.:: Neviditelný čert ::.

Hepčík

rubrika: Pel-mel

Jak ten čas letí, zítra už bude říjen. Hepčík! Viróza na Hradě je taky dost zajímavá, že? Hepčík! Ještě zajímavější však je, jak jsem k tomu „hepčík“ přišel. Je pondělí, tak vám to můžu popsat, odehrálo se to totiž v pátek. Celý ten krásný baboletní víkend, který po něm následoval, jsem strávil častým opakováním „hepčík“ a rychlou likvidací papírových kapesníků. Hepčík!

Lucifer

V pátek, což je jen tak mimochodem pracovní den, tedy jak u koho, jsem někdy po poledni dorazil do Alberta, což, jak jistě víte, je taková umolousaná prodejna, v níž se dají nakoupit zpravidla hlavně potraviny. Já si tam šel v době své pracovně polední přestávky, když jsem v blízké hospodě nějakou tu teplou potravinu již pozřel, koupit pouze láhev jisté tekutiny. Vzhledem k tomu, že jsem ještě potřeboval krabičku jakýchsi čmoudících tyčinek, tak po odebrání láhve z příslušného regálu jsem zamířil k takové té větší pokladně.

Ve frontě přede mnou stála s nákupním vozíkem jedna dle mého soudu asi o kapánek starší paní (ale možná jenom tak vypadala), a tu zaujal na pultíku shromážděný chumel kytic zaobalených v něčem jako celofánu. Jedno to balení vzala do ruky, pozorně si ho prohlížela, pokusila se ho oňuchat, ale právě v té chvíli se ta epizoda započala. Ta paní totiž udělala „hepčík“ a na ten nebohý květinový svazeček něco vyprskla, načež ho zase odložila zpět na pultík do chumlu ostatních.

Měl jsem, což mi jistě vůbec neuvěříte, velmi dobrou náladu, tak jsem na to zareagoval bodrým a laskavým hlasem: „Doufám, paní, že nemáte virózu.“ Moje starost se v té chvíli týkala především těch, kdo si tu opčíkanou kytici budu prohlížet a popřípadě ji pak koupí. Byly doby, kdy by na to skoro každý nějak bodře zareagoval s tím, že ji nemá či má a že v každém případě na tu kytici neměl pčíkat, nebo tak něco. Paní se však poněkud rozčertila, což dnes dělá skoro každý, když něco nevhodného provede a je někým na to upozorněn. Já to stejně v té chvíli vnímal jako ptákovinu, takže jsem si s tím nelámal hlavu. Ovšem za chvíli jsem zakašlal a paní šla do protiútoku s tím, že tu virózu mám spíš já. Řekl jsem jí, že za to může ten balíček čmoudících tyčinek, ale i tak že jsem se nevykašlal na ty kytky. Tím to skončilo.

Večer jsem začal mít takový divný pocit, no a v sobotu okolo poledne jsem už pčíkal a likvidoval balíčky papírových kapesníků. Třeba to spolu vůbec nesouvisí, prostě taková náhoda či shoda okolností. Dovedu si představit třeba rezyho, že mi to otluče o hlavu. Faktem ovšem je, že jestli ta paní měla skutečně nějakou virózu, tak ten balíček těch prevítů nevyprskla jenom na ten balíček kytek, ale i vůkol do vzduchu. No a já jsem v té chvíli mohl mít oslabenou imunitu.

Hepčík!

Co z toho plyne? Občas se mi stává, že vycítím, že mi něco hrozí a rozeznám zdroj té hrozby. Vycítím to naprosto podvědomě, vědomě si to nijak zvlášť neuvědomuji. To podvědomí mě však přinutí, že nějakým způsobem, de facto v zájmu sebeobrany, zareaguji na ten zdroj. Zdroj se oprudí, začne se do mě navážet jako do nějakého úplně nechutného prudiče, okolí se na mě dívá jako na blba, no a já se pak mohu pouze naprosto potupně odkýblovat někam do ústraní.

Neuběhne ani mnoho času a můj sebeobranný reflex se často ukáže v celé nahotě zcela patřičným.

Hepčík!

A teď nastává okamžik, kdy k tomu musím dodat můj sobotní výlet do nedalekého nákupního střediska nejen za účelem doplnění potravin a podobných věcí, ale také za účelem návštěvy lékárny. Chodím tam každou sobotu se synem někdy mezi šestou a sedmou. Měl jsem pocit, že bychom ten odchod měli uspíšit, ale syn se k tomu stavěl dost laxně, takže jsme vyrazili téměř přesně v sedm. Z organizačních důvodů, které tady nebudu popisovat, jsem návštěvu lékárny odložil až po návštěvě supermarketu. Měl jsem divný pocit, že dělám hloupost, ale z hlavy se mi vypařilo, že jsme vyrazili poněkud pozdě.

Když jsem s vozíkem obtěžkaným nákupem dorazil ke dveřím lékárny, byly zavřené a odmítaly se otevřít. Podíval jsem se na papír s otvírací dobou a tam bylo napsáno, že lékárna se zavírá v osm hodin. Byly asi tři minuty po osmé. Zbytek večera, noc, a část neděle jsem pak musel strávit se svou virózou zcela bez podpůrných prostředků. Například bez šumivého aspirinu, který jsem nahradil šumivým vitaminem C, jenž jsem na rozdíl aspirinu ještě měl. Vitamin C jistě nemůže kopírovat účinky aspirinu, nicméně je v těchto situacích také podpůrný, i když jinak, a já jsem ho navíc povýšil na aspirinové homeopatikum. Docela jsem to zvládl.

A ještě něco pro šťouraly. Abych si svou situaci vyjasnil, zamířil jsem v doprovodu strejdy Googla na internet a pokusil se z něho vyždímat všechny poznatky o tom, jak se projevuje chřipka, jak nachlazení, a jaká je inkubační doba v obou případech. Zjistil jsem, že dotyčné zdroje v tom mají poněkud hokej. Jak chřipka, tak nachlazení jsou virová onemocnění. Chřipka je však mnohem zákeřnější a dle většiny zdrojů útočí velmi rychle a prudce. Jeden zdroj uvádí inkubační dobu 18 – 24 hodin, to by odpovídalo. Zdroje se však rozcházejí v příznacích. Někde se píše, že na rozdíl od nachlazení, se chřipka neprojevuje rýmou, jinde že rýma nastoupí až tak za dva dny. U nachlazení je to ohledně inkubační doby podobné. Někde píšou, že to může trvat až sedm dní, jinde, že první příznaky se projevují už do jednoho dne. Atd. Takže jestli v tom měla prsty ta paní, či spíše jí vypčíkané balíčky hladových virů, nedokážu posoudit. Nicméně ta koincidence byla neuvěřitelně spektakulární.

HÉÉÉÉPČÍÍÍÍK