Neviditelný čert

Pojďme si něco říci o psychopatech. Psychopati jsou zvláštní lidskou odrůdou, která se vyznačuje antisociální, ale též třeba narcistickou, paranoidní či schizoidní poruchou osobnosti, viz psychopatie (psychopathy). O psychopatech se zde již objevily přinejmenším dvě pojednání od Františka Koukolíka, viz Psychopatie a Deprivanti. Na účet těchto jedinců tady toho však bylo mnohem více, včetně mých vlastních úvah, ve všech případech zcela negativisticky. Jenže psychopati nemusí být jen zlí, ale kupodivu i hodní, dobří. Jak je to možné? Tak o tom si teď něco řekneme.

Lucifer

Právě jsem narazil na u nás zcela nově vyšlou knížku Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu, jež v anglickém originále vyšla loni. Oba autoři tohoto podivuhodného dílka jsou velmi zajímaví. První z nich je profesor Kevin Dutton, experimentální psycholog a spisovatel, který se na Oxfordské univerzitě zabývá psychopaty už pěknou řádku let. Tím druhým je bývalý příslušník speciálních jednotek SAS, dnes konzultant a spisovatel Andy McNab, se kterým se Kevin Dutton setkal během jednoho svého výzkumného projektu.

Fakt, že psychologické testy McNaba jednoznačně zařadily mezi psychopaty, Duttona nepřekvapil – zarazilo ho však, že Andy McNab je psychopatem hodným. Na rozdíl od zlých psychopatů totiž využívá charakteristické psychopatické povahové rysy, jako jsou bezohlednost či nebojácnost, k tomu, aby v nejrůznějších situacích dostal jak ze sebe, tak z ostatních to nejlepší. Vzájemná spolupráce těchto dvou naprosto odlišných jedinců vyústila v poznatek, že hodný psychopat přemýšlí jinak než většina z nás, a že kdybychom i my jednali více sebevědomě, lépe využívali svůj šarm a soustředěně žili přítomným okamžikem, byli bychom v pracovním i osobním životě mnohem úspěšnější.

Knížku jsem zatím jen letmo prolistoval ještě v knihkupectví Kosmas v Butovické Galerii, ale poměrně rychle jsem dospěl k závěru, že tahle kuchařka nabitá ingrediencemi z psychopatické kuchyně mi nemůže uniknout. Představa, že některé vlastnosti, zkušenosti a běžnému člověku neuchopitelné schopnosti psychopatů lze využít pozitivním a ušlechtilým způsobem, mě fascinovala. S některými postřehy, radami a psychologickými zbraněmi z tohoto psychopatického průvodce se s vámi jistě ještě podělím. Nejdříve tím však musím projít sám.

Protentokrát bych ocitoval na úvod knížky uvedeného „otce americké psychologie“ Williama Jamese:

Když se v jedné osobě spojí vynikající intelekt s psychopatickou povahou, vzniknou ty nejlepší podmínky pro to, aby se zrodil skutečný génius, jenž se dostane do biografických slovníků.

Lidé s tímto intelektem nezůstávají pouhými kritiky a přikyvovači. Jejich myšlenky je ovládají a oni jimi, ať už z toho plyne dobré či zlé, nakazí své souputníky nebo svou dobu.

A na závěr pár postřehů z předmluvy k českému vydání od Radkina Honzáka:

Strach a hněv jsou v nás pevně zakotveny. Jak se chová organismus, který se dostal do obrátek? Především se napnou svaly. Většina svalů zajišťujících náš pohyb je rozdělena mezi ohýbače (flexory) a natahovače (extenzory). Při velkém napětí se tyto skupiny začnou vzájemně přetahovat a výsledkem je všem známý, různě silný a nepříjemně prožívaný stres. Aby svaly mohly dobře pracovat, začne k nim srdce mocněji přečerpávat krev obohacenou potřebnými živinami, což se projeví zvýšeným tlakem a zrychleným tepem. Také kyslíku je zapotřebí a plíce se naplno rozdýchají. Pozůstatky srsti se snaží zježit a kůže se opotí. Pot strachu má zcela jiné složení než pot vzniklý námahou a jeho odér je silným výstražným signálem ostatním členům smečky, že je nablízku nebezpečí. Nemluvě o dalších reakcích; stačí vzpomenout, že pro stále ustrašeného člověka má čeština trefný výraz – poseroutka. Tohle se odehrává ve zlomku sekundy a psychovědci se dodnes hádají, zda si nebezpečí nejdříve uvědomíme a pak reagujeme, či zda – a to se jeví pravděpodobnější – nejdříve instinktivně reagujeme a teprve pak nám „dojde“, co se vlastně děje.

A teď si představme člověka, který tváří v tvář náhle se zjevivšímu medvědovi tyhle reakce nemá. To lze mnoha způsoby objektivně prokázat. Ne snad, že by neměl amygdalu, tu má docela pěknou a také všechna korová centra, která zprostředkovávají vědomí, má v pořádku. Jen spojení mezi nimi není v provozu, takže nejenže nepociťuje strach a nemobilizuje, ale také mnohem méně cítí bolest, a proto si jen těžko dovede představit náplň pojmu soucit. Takoví lidé mezi námi skutečně existují a není jich málo; je jich jedno procento. Jsou chladnokrevní, roboticky přesní, vypočítaví, bezcitní, manipulativní a úspěšní. Někteří významní psychologové a další odborníci, kteří se jejich nervovou výbavou a jejich způsoby chování zabývají, navrhují pro ně vzkřísit zavržené označení psychopati (na rozdíl od sociopatů, kteří jednají podobně, ale všechna mozková spojení mají funkční). Psychopati jsou sociální predátoři nebo také paraziti. A stejně jako všichni predátoři a paraziti hledají bohatá loviště. Najdete je všude, kde jde o moc, prestiž nebo peníze.

Dutton razí pojem hodný psychopat a je přesvědčen, že psychopat nemusí být jen zlý a škodlivý, že ve šťastné konstelaci, má-li nastaveny negativní sociální vlastnosti do nízkého modu, takže se nedostanou ke slovu, nebo dokonce umí-li tohle zajistit, může být jak úspěšný, tak prospěšný.

Zdroj: Andy McNab, Kevin Dutton: Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu

03.05.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4