Civilizační proces a jeho povaha

rubrika: Pel-mel


Již opravdu krátce před svým odjezdem do Brixenu se vracím k zde několikráte tlumočené knížce od Stanislava Komárka věnované psychosomatice a s ní skloubenými záležitostmi. Přináším výňatky z jedné podkapitoly poslední kapitoly tohoto zdroje, která se nazývá Pečovatelský stát a pozdní doba Aneb kudy kam?, z níž jsem tady už odčerpal Věčné dětství. V následujících dnech zhruba až do konce příštího týdne se zde budu povětšinou věnovat krátkým postřehům ze své brixenské elegie, anebo úplně jinými stejně krátkými úlety. Odjíždím sice až v neděli kolem páté ráno, ale už se takříkajíc balím a psychosomaticky se po částech do svého vyhnanství přenáším. K dnešní reprodukci z dotyčné Komárkovy knížky jsem byl částečně evokován současnou migrační situací, jelikož se v ní tak trochu zobrazuje. Úsudek si ale udělejte sami.

 

Lucifer


Je pozoruhodné, jak v průběhu civilizačního procesu dochází ve společnosti ke stále větší redukci „zacházení se životem“, omezení vznikání i zanikání ve prospěch „trvání“. Zatímco v tradičních a archaických společnostech bylo rozmnožování a smrt, vznik a zánik, nejtriviálnější náplní každodennosti, dnes se oboje pociťuje jako cosi výjimečného. V rámci „parabuddhistické“ tradice se v pokročilejších zemích prosazuje i větší šetrnost ke zvířatům, značná část populace omezuje konzum masa, lov se stává zábavou primitivů, nikoli společenských špiček. Šetrnost a snaha po „konzervování“ se prosazuje nejen v koncepci medicíny jako „opravářky“ jsoucího a „památkového úřadu“ pro lidi, ale obdobná tendence se prosazuje i vůči stavbám, stromům a krajině jako celku. Ze společnosti se stává skansen.

 

Kontrola nad bájivostí života je zajisté čímsi uklidňujícím. Dnes je si těžko představit úděl chudých v předchozích stoletích, kdy propadání tělesnému chtění vede k dalším a dalším porodům a většina dětí umírá hladem či na různé přidružené nemoci – je trochu mrazivé sledovat přístup irsko-anglických elit k hladomoru, který přišel po roce 1848 a ostrov téměř vylidnil, smrt hladem či útěk většiny bědných zemědělců byly sledovány téměř jako zánik škodlivého hmyzu. Oddělení sexu od rozmnožování pomocí rafinované antikoncepce ve dvacátém století mělo za následek nejen plánované rodičovství, ale v kombinaci s důchodovým systémem sociálního státu v posledku téměř ohrožení populace.

 

Představíme-li si třeba selský statek před dvěma sty lety, vznikem a zánikem se to tam jen hemžilo. Celé hejno dětí se popelilo na dvorku a řekněme právě utloukalo ptáčky vybrané z hnízda. Jeden z jejich sourozenců zároveň umíral na nějakou infekci a nejstarší bratr nedávno padl ve válce, zplodiv ještě daleko fronty nelegitimního potomka. Hospodyně, sama gravidní, zařezávala slepici, jiná slepice ovšem už seděla na vajíčkách. Hospodář právě kdesi v skrytu sváděl, či z dnešního hlediska spíše znásilňoval, některou z děveček, což chápal jako své samozřejmé právo. Nebylo jasno, zda táhnoucí armáda statek, celý dřevěný, nevydrancuje a nevypálí do základů, ani co bude s jeho obyvateli.

 

Po uplynutí dvou set let skýtá tentýž grunt zcela jiný obraz: na jeho půdorysu stojí zděná, vzorně upravená stavba zdobená pelargoniemi. Majitelé, v jedné linii snad potomci těch původních, pracují a žijí ve vzdáleném městě a sem zajíždějí jen na víkendy. Jsou dosud bezdětní, ač jim už pomalu táhne na čtyřicítku, zato vybavení dvěma psy, kteří se těší soustředěné veterinární péči, ale jsou sterilizovaní. Nic nevzniká ani nezaniká, vše jen, pokud možno co nejdéle, trvá. Stav před dvěma stoletími bychom dnes chápali jako brutální a děsivý. Z určitého aspektu právem – kolotoč gravidit, porodů a vysoké dětské úmrtnosti, u chudých vrstev podmíněné zejména nouzí, vytváří stav, který je nepochybně potřebný vykoupení a spásy a dává nám pochopit zbožnost minulých ér.

