Páteční preludium

rubrika: Pel-mel


Pár dní jsem Čerta zanedbával. Byl jsem zaneprázdněný a zároveň roztržený, tedy roztržitý, s čím bych se chtěl v předvíkendovém preludiu podělit.

 

Lucifer


Září konečně začíná kulminovat do jakéhosi babího léta, teploty vzrůstají ke dvaceti stupňům, podotýkám že nad nulou, a sluníčko si tu a tam mezi mraky září. Jako první postřeh, který se zatím nebude dotýkat mého čertího roztržení, bych uvedl své obvyklé pozorování hemžení lidiček. Už jsem to tuším někde tady psal a nasadil jsem na to i hrnce - všiml jsem si některých letošních pozoruhodných módních doplňků. Obzvláště pak nástupu huňatých šál na ženské krky. Teď už tomu trochu rozumím. Někde jsem četl bleskovou poznámku o jedné justiční mafiánce a dozvěděl se, že "šál od značky Louis Vuitton v českém teritoriu snobů puncuje módní kredit". No jo, ale na fotce jsem viděl, že ji má zlehka přehozenou přes ramínka, a ne tlustý huňáč desetkrát omotaný kolem krku, což s hrnčířským nadšením napodobují fanynky z podpalubí, i když je dvacet stupňů nad nulou a podotýkám, že ne mínus.

 

A teď hupky šupky k mému roztržení. Předevčírem jsem si v jednom krámku nedaleko v podchodu u metra kupoval na večer láhev vína. Řekl jsem, ať mi k tomu dají tašku. Když jsem viděl, co mi to děvče za dvě koruny dává, trochu jsem znejistěl. V Albertovi dostanu za korunu tašku, ve které bych hravě přenesl i tři, tahle vypadala nejvejš tak na ponožky. No zkusil jsem to. Opatrně jsem ji tam vložil a s citem přesouval k okraji pultíku, abych si to pro jistotu uchopil ze spoda. Halt jsem to nestihnul. Než jsem tam stačil šmátnout druhou rukou, flaška lehce proplula téměř neviditelným spodkem tašky a buch, byla na zemi. A já měl sandály, ponožky a spodek nohavic silně ovíněný.

 

Nastal zmatek. Nakonec jsme to nějak vyřešili a já odkráčel k trafice, kde jsem si chtěl nabít mobil. Šmátrám v taštičce na ramínku po peněžence a ona tam safra nebyla. Makal jsem zpět do předchozího obchůdku, kde jsem ji zřejmě někde na pultíku ponechal. Byl zavřený, přejímka zboží. Před krámkem pokukovala jakási paní a řekla mi, že budou mít asi čtvrt hodiny zavřeno. Zatvářil jsem se kysele a zaťukal na skleněné dveře. Uvidělo mě jedno z těch děvčat a protože mě poznalo, došlo odemknout. Řekl jsem, že jsem tu asi nechal peněženku, koukala na mě jako puk a beznadějně se rozhlédla kolem, já vyrazil k pultíku a tam jsem ji našel. Řekla, že mám štěstí, že to hned po mém odchodu zavřely - asi musely vytřít podlahu - takže už se tu nikdo, koho by zaujala, nemotal.

 

Včera jsem k večeru odcházel z práce. U východu jsem zamával panu vrátnému na shledanou a popřál hezký večer. Shledal jsem se s ním velice rychle. Jak jsem tak před vrátnicí kráčel kolem záhonu růží, uvědomil jsem si, že se mi kráčí nějak nezvykle. Pohlédl jsem dolů a místo sandálů jsem spatřil pracovní trepky. Čelem vzad! U otevřeného vchodu stál pan vrátný a pokuřoval. Oznámil jsem mu, že se musím vrátit, ale za chvíli jsem tu. Pak jsem vyrazil na metro a navštívil kavárnu Satori.

 

Dal jsem si trochu bílého vína, k tomu oříšky kešu a začetl se do knížky Faktor nanebevzetí od Franka Herberta a Billa Ransoma. Jak už jsem v Satori nedávno zažil, tak i tentokrát jsem pocítil záblesky náhlého uvědomění. Hluboce zamyšlen jsem zaplatil, vstal, vzal knížku a vyrazil směrem ke dveřím. Procházeje kolem barového pultíku zamával jsem číšníkovi na shledanou, on mi zamával taktéž a když už jsem se vzdaloval, něco za mnou ještě říkal. Moc jsem si toho zprvu nevšímal, ale přidaly se další hlasy, otočil jsem se čelem vzad a uvědomil si, že mi říkají, že jsem tam zapomněl tašku. Po obědě jsem si koupil něco v drogerii a tu taštičku jsem zavěsil na opěradle židle. Byla tam.

 

Když jsem odcházel, pokoušel jsem se to trochu převést do srandovní roviny, a tak jsem poznamenal, že je to dneska normální, že jsem před chvíli odcházel z práce v papučích. Moc se nesmáli, tedy někteří se o to pokoušeli, ale povětšinou na mě koukali dost nejistě. To by tak bylo pro dnešek všechno, na shledanou a hezký večer.

 

devil


komentářů: 3         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
3
Lucifer 11.09.2010, 20:26:22
Jistě, jsou to banality, ale uvědomil jsem si, že jsem už trochu utahaný, mně se takové věci běžně nedějí Usmívající se

2
Honza (neregistrovaný) 11.09.2010, 14:13:22
to sou banality ... ale pěkný ... každej z nás to zažil ... já sem tak dlouho zapomínal v MHD drahý kožený rukavice (dycinky si je člověk sundá, ne?), že už sem si je přestal kupovat, nemam je už deset let ... též je fajn, když člověk nastoupí do metra a zjistí, že má na nohou třeba sytě červený návleky na boty, poniváč byl před tim u zubaře .... nebo vyzvednout ratolest v MŠ ....

1
Miloš (neregistrovaný) 11.09.2010, 11:07:01
To mi připomíná jednu paní z naší instituce, která kdysi odjela z Brna do Bratislavy autem, ale pak na tento způsob přepravy zapomněla a vrátila se vlakem. Doma zjistila, že její auto před domem nestojí, běžela na policii a nahlásila krádež. Policie, jak to obvykle dělá (máme s tím také zkušenost), za měsíc nahlásila, že auto se nenašlo a případ odložila. Až po několika měsících přišla zpráva z Bratislavy, kde jim bylo divné, proč se s autem ze "zahraničí" nic neděje, jestli náhodou jeho majitel nezemřel. Jen pro úplnost, zmiňovaná osoba měla v tu dobu asi 40 let.

«     1     »