Neviditelný čert

Jednou to téma přijít muselo, i když jsem se mu dlouho vyhýbala. Ale protože patří k těm, o nichž se dá diskutovat do nekonečna, a pravdu budou mít všichni, slibuji, že se k němu nebudu vracet. Tentokrát jsem se k němu rozhodla proto, že jsem v knize Jiřího Krupičky s názvem Zmatek narazila na nejlépe zformulovaná Pro a Proti. Vždyť se k tomu věčnému a bolavému tématu vyjadřuje člověk, který na to má největší právo. Proto mu také v podstatné části článku přenechám slovo. Vidím okolo sebe čím dál častěji lidi, kteří dospívají k okamžiku, jenž jim dá pochopit, kolik věcí nestojí za to, aby zabíraly místo v našem životě, potkávám lidi, kteří nahlížejí nicotnost a směšnost takových věcí, a proto říkají: Bylo. A teď už dost.

Stella

Jiří Krupička (1913 – 2014) studoval geologii, filozofii a cizí jazyky. Odseděl (oddřel) si deset let z šestnáctiletého trestu, k němuž ho odsoudil komunistický soud. V exilu vznikla jeho díla psaná srozumitelným jazykem, s jasně formulovanými názory na složité věci. Myslím, že pro jeho základní pohled na svět se nejlépe hodí přívlastek „svěží“. Snad je to jednoznačným výchozím stanoviskem - člověka dělá člověkem rozum. A s rozumem souvisí i jedna z největších hodnot - svoboda. Právě u kapitoly o svobodě se chci zastavit. U části, která připomíná poslední věci člověka.

Fyzické meze svobody

Tělo dokáže neúprosně říci: Dost. Mnoho lidí se snaží překonat dosud nepřekonatelné, a posunout tak svobodnou vůlí meze svých schopností, meze své fyzické zdatnosti. Mají potřebu předvést ostatním šíři své tělesné svobody. Zatímco Feidipidés, který nesl poselství z Marathonu, běžel nehostinným kopcovitým terénem, bez diváků a po boji. Dostál povinnosti. Ale pokud se dožijeme přiměřeného věku, musíme chtě nechtě přijmout skutečnost, že tělo postupně vypovídá službu. Pokud vezmeme tento fakt na vědomí jako věc přirozenou a normální, nepropadneme tak snadno pesimismu. Ještě můžeme udržovat v aktivitě mysl a doufat, že naše cesta nebude před koncem poznamenána krutým zlomem. Tělo ovšem může zradit i mladého člověka v plné práci, jako se to stalo např. Stephenu Hawkingovi. Jeho tělo zůstalo sice zotročené, ale mysl zůstala svobodná.

Dříve lidé velmi často umírali v důsledku dřiny a následkem úrazů, které utrpěli při práci. Dnes nejvíc lidí umírá předčasně v důsledku automobilových nehod. Ročně na silnicích vyhasne víc než milion životů. Padesát milionů dalších životů zůstane trvale poznamenáno. Silnice jsou horší než válka… Přesto se průměrná délka života prodlužuje. Žijeme v době nejvyššího průměrného věku v historii. (V římské říši byl průměrný věk asi 30 let. Potom se mnohá staletí doba dožití nezměnila. Na konci 18. století dosáhla asi 40 let, na konci 19. století přes 50 let, před druhou světovou válkou 65 let. V současnosti se pohybuje kolem 80 let.) V bohaté společnosti vznikla vrstva fyzicky výkonných a zdatných lidí, ale převážná část jsou lidé zchoulostivělí a přejedení. Ovšem - mysl nikdo nekrmí. Jako by mysl jíst nepotřebovala.

Jiří Krupička klade otázku, jestli se s prodloužením věku zmírnily potíže stáří. Odpovídá, že se především výrazně posunulo pojetí sebe sama jako starého. Ale přijde chvíle, kdy stáří neúprosně zavelí, že není cesta zpátky. Tělo odmítne poslouchat vůli. A pokud mysl zůstala zdravá, člověk pociťuje nemohoucnost a ponižující závislost jako těžkou trýzeň. Rád by ještě jednou o sobě rozhodl svobodně. A zde autor uvádí argumenty pro a proti eutanazii.

A: Eutanazie je nepřijatelná z důvodů etických, právních a pro možnost zneužití.

B: Ničivé utrpení člověka žene k touze jednou provždy se vším skončit. O míře utrpení zastánci velkých zásad nemají představu.

A:Vůle jednotlivce musí ustoupit před nebezpečím pro společnost. Před porušením principů, na nichž společnost stojí. Právo na život je základní lidské právo, výjimky neexistují.

B: Výjimky existují. Zákon přímo vyžaduje vojenskou obranu země s právem zabíjet a dát se zabít. Za odmítnutí býval trest smrti. Odmítnout jít do útoku znamená ohrozit životy jiných.

A: Ale válka je nemoc společnosti, výjimečná situace.

B: Ale po staletí byla nejvyšší zkouškou zdatnosti národa.

A: To už je za námi. Eutanazie je schvalováním vraždy. Relativizuje základní morálku. Život má nenahraditelnou hodnotu. Pokud jej tak přestaneme chápat, lidstvo skončí.

B: To je pravda. Ale tato pravda nemá mnoho společného se zoufalstvím nesnesitelně trpícího člověka, který má jediné přání: konec. Zbylo mu minimum – svobodná vůle zemřít.