 

Pokud se stal odchov dětí privátním rozmarem, který nemá na zajištěné stáří žádného přímého vlivu (podobně jako by se vyplácel fixní plat pracujícím bez ohledu na to, zda dotyčný něco dělá nebo ne) a který je společensky deklasujícím a kariéru brzdícím fenoménem, nelze se jiného vývoje nežli vymírání populace ani nadít. Pokud nezastáváme trochu nihilistickou tezi, že bez lidí je na světě lépe a zánik je lepší než vznik, je možno nějakou dobu populaci udržovat imigrací z vnějšku (na vlastní kulturu a tradici se kupodivu „skansenotvorné“ tendence jaksi nevztahují), ale jednou zavládnou tyto poměry i v Bangladéši a nebude už odkud vykrádat schopnější jedince. Jediným řešením by v pokročilých státech bylo jako penze vyplácet určité procento z příjmů potomků dotyčného (nikoli podle jejich počtu, ale podle jejich společenského uplatnění, též by se tato daň musela vybírat i v případě smrti rodičů dál, aby neinspirovala některé chtivé potomky k jejich odstranění). Proklamace, plakáty o zvyšování dětských přídavků nevyřeší téměř nic.

 

Člověk se v pozdních fázích novodobého státu, který byl původně zamýšlen pro něj, stává jaksi zbytečným – neúměrně vysoké odvody nutí zaměstnavatele (jiné než stát) redukovat počty zaměstnanců a produkovat masy nezaměstnaných, které je nutno vydržovat. To nepochybně zvyšuje produktivitu (sebedražší stroje jsou levnější než lidé), ale činí lidi stále zbytnějšími. Koneckonců, jsou to právě oni, s nimiž je ve společnosti nejvíce starostí a bez nichž by leccos fungovalo lépe.

 

Po revoluci sexuální od devadesátých let dvacátého století přichází na slovní rovině „revoluce rozmnožovací“. Sociobiologie učinila tyto úvahy alfou i omegou živočišného i lidského světa. Novinové články se neustále zaobírají problematikou potratů eutanazií, registrovaným partnerstvím sexuálních menšin, ty bulvární i láskami a graviditami hvězdiček lidového nebe. I církve se neobvykle detailně zabývají problémem antikoncepce a různých vedlejších fenoménů smilstva, zatímco jiné hlavní hříchy zůstávají jaksi nepovšimnuty. Děti se staly základním prostředkem veřejného citového vydírání – od různých výběrčích můžete občas uslyšet hrozivou otázku: „Tak vy tedy nechcete přispět na postižené (týrané, leukémií stižené, opuštěné atd.) děti?!?" K čemu jinému zde ostatně pečovatelský stát je, pokud ne pro tyto politováníhodné a pomoci skutečně potřebné případy? Citově se vydíralo vždycky, při sbírkách na křesťany v tureckém zajetí, vdovy po neznámých vojínech atd., ale dnešní forma ukazuje na jiný majoritní problém.

 

Pokud industriální doba se svými běžícími pásy ocelovými i administrativními talentované lidi nepotřebovala, postindustriální je nepochybně potřebuje a za okolností se jí stěží narodí a vyvinou. Pečovatelské instituce mají v zájmu udržení moci tendenci se skutečně či domněle zanedbávaných dětí zmocňovat a jako cenný statek k manipulování jiných je držet a hromadit. Mají tím zajištěno, že ony samy v další generaci či kriminálně-vězeňský komplex už v této budou mít dostatek materiálu. Problém je navíc vyostřován skutečností, že pro různým způsobem postižené, kteří v dříve nebývalém množství přežívají, není v postindustriální společnosti žádný jiný prostor ani role nežli v rámci speciálních zařízení – schopností postačující k napasení husí či krávy nestačí k manipulaci s kompjútrem, co je možné na venkovském statku, je stěží únosné ve velkoměstě. Skryté impérium tak nebývale vzrůstá.

