Neviditelný čert

Už mnohokráte jsem se zamyslel nad tím, zda rostliny mohou myslet. Tahle myšlenka mě nejčastěji napadá, kdy jdu lesem. Kolem mne nehybně stojí stromy, jen tak trochu ševelí listím (jehličí moc neševelí), což v zimě mnohé nečiní, jelikož listí nemají. Všechny stromy však mají větve a těmi mávají. Celý svůj život však prostojí na místě, někdy to může trvat i více než tisíc let. Ani ostatní rostliny (když nezapočítáme jejich sci-fi zástupce v podobě trifidů, popřípadě mnohé jiné téhož původu nejen zde, ale i na nejrůznějších vybájených planetách) se z místa nepohnou, ať už v lese, na louce či v květináči. Ve třetím případě to mají přímo přikázáno, ačkoli zřejmě zbytečně. Mohou při té prostorové nehybnosti, jež je doprovázena pouze lokálními pohyby jejich nadzemních částí, vůbec myslet podobně jako mnozí živočichové, přičemž u současných reprezentantů lidské čeledi se o tom dá pochybovat? Obzvláště pro vegetariány je odpověď na tuto otázku velmi důležitá.

Lucifer

Lesy mě vždycky přitahovaly. Stromy v nich nejsou solitérní, ale tvoří jeden stromový organismus. Bývají často vysoké, ale jejich části pod zemí, kořeny, mají stejnou délku. Jelikož jsou v lese od sebe vzdáleny mnohem méně než je délka jejich kořenů, tak je zjevné, že své kořeny vzájemně proplétají, což můžeme často vidět i na samotném lesním povrchu. Stromy, a ostatně všechny rostliny, jsou organismy stejně jako živočichové, a mají buňky, které spolu komunikují nejen biochemicky, ale především prostřednictvím elektrických či obecněji elektromagnetických signálů, a ty se mohou šířit i za hranici stromové hmoty. Když stromy v lese proplétají své kořeny, mohou tudíž spolu velmi efektivně komunikovat a vytvářet jeden organismus. Otázka je, jak tuto komunikaci máme interpretovat. Jestli jenom jako prostou elektromagnetickou biochemii, což dokáží i neživé objekty, anebo stejně či alespoň podobně jako u živočichů či lidí, i když u lidí to dnes fakt už není vždy zcela zřejmé.

Na toto téma se už objevilo mnoho vědeckých, nevědeckých či přímo pavědeckých studií, zamyšlení, úvah, analýz, literárních vizí a tak podobně. Jedna z nich, na kterou jsem včera narazil a která mě inspirovala k oživení svých úvah tohoto kalibru, se jmenuje Vaše pokojové rostliny myslí, mluví a čtou vaši mysl: Nový výzkum přidává důkazy. První, co mě při četbě tohoto článku napadlo, nebyly stromy v lese, ale pokojové rostliny, jak už plyne z jeho názvu.

V instituci, v níž jsem stále zaměstnán, jsem dříve obýval pracovnu, z níž jedno okno vedlo přímo do parku. Pěstoval jsem v ní několik pokojových rostlin, jimž se velmi dobře dařilo. Pak mě přestěhovali do jiné pracovny, dál od parku, v níž jsem se necítil až tak dobře, což se projevilo i na těch rostlinách v květináčích, které jsem si tam ze své předchozí pracovny přestěhoval. Postupně to všechny vzdaly. Už tady nemám ani jeden květináč s rostlinou, o kterou bych mohl s duší otevřenou tak náruživě pečovat. Něco v té nové pracovně jim nesedělo, anebo se nerady stěhovaly, anebo jsem jim už neseděl já, čert ví. Plánoval jsem, že si tady donesu nějaké nové rostliny, ale ten plán nebyl zatím uskutečněn.

Z výše zmíněného článku vyplývá, že rostliny mohou jakýmsi způsobem myslet a mají paměť. Jejich reakce v této souvislosti jsou takřka k nerozeznání od týchž reakcí živočichů. Jak se na to máme dívat? Jako na mechanické biochemické procesy, jež jsou de facto analogií fyzikálně chemických reakcí třeba mezi obyčejnými šutry? I kameny spolu nějak interagují, vlastně všechno. Anebo se na to máme dívat jako na skutečný „duševní“ projev?

Pokud lze rostliny zařadit mezi živé bytosti, pak mají problém především vegetariáni, kteří odmítají pozřít jakékoli živočišné bytosti a krmí se jen zeleninou. Pokud ale ta zelenina je též bytostí, pak by ji dle své filosofie neměli pozřít. Dokonce ani po ní šlapat, když se procházejí po louce nebo po lese. Jako buddhisti, kteří se snaží nešlápnout či jinak neuškodit ani malinkému hmyzu. Podotýkám, že v poslední době se v komunikaci s hmyzem začínám nenápadně blížit buddhistům, nicméně maso z živočišných farem stále ještě konzumuji.

Přijmeme-li představu, že rostliny mají svým způsobem mysl stejně jako živočichové, zvířata, lidi, pak je tady ještě jedna otázka: Kde se ta mysl nachází? Ale to už se dostávám do krajiny ovládané něčím jako morfogenetickým polem. Jestli je ta mysl skutečně vpečetěna do „morfogenetického pole“, pak tělesné pozůstatky živočicha či rostliny s ní už nemají nic společného. Všichni živočichové a i některé rostliny se živí pozůstatky jiných živočichů a rostlin. Rostliny převážně čerpají své živiny z neživé půdy, ale přitom přijímají i pozůstatky dřívějších „bytostí“. V minulosti se už stalo nejedenkrát, že polárníci vlastně jako lidojedi snědli svého umrlého druha, což jim zachránilo život. Snědli jeho duši? Těžko, ta už v jeho pozůstatcích neexistovala.

A to je tak asi všechno pro toto čtvrteční rostlinné zamyšlení. Zbytek už je na vás, moji milí trifidi.

26.06.2014, 00:01:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8