„Filozof, právník a teolog se dobře nasnídali, nic je nebolí a na cestě na velmi zajímavou konferenci o posunech morálních hodnot v dnešním světě se jim život zdá jako docela příjemná záležitost. Každý z nich má propracované argumenty proti povolení eutanazie, budou mít plná ústa morálky a principů - a přitom nemají ponětí o otřesnosti tělesné a duševní trýzně lidí, kteří po ukončení života úpěnlivě volají… Jak by se mohli po dobré snídani do toho pekla vžít? Vypilovali své argumenty do neotřesitelnosti, a jen nemyslící ignorant by je mohl odmítat. Jenže ten bolestí zkroucený a duševně zdeptaný člověk na trvalém nemocničním lůžku není nemyslící ignorant - a přece ty jejich argumenty odmítá.“

A: Působíš na city. Ale jeden argument se vyvrátit nedá. Volnost k zabití člověka otevírá dveře zneužití. Vznikl by nový druh špinavého podnikání, „vědecky podložené“ nabídky… Pro utrpení jednotlivce zapomínáme na celek.

B: Celek je pojem a pojmy mají bezbolestný život. Člověk, který volá po skončení života, si přeje, aby skončilo peklo nezaviněné trýzně. Nezaviněný trest. Dlouhé utrpení těla a zlomený duch jsou pro humanisty víc než definitivní konec. Takoví humanisté přitom bojují za to, aby trest smrti v USA byl co nejméně bolestivý…

A: Ale eutanazie je pouze bezbolestná sebevražda. Pohodlná. Jenže jsou lidé, pro které vytrvat do konce je věcí cti - kvůli rodině.

B:Takoví lidé zaslouží úctu. Ale většina strádajících na lůžku myslí víc na léky než na čest.

Život se prodlužuje, ale jeho kvalita klesá, pokud nedbáme o mysl. Mozek vyžaduje trvalou aktivitu. Krátkodobá paměť rychle odchází, ale odchod dlouhodobé se dá zpomalit. Při pěstování mysli rozhoduje vůle. Pohodlný odpočinek od duševní práce se ve stáří vymstí mnohem více než v mládí. Stačí psát deník, vypisovat čtené, hledat a formulovat argumenty pro to, proč mě rozzlobila ta či ona událost. Duševně pracující by neměli s prací přestávat vůbec. Odpočinek má mít také jiný smysl než podporovat pasivitu. Telenovela nepřinese pro myšlení tolik užitečného, jako zpopularizovaný program o vzniku vesmíru. Také hudba je prospěšnější než ticho. Užitečné jsou i kdysi běžné ruční práce, jako pletení nebo vyšívání. Jenže mnoho starých lidí využívá pokrok v zábavě k pouhému dívání a poslouchání. Čas pak nemilosrdně pracuje na těle i na mysli.

Přijde doba, kdy tělo a mysl řeknou: Chci skončit, už je mi všechno protivné. Člověk, který musí žádat o pomoc při základních tělesných funkcích a jeho mysl je ještě aktivní, pociťuje ponížení. Chce si zachovat důstojnost.

„Co říká v této chvíli pohled zpět, pokud mám ještě sílu se dívat a nevidím vše v mlze. Stálo za to s tím vším začít? Nesmírně hloupá otázka. Nebylo na mně, abych na to jeviště vstoupil. Přivedli si mě jiní, a ti sami nevěděli, jak se na ta jevištní prkna dostali. Dali mi život rádi? Odpověď na tuto otázku nepotřebuje mystické zahloubání, mám ji zapsanou v sobě, formovala mi život. V tom jsem byl šťastný. Děkuji jim. Je dost lidí, kteří rodičům neděkují.

Zanechal jsem po sobě nějakou stopu, nebo zmizí všechno s popelem? Jakou a jak hlubokou? Mozartova stopa byla u jeho nejbližších velmi mělká, ale svět neustále čerpá z jeho hloubky. Nejsem Mozart, ani Suk, a bohudíky ani Gottwald. Ale aspoň v genech poběží kousek ze mne, čím dál tím menší kousek, ale pořád jich bude přibývat. Je to možná jen zbožné přání, ale aspoň tohle přání může mít i nejprostší matka nebo otec, když víra v život věčný nenašla u nich úrodnou půdu.

Chce někdo víc, hlubší stopu přímo v životě milionů? Dlouhá byla řada „kandidátů nesmrtelnosti“, kterým se dějiny vysmály… V tom je hrůza paměti dějin: zápis zla může být stejně silný jako zápis dobra. Zápis skutečného dobra je však trvalejší.

Co asi říká vzdělaný člověk jednadvacátého století? Tam, mezi ně se nedostanu, o tu slávu se ani neotřu. A vůbec o to nestojím, ta řada je zoufale pestrá, tak, jako klikatina dějin. Jsem skromný, aspoň si to myslím, ale nepatrná úrodná stopa, kromě těch genů, by snad mohla zůstat. Tak asi vypadá přání těch skromných a zároveň neskromných, kteří se snažili posunout o nepatrný krůček pohyb člověka na cestě ke smíření ducha s tělem.

Jak odejít? Hodně starodávně: s čistým svědomím. Jinak je všechno prohra.“

Zdroj: Krupička, Jiří: Zmatek, Paseka, Litomyšl 2008

Poznámka autorky: S postupujícím věkem stále víc nabývám dojmu, že příroda moudře zařídila i to, že člověk většinou očekává svůj konec bez lítosti, unaven. Když už život nemá co nabídnout. Vždyť, jak už se na stránkách NČ stalo téměř mottem: Tak to má být. A moudrou diskusi na uvedené téma najdete u konkurence. Mám to prozradit, Starý Kocoure?

09.10.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 27