Neviditelný čert

Určitě znáte ty suverénní mladé muže v oblecích, usměvavé a sebevědomé, vlichocující se nenápadně, ale taky neodbytně, tak, jak se tomu se naučili. Možná mají vštípenou, možná naučenou, sebedůvěru. Ale člověka bezděky napadá, jestli by se s nimi dalo mluvit také o něčem jiném, než o – produktu. Co se to říká o prázdném soudku? Různými podobami důvěry, k nimž sebedůvěra patří, se zabývá J. Krupička v knize Zmatek. Ani si neuvědomujeme, že se někdy chováme důvěřivě jako malé děti. Neznáme pilota transkontinentálního letadla, a přece – 47 % leteckých neštěstí je způsobeno pilotem. Důvěřujeme lékaři, o němž nevíme nic… J. Krupička uvádí anekdotu: Pane doktore, je moje operace nebezpečná? Jak se to vezme. Jedna z pěti se podaří. Ale vy můžete být klidný. Poslední čtyři se nepodařily.

Stella

První část kapitoly Spektrum otázek Jiří Krupička nazval Mohu někomu plně důvěřovat? Sám hned úvodem odpovídá, že člověk, který nemá jedinou bytost, jíž může bezvýhradně věřit, je chudák. A v takovém milostném vztahu, kde se střídají stavy nedůvěry a žárlivosti s obdobími důvěry a lásky, se dřív nebo později může dostavit tragický konec, vítané téma pro literaturu…

Důvěra jako základní tmel společnosti vychází z rodinného ovzduší, které čerpá z emocí i z rozumu. Je žádoucí, aby manželství, jež vzniká z lásky, přerostlo ve vztah vzájemné důvěry. Mimo Evropu a Ameriku převládá při uzavírání manželství rozumový přístup. Partnery vybírají rodiče. Všichni víme, jak se muslimské rodiny vypořádávají se ztrátou cti v případě neposlušnosti příbuzného. (V Indii hraje roli ještě jiný důvod trestu. Pokud nevěsta nedostane smluvené věno, stává se obětí nehody. Tuto nehodu J. Krupička nazývá tchyně. Podle úředních statistik se podobných nehod v Indii ročně stane kolem 5 tisíc.)

S důvěrou souvisí také výrazný rozdíl v pohledu na manželskou nevěru. Od ženy se dříve očekávala věrnost bezvýhradná. Muži se bili v soubojích. Dnes nevěra před zákonem neznamená téměř nic. Na rozdíl od zemí muslimského světa, kde platí, jak ve zkratce J. Krupička říká: Muž je kanec, žena je potvora. Ženy jsou zahalené jen proto, aby nedráždily muže – nositele nezkrotné sexuality. Ale nikdo se nepokouší vysvětlit, co je hříšného v ženském obličeji. Ženy se nezahalují proto, že by chtěly. Ale považují to za samozřejmé, ze strachu, k němuž byly odjakživa manipulovány. Tresty za odhalení jsou příliš tvrdé.

Podle J. Krupičky takovou degradaci ženy nezrodil islám, ale mužská nadutost a chlípnost už v nomádských dobách. Tuto mravní zvrhlost, otřesný přístup k ženě, obsahují i Pohádky tisíce a jedné noci. Král – mnohonásobný vrah, žena – bezcenná věc. Přesto ale největší muslimská země, Indonésie, má k ženě úplně jiný přístup. (V Indonésii měli i prezidentku.) Zato ultraortodoxní židé každý den děkují Bohu za to, že je nestvořil ženou. Vždyť, podle Starého zákona, je žena nádobou hříchu… Až Nový zákon povýšil Marii na Matku boží.

Důvěra spojuje také zájmové organizace s nejrůznějšími lidmi, ale se společným cílem. Odbory, disidentské skupiny. Snad i politické strany? Disidenti a revolucionáři by bez vzájemné důvěry nedosáhli ničeho. Teprve, když revolucionáři zvítězí, moci se chopí malá skupina a objeví se strach.

