Pár dní jsem Čerta zanedbával. Byl jsem zaneprázdněný a zároveň roztržený, tedy roztržitý, s čím bych se chtěl v předvíkendovém preludiu podělit.
Lucifer
Září konečně začíná kulminovat do jakéhosi babího léta, teploty vzrůstají ke dvaceti stupňům, podotýkám že nad nulou, a sluníčko si tu a tam mezi mraky září. Jako první postřeh, který se zatím nebude dotýkat mého čertího roztržení, bych uvedl své obvyklé pozorování hemžení lidiček. Už jsem to tuším někde tady psal a nasadil jsem na to i hrnce - všiml jsem si některých letošních pozoruhodných módních doplňků. Obzvláště pak nástupu huňatých šál na ženské krky. Teď už tomu trochu rozumím. Někde jsem četl bleskovou poznámku o jedné justiční mafiánce a dozvěděl se, že "šál od značky Louis Vuitton v českém teritoriu snobů puncuje módní kredit". No jo, ale na fotce jsem viděl, že ji má zlehka přehozenou přes ramínka, a ne tlustý huňáč desetkrát omotaný kolem krku, což s hrnčířským nadšením napodobují fanynky z podpalubí, i když je dvacet stupňů nad nulou a podotýkám, že ne mínus.
A teď hupky šupky k mému roztržení. Předevčírem jsem si v jednom krámku nedaleko v podchodu u metra kupoval na večer láhev vína. Řekl jsem, ať mi k tomu dají tašku. Když jsem viděl, co mi to děvče za dvě koruny dává, trochu jsem znejistěl. V Albertovi dostanu za korunu tašku, ve které bych hravě přenesl i tři, tahle vypadala nejvejš tak na ponožky. No zkusil jsem to. Opatrně jsem ji tam vložil a s citem přesouval k okraji pultíku, abych si to pro jistotu uchopil ze spoda. Halt jsem to nestihnul. Než jsem tam stačil šmátnout druhou rukou, flaška lehce proplula téměř neviditelným spodkem tašky a buch, byla na zemi. A já měl sandály, ponožky a spodek nohavic silně ovíněný.
Nastal zmatek. Nakonec jsme to nějak vyřešili a já odkráčel k trafice, kde jsem si chtěl nabít mobil. Šmátrám v taštičce na ramínku po peněžence a ona tam safra nebyla. Makal jsem zpět do předchozího obchůdku, kde jsem ji zřejmě někde na pultíku ponechal. Byl zavřený, přejímka zboží. Před krámkem pokukovala jakási paní a řekla mi, že budou mít asi čtvrt hodiny zavřeno. Zatvářil jsem se kysele a zaťukal na skleněné dveře. Uvidělo mě jedno z těch děvčat a protože mě poznalo, došlo odemknout. Řekl jsem, že jsem tu asi nechal peněženku, koukala na mě jako puk a beznadějně se rozhlédla kolem, já vyrazil k pultíku a tam jsem ji našel. Řekla, že mám štěstí, že to hned po mém odchodu zavřely - asi musely vytřít podlahu - takže už se tu nikdo, koho by zaujala, nemotal.
Včera jsem k večeru odcházel z práce. U východu jsem zamával panu vrátnému na shledanou a popřál hezký večer. Shledal jsem se s ním velice rychle. Jak jsem tak před vrátnicí kráčel kolem záhonu růží, uvědomil jsem si, že se mi kráčí nějak nezvykle. Pohlédl jsem dolů a místo sandálů jsem spatřil pracovní trepky. Čelem vzad! U otevřeného vchodu stál pan vrátný a pokuřoval. Oznámil jsem mu, že se musím vrátit, ale za chvíli jsem tu. Pak jsem vyrazil na metro a navštívil kavárnu Satori.
Dal jsem si trochu bílého vína, k tomu oříšky kešu a začetl se do knížky Faktor nanebevzetí od Franka Herberta a Billa Ransoma. Jak už jsem v Satori nedávno zažil, tak i tentokrát jsem pocítil záblesky náhlého uvědomění. Hluboce zamyšlen jsem zaplatil, vstal, vzal knížku a vyrazil směrem ke dveřím. Procházeje kolem barového pultíku zamával jsem číšníkovi na shledanou, on mi zamával taktéž a když už jsem se vzdaloval, něco za mnou ještě říkal. Moc jsem si toho zprvu nevšímal, ale přidaly se další hlasy, otočil jsem se čelem vzad a uvědomil si, že mi říkají, že jsem tam zapomněl tašku. Po obědě jsem si koupil něco v drogerii a tu taštičku jsem zavěsil na opěradle židle. Byla tam.
Když jsem odcházel, pokoušel jsem se to trochu převést do srandovní roviny, a tak jsem poznamenal, že je to dneska normální, že jsem před chvíli odcházel z práce v papučích. Moc se nesmáli, tedy někteří se o to pokoušeli, ale povětšinou na mě koukali dost nejistě. To by tak bylo pro dnešek všechno, na shledanou a hezký večer.
10.09.2010, 19:39:00 Publikoval Luciferkomentářů: 3