Tento víkendový příspěvek je klasickou luciferovinou, jako třeba ten těsně před mým metrovým pádem, který se zabýval Islámem. Při jeho četbě si jistě velmi odpočinete, jelikož o víkendu nemá smysl nic lepšího než třeba rekreovat se na psích záchodcích dělat. Komu typické luciferoviny způsobují záchvaty žaludečních vředů, takže si moc neodpočine, ať to radši nečte a na psí záchodky se odebere s nějakou mnohem libější tiskovinou ihned.
Lucifer
Mezi mou ubikací a nedalekou stanicí metra, kam se v dopoledních hodinách pracovního týdne přesouvám, abych byl podzemními prostorami dovezen až k areálu, v němž se nachází mé pracoviště, je kulaté náměstí zasvěcené slunci, z pohledu mého dopoledního přesunu je vpravo novodobý kostelíček sv. Prokopa a vlevo poměrně velká a prázdná louka. Přes tu louku vede šikmo chodníček (už jsem tady na něj vzpomínal) přímo ke vstupu do stanice metra.
Nyní musím vložit jedno malé vysvětlení:
Pro své bydliště, domov, v němž nacházím své niterné zázemí, azylový prostor, léčivou oázu v nevlídné poušti atd., jsem už zde několikrát použil slovo „ubikace“. Možná vám toto označení domova může připadat příliš syrové, neútulné a pohrdlivé. Nepoužívám ho proto, že bych se ve své domovské oáze necítil útulně, ale z poněkud jiného důvodu. Tenhle pro domov citem příliš neoplývající výraz mě poprvé zaujal při četbě sci-fi románu Non-Stop od Briana W. Aldisse, na který jsem tady upozornil v příspěvku Non-Stop. V druhé citaci tam (z úvodu knížky) je řečeno, proč mě tento termín tak zaujal. Ano, v přeneseném slova smyslu si někdy připadám jako ve zbloudilém projektu, jako na kosmické lodi, jejíž posádka se transformovala do stavu, s kterým se v tomto projektu založeném na jistě velmi úžasné a přínosné myšlence nepočítalo. Teď je tato loď, v níž žijeme, zakotvená na jakési „oběžné dráze“ a původní autoři onoho projektu nás nenápadně a zpovzdálí udržují při životě, přičemž stále netuší, co s našimi zkomoleninami mají vlastně dělat. My jsme ta posádka a nežijeme ve skutečných domovech, ale v umělých ubikacích.
A teď zpět k načatému tématu.
Ta louka je zajímavá pouze jenom tím, že kromě nepříliš bujného travního porostu a čtyřdlaždičkového šikmého chodníčku na ní nic není. Proč? Tahle otázka mě zaujala už před řadou let, jelikož v tom prázdném, pustém prostoru občas fouká silný vítr, jemuž v jeho řádění nic nebrání a cesta do stanice metra začíná být tak trochu obtížná. Jednou mi to nedalo a položil jsem dotaz na radnici, která se u onoho náměstí a nedaleko té louky rovněž nachází. Odpověď zněla, že je to chráněná krajinná oblast. Zajímavé.
Nedaleko odtud protéká Prokopský potok, jehož horní, ještě mělká část je proměněna v místní Centrální park, zatímco dolní, již hluboká část, která začíná asi kilometr od sluneční louky, je chráněná krajinná oblast nazývaná Prokopské údolí. Možná je chráněný i Centrální park, nevím, ale proč má být tato část chráněné krajinné oblasti tak neútěšně pustá? Budovy by se na ní asi stavět neměly, ale proč tam nejsou stromy a křoviny udržované stejně jako v Centrálním Parku? Ale ani kdyby tam postavili jeden nebo dva obytné či jinak zaměřené objekty a celé to obsypali stromovím, křovím a nejrůznějšími květinovými ostrůvky, bylo by to z hlediska chránění krajiny mnohem užitečnější než tato nevlídná pustina.
Na skutečný důvod, o němž jsem sice už nějaký čas uvažoval, jsem narazil nedávno v jiném městě, kde jsem si všiml, že nějaká taková louka je označena jako psí záchodek. Evidentně tomu slouží i ta naše, jelikož se na ní často prohání několik psů, kteří přitom ze sebe zcela volně a svobodně uvolňují finální výsledky svého trávicího procesu. Z času na čas se na louce objeví takové zařízení, které ty psí exkrementy vyluxuje. Kdyby tam byly nějaké objekty, stromy, křoviny atd., tak by úklid tohoto psího záchodku byl mnohem složitější. Takhle to prostě řidič toho exkrementního vysavače sjede jako kombajn na poli, a je hotovo. Tedy hotovo je jen jednou za čas, jinak je to skladiště psích exkrementů.
