Neviditelný čert

Všeobecně se přijímá za holý fakt, že zvířátka zvaná lumíci pravidelně páchají hromadné sebevraždy, což jistě má nějaký důležitý význam. V tomto duchu nám lumíci kupříkladu přinesli neutuchající fantasmagorické představy, kterak skončíme, když se budeme chovat jako lumíci, a tak podobně. Ještě důležitější jsou však chameleoni. Ti se dle naší zažité představy dokáží ve svém okolí maskovat svým barevným repertoárem tak úžasně, že jsou od toho okolí téměř nerozlišitelní. Třeba jako politici, kteří se nám dle potřeby přebarvují z ruda do modra a nápodobně, chameleoni jako vyšití. Jenže vše je tak nějak naprosto jinak. Ne u lidí, ale u těch zvířátek. U zvířátek neexistují politici, kteří se přebarvují, aby si co nejvíc nahrabali, ani jejich oběti, které z těchto důvodů páchají hromadné sebevraždy. 

Lucifer

V mnohých písemnostech, jak prozaických, tak poetických, se uvádí, že lumíci páchají sebevraždu skokem z útesů do norských mořských fjordů. Faktem ovšem je, že to není PRAVDA, ale úplná BLBOST. Což je škoda, protože to působí velmi záhadně a romanticky, a dají se na tom stavět různé fantastické hypotézy. Třeba to, že lumíci nám chtějí svou hromadnou sebevraždou, někdy i s pomocí mimozemšťanů, něco důležitého, kupříkladu pro přežití našeho druhu, naznačit.

Představa o sebevraždách lumíků zřejmě pochází z děl přírodovědců 19. století, kteří zaznamenali (ale nepochopili) čtyřletý cyklus vzestupu a úbytku populace norského lumíka (Lemmus lemmus). Lumíci mají fenomenální rozmnožovací schopnosti. Jediná samička dokáže přivést na svět až osmdesát potomků ročně. Prudké nárůsty jejich počtu vedly kdysi obyvatele Skandinávie k domněnce, že lumíci vznikají sami od sebe vlivem počasí. Skutečnost je taková, že mírné zimy vedou k nadměrnému nárůstu jejich populace, což zase vede k nedostatku pastvy. Lumíci se vydají za potravou do neznámého území, dokud nenarazí na přirozenou překážku, jako jsou skály, jezera či moře. Lumíků přichází stále víc, hromadí se, vzniká panika a dochází k násilí. Občas dojde k nehodě, ale sebevraždy to nejsou.

V souvislosti s tím se vytvořil další mýtus, a sice že celá myšlenka o hromadné sebevraždě vznikla z filmu Walta Disneyho White Wilderness (Bílá divočina) z roku 1958. Je pravda, že tento film představoval naprostý podvod. Byl natočen ve zcela suchozemské a lumíků prosté kanadské provincii Alberta: lumíky sem museli dovézt ze stovky kilometrů vzdálené Manitoby. Záběry „stěhování“ vznikly pomocí několika lumíků umístěných na otočné plošině pokryté sněhem. A slavné závěrečné scény – kdy se lumíci vrhají do moře, zatímco Winston Hibbler truchlivým hlasem říká: „Nyní mají poslední šanci obrátit se zpět, avšak pokračují dál a vrhají se do volného prostoru“ – dosáhli filmaři prostě tím, že hodili lumíky do řeky.

Disney však pouze zfilmoval již velmi rozšířenou báchorku. Zde je její popis z nevlivnější naučné knihy pro děti na počátku 20. století, Dětské encyklopedie Artura Meea z roku 1908:

Pochodující kupředu, přes hory a doly, přes zahrady, statky a vesnice do studní a rybníků, kde otravují vodu a způsobují tyfus… a stále dál až k moři, kde se vrhají za zkázou do vody… Je to smutné a strašné, ale kdyby k tomu chmurnému exodu nedocházelo, dávno by lumíci vyjedli celou Evropu.

No a teď se pojďme mrknout na ty všemi možnými barvami hrajícími chameleony. Všeobecně rozšířená představa, že to ta roztomilá zvířátka dělají, aby splynula s okolím, není PRAVDA, ale úplná BLBOST. Nikdy nic takového nedělají a dělat nebudou. Chameleoni si zkrátka s námi či s kýmkoli jiným na schovávanou nehrají. Řeší úplně jiné problémy. Svoji barvu totiž mění v důsledku různých emocionálních stavů. A pokud jejich barva splývá s okolím, je to čirá náhoda.

Chameleoni mění barvu, když se bojí, když je někdo uloví nebo když porazí jiného chameleona v boji. Mění také barvu, když se před nimi objeví příslušník opačného pohlaví, a občas mění barvu i v důsledku změn světla nebo teploty. Kůže chameleona obsahuje několik vrstev speciálních buněk zvaných chromatofory, přičemž každá obsahuje různě barevné pigmenty. Změna rovnováhy mezi těmito vrstvami pak způsobuje, že kůže odráží jiné typy světla, takže se chameleon jeví neustále v jiných barvách.

Je zvláštní, jak zakořeněná je domněnka, že chameleoni mění barvu proto, aby splynuli s okolím. Tento mýtus se poprvé objevil v díle nepříliš známého řeckého autora zábavných příběhů a stručných životopisů jménem Antigonus z Carista kolem roku 240 př. Kr. Aristoteles, který měl mnohem větší vliv a psal o století dříve, dal zcela správně změnu barvy do souvislosti se strachem a v době renesance se od teorie „splývání s okolím“ zcela opustilo. Později však znovu nabyla na síle a dodnes představuje zřejmě to jediné, co si většina lidí myslí, že o chameleonech „vědí“.

Slovo chameleon znamená v řečtině podzemní lev. Nejmenší druh se jmenuje Brookesia minima a měří pouze 25 mm; největší je Chamaeleo parsonii, který měří přes 610 mm. Chameleon obecný se pyšní latinským jménem Chamaeleo chamaeleon, který zní jako začátek dětské říkačky. Chameleoni dokážou hýbat a zaměřovat každým okem zvlášť, takže se mohou najednou dívat na dvě různé strany, ale jsou naprosto hluší. No a to těm politikům sluší už mnohem lépe. Mimochodem, v Bibli je zakázáno jíst maso z chameleona. Pokud bychom i tento fakt chtěli přiřadit naším politikům, pak má něco do činění s jakousi neutuchající amnestií.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti (Co je PRAVDA, a co je úplná BLBOST?)

27.09.2013, 00:00:09   Publikoval Luciferkomentářů: 4