Neviditelný čert

Po nepříliš dlouhé odmlce se vracím ke knize od Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější. Pro dnešek jsem z ní vydoloval Poutníkova pravidla, neboť si myslím, že jsou velmi podnětná a ačkoli už šestadvacet let kořením ve stověžatém kutlochu, i nadále se považuji za poutníka. Když mi to můj nabitý čas dovolí, okamžitě někam vyrážím, kupříkladu asi za měsíc vyrazím na konferenci do španělské Granady, a kamkoli dorazím, tam se snažím co nejlépe putovat z jednoho zajímavého místa na jiné, třeba ještě zajímavější místo. Tady jsou ta Poutníkova pravidla dle Václava Cílka:

Lucifer

Pravidlo domova: Člověk je doma v jedné krajině. Někteří obsáhnou dvě či tři krajiny, ale ne víc. Každá, byť malá památka místa, kde jsme doma, je důležitější než velká památka jiné krajiny. Ale přesto potřebujeme jezdit do ciziny – kvůli srovnání, kvůli poznání malosti domova i uvědomění si, kam patříme.

Pravidlo rezonance: Důležitější je malé místo, se kterým souzním, než velké poutní místo, kde jsem jen návštěvníkem.

Pravidlo nenahraditelnosti: Existují místa, která nelze nahradit žádnými jinými místy. U nás to je například Vyšehrad, Velehrad a Říp. Jsou nenahraditelná města jako Znojmo a Praha.

Pravidlo vanutí: Duch vane, kam chce, ale někam chce víc. Málokdy vnímá „duše v nás“ přímo „duši okolo nás“. Nejsme andělé, potřebujeme hmotného prostředníka – místo či předmět. Patří jim úcta, ale ještě větší tomu, kdo jimi hýbá.

Pravidlo různých pohledů: Někdo vnímá krásu místa, jiný mýtus či poezii, jiný rozumí náboji a proudům energií. Žádná z těchto cest není nadřazená jiné, Mnozí prohlašují, že vědí, kudy a jak proudí skrytá síla – ale to je často jen poznání technika, který ví, jak je „věc“ udělána, kudy vedou dráty, aniž by vnímal jiné, stejně důležité (nebo důležitější) aspekty. Málokdo je ustrojen tak, aby naslouchal více múzám.

Pravidlo pokličky: Některá místa, a dokonce celé krajiny jsou otevřené a přátelské, jiné jsou kryty pokličkou – uzavřené či zraněné a trpící. Hlouběji je třeba nějaký pokřivený, ale přesto krásný život. Příklad: větší část Krušných hor a Sudet obecně. Jsou také krajiny jako Český kras, jejichž bytost uniká, skrývá se v ponorných řekách a jen málokdy vystupuje k povrchu. Můžete v nich žít roky a nezahlédnout ji. Neznamená ti však, že není.

Pravidlo návratu: Tak jako existuje láska na první pohled mezi lidmi, tak existuje mezi člověkem a místem. Většinou je však nutné se vracet, pozorovat a sžívat se. Opravdu silná místa se otevírají třeba jen na pár hodin za celý rok. Je nutné sem přicházet za různých denních a nočních dob. Vhodné jsou chvíle, kdy zrak ztrácí jasná měřítka – za mlhy a ve tmě. Některá místa (a některé pravdy) se ukazují, jen když na ně není vidět.

Zákon pomalého přibližování: Představa, že je možné přijet autem, pobýt a porozumět je na většině míst iluzorní. Některá místa jsou plachá, jiná se chovají jako generální ředitel – přijmou vás, ale budete čekat. K neznámým posvátným místům nikdy nepřicházíme přímo, je lepší jít pomalu, váhat, místo nejprve obejít a pak se přiblížit. Neznámé místo je nejen to, které neznáme, ale také to, které nezná nás. Některá místa vyžadují velkou úctu, jinde je na překážku a úsměvem svedeme víc.

Pravidlo přátelského pošťuchování: Chceme-li poznat nějaké místo, je třeba střídat aktivní a pasivní přístup, V aktivní části setkání člověk šťouchne do místa s otázkou: Kdo jsi, prosím? Pak se obvykle nic neděje, místo žije v jiném čase než člověk, pak někdy následuje odpověď. Rychlé odpovědi bývají zavádějící.

Pravidlo posvátných her: Jsou místa či linie, kde se dějí neobvyklé věci a citliví lidé vídávají neobvyklé obrazy. V mnoha případech tyto jevy odkazují ke skutečným událostem a zasluhují pečlivou pozornost. Je však mnoho míst hravých či nadaných zvláštním (někdy zlomyslným) humorem, která produkují obrazy, jež nemají být vysvětlovány.

Pravidlo završování: Místo, které je bytostí, dospívá a roste. Může mít několik pravěkých významů, pozdější křesťanskou duši a dnes třeba hlubinně ekologický význam. Na místech bývá něco od přírody a něco od lidí. Něco poměrně stálého, ale také něco proměnlivého, co oslovuje každou dobu jejím vlastním způsobem. Některá líná a nepořádná či očarovaná místa si pletou dobu nebo zaspí celé věky a pak se probudí do doby, ve které se dobře neorientují. Některá místa se podobně jako lokální magnetické pole posouvají až o několik desítek metrů během několika staletí a střídavě či trvale slábnou.

Pravidlo vzájemného probouzení: Poutěmi na místa probouzíme a ozdravujeme zemi, která nám to oplácí. Místo v krajině odpovídá místu v srdci.

Zdroj: Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější

Poznámky:

První, co mi do oka padlo, byl Vyšehrad. Ano, přesně tak. Vyšehrad je úžasné místo, které jsem po příchodu do Prahy brzy nalezl a které mě neskonale učarovalo. Pokaždé, když jsem těmito končinami na skalním návrší, které se tajemně tyčí nad Vltavou, procházel, pociťoval jsem takový zvláštní chimérický pocit, jako by odněkud z těch skal a staveb ke mně něco promlouvalo. A navíc je tam zakořeněn Luciferův sloup. Vyšehrad je skutečně velmi posvátné místo, kam se hrabou Hradčany i s Pražským hradem.

Pokud jde o informace a mnohé historické iluminace, které jsou do těch či oněch míst tím či oním způsobem zabudovány, a které citliví lidé dokáží vnímat, tak o tom existuje jedna hypotéza, na kterou jsem poprvé natrefil v jedné knížce od bratrů Strugackých (viz Readři a Sběrač rozptýlených informací). Na všech místech, kde se odehrály nějaké významné události, se nachází jejich stopa v podobě záznamu vetknutém do dlouhotrvajících přírodních rekvizit: kamenů, skal, historických budov a podobných přírodních rekvizit.

Cílkova Poutníkova pravidla jsou jistě velmi trefně koncipována. Leccos z toho bych asi formuloval stejně nebo velmi podobně. Napadá mě však, že všechna ta pravidla vztažena ke krajině, by se mohla vztáhnout také k lidem, k našim živým souputníkům, a to tak, že do puntíku.

14.06.2013, 00:00:45   Publikoval Luciferkomentářů: 5