Na co si tu vlastně hrajeme? Proč tam není tabule s jasným sdělením, že kolem šikmého chodníčku na metro se nachází veřejný psí záchodek? Proč mi na radnici nakukali, že je to chráněná krajinná oblast? Jistě, i psí záchodek můžeme s jistým nadhledem považovat za jakousi chráněnou krajinnou oblast, tedy pokud ten neduživý travní porost posypaný psími exkrementy, což je bezpochyby obojí zcela přírodní, považujeme za jakousi krajinu. To bychom ale mohli i veřejné lidské záchodky považovat za krajinu, a vlastně i chráněnou, že?
Před pár dny, již takto poučen, jsem kráčel šikmých chodníčkem přes krajinu veřejných psích záchodků, a co nevidím: v trávě kousek od chodníčku polehával nějaký týpek, kousek dál si hrály děti a na jednom konci byl vybudován menší areál letního kina. Ano, tímto a jistě i mnohým jiným způsobem mohou lidé trávit volný čas na veřejných psích záchodcích. Možná ale netuší, že zrovna tam ho tráví.
A tak jsem v zadumání dorazil do nástupní metrové stanice, abych se přepravil z mé ubikace na mé pracoviště, přičemž jsem v pozdních večerních či spíše nočních hodinách nesepsal nejprve to, co jste si právě přečetli, ale něco jiného, což s tím ale souvisí. Asi to není tak šikovně napsáno, ale bez jakýchkoli dodatečných úprav vám ten filosoficky obecně pojatý dodatek k předchozímu textu předkládám:
Elementární pravidla slušnosti a vzájemného respektu sepisujeme jako mimikry. Něco jako Putinovo Rusko, které se tváří, že jihovýchodní Ukrajinu nedobývá, stejně jako předtím Krym, aby své okolí nepopudilo až tak, že by mu v dobytí jihovýchodní Ukrajiny zabránilo. Je to taková zajímavá deprivantní úchylka, kdy jedinec, popřípadě celé stádo jedinců, se tváří, naprosto svobodně, ne už pod knutou totalitního režimu, jako že to samozřejmě ANO, ale na to samozřejmé ANO kašle či kašlou nejen zcela zvysoka, ale s patologickým nadšením to, co navenek prohlašují, popírají a znásilňují v pravý opak.
Obyvatelé této zemičky si ale povětšinou nejspíš neuvědomují, že se chovají jako naprostí schizofrenici. Anebo ano? Protože chápou, že by si bez těch patologických mimiker v okolním světě neškrtli? Anebo jsou jen tak sami od sebe vygumovaní?
Vždyť stačí tak málo. Domluvit se na základních pravidlech našeho soužití, napsat je zcela zřetelně na tabuli, a bez jakéhokoli úbytku své suverenity těch pár pravidel ctít v zájmu všech. Ne. Na tabuli napíšeme, naprosto svobodně a bez totalitního tlaku, že třeba v metru se nežere, a pak tam žereme s pocitem, že jsme si tak nějak svobodně a bez respektu k nějakým kecům (de facto našim vlastním) to žrádlo narvali do čumáku.
Když chceme v tom metru žrát, tak to sakra napišme na svou vlastní svobodnou tabuli. Tváříme se jako borci, kteří mohou vše, co se jim v mozku vylíhne, ale přitom žvaníme, že ne? No to snad NE!!!
Nikdo nám neporoučí, co si na svou tabuli máme napsat, a když se naprudí týpci v Bruselu, můžeme je poslat do putinovské zadele. Na Hradě máme prezidenta, který s tím nebude mít žádný problém. Tak proč tak stupidním způsobem masturbujeme do vlastní kapsy? Myslíme si, že svými mimikry lžeme a exkrementálně si ulevujeme do cizích, okolních kapes, ale ten psí záchodek smrdí v naší kapse. Nejenže smrdí, ale my se v tom námi tak nadšeně s pocitem naprosté totalitní svobody vybudovaném septiku válíme a topíme jako pátá cenová na Titaniku. Proč? Nevím. Vlastně vím, ale má pozorování a z nich učiněné závěry v tom septiku mizí zcela spolehlivě jako ty načinčané mimikry.
13.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 47