali za odměnu a dosluhovali ve městě a v klidu. Taky si toho vážili a byli rádi, když se nerušilo a neotravovalo zbytečnými otázkami.
Prostě na katedře pohoda a klídek.
Řadě věci chudáci nerozuměli, takže se občas strhla diskuse, jak to vlasně funguje, jak to bylo myšleno, z čeho se vyšlo etc.

Lucifer
15
Lucifer * 25.04.2013, 15:07:27
Zapomněl jsem ještě něco dodat. Svoji vojenskou peripetii jsem k tomuto tématu původně neplánoval zařadit, jenže jsem narazil na ten článek o Bolkovi a zároveň jsem si uvědomil, že jsem si svou duševní sílu tenkrát dost razantně vyzkoušel.

Lucifer
14
Lucifer * 25.04.2013, 15:02:43
rezy, kdybych tam ty dva roky zůstal, určitě bych je vydržel, jenže se obávám, že by se mi fyzika příliš vykouřila z hlavy. Kdoví, jestli bych se k ní ještě dokázal vrátit. A tím bych už to téma ze své strany ukončil. Nemá smysl, abych tady vytahoval staré kostlivce ze staré skříně. Podstata článku byla v něčem jiném a ještě se k tomu několikrát vrátím.

Lucifer
13
Lucifer * 25.04.2013, 14:58:01
rezy, prokrišnuživého, fyzika se přednáší na vysoké škole (i vojenské), ne na vojenské katedře, i to byl nesmysl. Chápu, že tohle bylo mnohým naservírováno ve stravitelnější podobě než mně, ale stále to byla jenom buzerace. Ten režim se pokoušel s pomocí armády udržet vysokoškoláky. Studenti z prváku či druháku se nejen vzhledem, ale i chováním lišili od těch, kteří již byli pod vlivem vojenské katedry. Nevím, jak to v té době vypadalo v Praze, ale patrně to bylo volnější. V Brně to však nebylo stejné na všech školách. Kupříkladu studenti z VUT chodili na vojenskou katedru v maskáčích. Proč nás nutili chodit po městě v padesát let starých kopřivákách? Nevím, jak bych se rozhodl se svými dnešními znalostmi. Možná bych tuhle záležitost nějak jednoduše „vysklil“ ze svého vědomí, ostříhal se dohola (takže by ze mne vlastně byl skin, nevím, jestli bych tím nepředběhl dobu) a na toho lampasáka, co nás nejvíc buzeroval, vynalezl nějaký odpuzovač psychického hmyzu. Určitě bych na to šel jinak, jenže tehdy jsem měl poměrně dost zidealizované představy o světě a svoji hrdost jsem nedokázal jinak udržet, než jak jsem učinil. Přitom jsem posbíral zřejmě více zkušeností, než ti, co se tomu nějakým švejkovským způsobem podvolili.

12
rezy (neregistrovaný) 25.04.2013, 14:55:26
a když už jsme to armádní téma otevřeli, největší zklamání jsem zažil v roce 95 na posledním přeškoleni alias cvičení. Vyrabovaná technika, uplně rozložené vojsko - v té době ještě byla ZVS. Já jsem čekal že po revoluci bude armáda fungovat tak jak by měla, že to bude opět něco, za co se nebude třeba stydět. Bohužel.

11
rezy (neregistrovaný) 25.04.2013, 14:39:45
nechme bolka bolkem, vidím že se v pohledu na něj neshodnem. Chápu jedno, jít v pětadvaceti na dva roky byl prostě opruz. Navíc jako obyčejný vojcl je v těhle letech na mašli. Měli jsme v baterii jednoho kluka, který takhle dopadl. Byl velmi trpělivý, samozřejmě, že mu lezlo krkem když ho o 5 let mladší kluci honili, ale zatnul zuby a ten první rok vydržel. Pak už to musel ten druhý rok jen vydržet. Občas mu přijela rodina k bráně a viděl jsem na něm, že to prostě nemá vůbec lehký. Tohle je zkouška vztahů, která je naprosto nezávislá na režimu ve kterém proběhne. to není o režimu, to je a bylo jen a jen o lidech. Za mnou taky jezdila žena, byl jsem jí za to vděčný a jsem vděčný dodnes. Vydržela vlastně víc než já.
Mám tu zkušenost, že skoro všichni co si nějak nepoctivě vymohli modrou knížku si ten kříž nesou a čas od času se z toho potřebují vyzpovídat, ospravedlnit se a to hlavně sami před sebou. U Tebe se to snažím pochopit hlavně kvůli tomu věku, mě by to taky nesedlo jit tak pozdě na tak dlouho. Ten rok byl v podstatě pryč ani jsme nemrkli

10
rezy (neregistrovaný) 25.04.2013, 14:24:29
asi ne jiná planeta ale ani ne jiná doba. Podle toho co píšeš, tak jsme zhruba stejně staří. Vojnu jsem dělal v roce 83. My jsme nesměli jezdit na katedru v maskáčích ale museli jsme se převlíkat - chodil jsem do Ječné a do Motola. Ráno katedra začala na dvorku hlášením a pak jsme se celý den učili a musím říct, celkem zajímavé věci - mikrovlnnou techniku, (permaktrony, magnetrony etc. a mraky pohybových výpočtu a řízení letu)Kdo chtěl dávat pozor, všade samá fyzika a elektrotechnika čili pro mě celkem zajímavé. Sem tam do toho hodili základní řády, ale to bylo fakt jen občas. Politika skoro žádná event. se prospala. Na vojnu jsem nastoupil do měsíčního přijímače, kde se hlavně hrál fotbal který sice nesnáším, ale přežil jsem to. Mrkající Pak jsem šel k bojováku a v podstatě se hlavně cvičilo s technikou, což mi vyhovovalo. Kvůli tomu jsem tam byl. Rád bych tu zmínil jednu věc, o které se běžně nedozvíš, absíci zachránili právě svou rozvahou a znalostmi spoustu malérů do kterých by se běžná lampa dostala. Lampasáci toho uměli podstatně méně a v řadě případů jen koukali co děláme aby něco nezvorali. Vyjímkou byly lampy co to podepsaly v sedmdesátých na deset let, ti znali a byly rychlejší než my.

Lucifer
9
Lucifer * 25.04.2013, 14:17:57
Bolek Polívka mi jako zoufalec nikdy nepřipadal. Šel tvrdě za svým cílem a dosáhl ho. No a pak ho čekala velmi úspěšná herecká kariéra. U pluku, kde jsem byl, občas docházelo k sebevraždám zoufalců, kteří už tu šikanu nedokázali vydržet. Někteří se samozřejmě snažili už v přijímači, ale ne se zasebevraždit, pouze jen nějak fyzicky poškodit. Bolek nic takového nedělal. Šel za svůj cíl tvrdě bojovat.

«     1    2   »