Je v tomto ohledu nějaký psychologický rozdíl mezi nacistickým a komunistickým režimem? Protektorát byl poznamenán tlakem zvenčí. Vyžadoval poslušnost. Přesto bylo mezi lidmi mnohem víc důvěry a solidarity než v prvním desetiletí komunistického režimu, kdy, v nadsázce, platilo: Setkají-li se tři lidé, jeden z nich je udavač. Doba byla prosáklá lží a špiclováním. Stanovy strany vyžadovaly, aby členové hlásili každé podezření. Existovali tzv. desítkáři a desítkářky, prověřené domovnice – hlásili všechno, co se kolem nich dělo. Svého kádrováka měl každý ústav, každá škola, každý podnik… A s nimi ochotně spolupracovali dobrovolníci. Dnešní mladí komunisté by se divili, že kromě jistoty práce a pohodlí existovaly převýchovné uranové tábory pro politické provinilce, kam ovšem jejich prarodiče zadarmo na předvánoční exkurzi nejezdili. Tak, jako kdysi jezdili na odborářské zájezdy do Prahy, aby pod záminkou návštěvy divadla sehnali pod stromeček nedostatkové zboží. (Pozn.: Desítkář byl člen strany, který měl deset vytipovaných rodin a sledoval jejich způsob života i názory členů.)

A jak je tomu s důvěrou v současnosti?

Důvěra byla vždycky spojena s otázkou cti. Osobní čest, kdysi základní atribut vládnoucí třídy, už dnes hraje minimální roli. Málokdy mluvíme o nadopovaném sportovci jako o bezectném člověku, bankrotáři nechápou bankrot jako osobní prohru, kvůli níž by se museli zastřelit. Jen se musí vyrovnat s tím, že „měli smůlu“. Obchodní úpadek se stal podnikatelským odvětvím. Oprávněná nedůvěra v justiční aparát je dalším projevem nemocné společnosti.

Bývalo normální, že každý činžák, každá škola byly přes den otevřené. Dnes se z domů pod tlakem rostoucí kriminality staly nedobytné hrady. Děti přestaly chodit do školy samotné. I když u nás se pořád ještě dá mluvit o důvěře ve školu. V Americe už důvěra k veřejnému školství poklesla na minimum. Chybí v něm mravní výchova, úroveň snižují menšiny a nedostatek kázně. Základem se stalo pěstování sebedůvěry cestou podpory a schvalování osobité žákovy činnosti. O kázni se nehovoří. Zákazy a opravování se nekonají. Jinou úroveň má ovšem domácí vzdělávání a jiné typy škol, než jsou školy veřejné. Jiří Krupička soudí:

Škola musí dát dětem sebedůvěru a připravit je na tvrdost života založeného na soutěži. Často nemilosrdné. Solidarita se nenosí.

Dovedena do krajnosti vyrobí tato pedagogika a její univerzitní nástavba společnost bohatou odborníky, často skvělými. Vědecké poznání, rozbité do stále rozšiřované spleti specializací, poroste obdivuhodným tempem právě tak, jako produktivita práce a záplava výrobků – čím dál tím méně potřebných. Společnost hojnosti bude trpět humanistické, všeobecné vzdělání jako útočiště pro lidi neschopné prosadit se v tvrdé soutěži, a pro nejlepší z nich najde možnost obživy. Kultura je nezbytnou okrasou hospodářsky úspěšné společnosti.

Kde, ve světě odborníků, specialistů na všechno možné i nemožné, ve světě dravých podnikatelů a podnikavců, se najdou lidé se všeobecným přehledem o stavu lidské společnosti, o globální skutečnosti, o směru běhu gigantické mašinérie materiálního pokroku? Z jakého zdroje porostou příští politici světového formátu, kdo si bude vědět rady s krizemi globálních rozměrů, s hrozbami zcela nového druhu? Odborníci s troskami obecného vzdělání, sebedůvěřivci s prázdnou hlavou by měli zdolávat situace těžší a složitější, než kdy poznala minulost? Právě prožíváme malou předehru budoucnosti s takovými aktéry. Výsledek je žalostný. Amerika bude splácet ztracený kredit léta.

Z dnešní skutečnosti může plynout jen malá důvěra v kvalitu budoucích politických vůdců nesmírně složitého světa. Z jaké půdy mají vyrůst?

Stella: V duchu atmosféry pěstované na stránkách NČ jsem vynechala povídání o důvěře v politiky – i jí se daná kapitola zabývá. V souvislosti s otázkou důvěry se nabízí také téma zrady, zbabělosti, povinnosti. Co všechno utváří naše vztahy, kterým vlastnostem dovolíme, aby se staly určujícími? Je to na nás…

Zdroj: Krupička, Jiří: Zmatek, Paseka, Litomyšl 2008

15.10.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14