 

Naše civilizace si při možnosti volby vždy neomylně vybere to řešení, které je technologicky a finančně nejnáročnější, ba se opatření, které tyto aspekty nemá, ani za řešení nepokládají: potírání vyrážky haléřovou mastí či dokonce konstatování, že stejně zmizí sama, se jeví jako diletantské a nicotné oproti činnosti transplantačního týmu – není-li něco nákladné, vzniká dojem, že se o zdraví „nepečuje“. Proces, který započal již poměrně dávno, dnes neobyčejně přebujel a stát, sající tisící sosáky maximum daňových peněz, je vzápětí žene „pod tlakem“ do stejných, namnoze dubiózních podniků.

 

Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
9
Axina 03.09.2015, 19:40:57
Tak zatím nic nepřeformulovávej a pusť Komárka a další - v tuhle chvíli nepodstatné věci - z hlavy. Doufám, že v době tvého pobytu v Brixenu se dozvíme na blogu něco o tomhle městě, o státu, o uprchlících, případně o konferenci.
Komárek neuteče.

Lucifer
8
Lucifer * 03.09.2015, 18:32:16
Ne začíná..., měl jsem napsat, že se překlopil. Už jsem tam, i když ne zatím fyzicky. Úžasný

Lucifer
7
Lucifer * 03.09.2015, 18:27:20
Komárkovo řešení je zaměřeno na lidi, kteří nemají nejrůznější přirozené důvody nemít potomky, jejich důvody jsou ekonomické. Chtějí si užívat svého života a psi nebo jiní domácí mazlíčci jsou levnější. Lidé, kteří z nějakých opodstatněných důvodů potomky nemají, tuto penzi v principu nepotřebují, jelikož jejich rozpočet zatěžují pouze levnější domácí mazlíčci. Někteří nehodlají investovat ani do domácích mazlíčků a svůj příjem mají po celý život zcela pro sebe a na rozdíl od těch s potomky, kterým by byla vyplácena zmíněná penze, by na tom mohli být, pokud budou chtít, ekonomicky stále líp. Dnes je to řešeno dětskými přídavky, které jen částečně kompenzují veškeré náklady na děti. Když děti překročí jistý věk, jakékoli přídavky či jiné sociální dávky tohoto typu končí. Jistá komunita našich spoluobčanů si umí s těmi sociálními dávkami šikovně poradit, takže se svými nedospělými potomky může profitovat. Ani když ty dávky skončí, nemá problém, jelikož dospělé děti, které už pobírají další dávky, své rodiče podpoří. Na ulicích se nachází docela nepěkné množství bezdomovců, ale příslušníci této komunity jen zcela výjimečně. Komárkovo řešení se týká ostatních komunit, které se tímto způsobem nerozmnožují.

Nezlob se na mě, Axino, ale v tom řešení skutečně nic intelektuálně exhibicionistického nevidím, naopak spíš něco praktického. Chápu ale, že formulace převzatá z Komárkovy knížky může být trochu matoucí. Přemýšlel jsem, že bych to nějak přeformuloval, ale můj čas se začíná překlápět do Brixenu.

Lucifer
6
Lucifer * 03.09.2015, 17:48:35
Tady

http://www.novinky.cz/kultura/47257-stanislav-komarek-laska-a-smrt.html

je to formulováno možná srozumitelněji. Souhlasím s tím a žádnou perlu, která by mohla vyvolat alergickou reakci u rozumně uvažujícího člověka, tam nevidím. Úžasný

Axina
5
Axina 03.09.2015, 17:37:44
Cituji:
JEDINÝM (!) řešením by v pokročilých státech bylo jako penze vyplácet určité procento z příjmů potomků dotyčného (nikoli podle jejich počtu, ale podle jejich společenského uplatnění, též by se tato daň musela vybírat i v případě smrti rodičů dál, aby neinspirovala některé chtivé potomky k jejich odstranění).

Já vím, proč jsem na Komárka tak alergická! To jsou zase perly! A jakou penzi by v tom hypotetickém případě měl člověk, který by neměl potomky??? Člověk nemá potomky z nejrůznějších důvodů. Těch, kteří potomky záměrně nikdy nechtěli, je určitě zanedbatelné množství. A co lidé, kteří potomka měli, ale potomek zemřel dříve, než oni? A jak by se stanovovalo ono "společenské uplatnění"? Možná, že rodiče (např. z řad sociálně nepřizpůsobivých), kteří by měli mezi syny řadu kopáčů a mezi dcerami řadu provozovatelek nejstaršího řemesla na světě, by na tom byli lépe, než rodiče 1-2 potomků, kteří by ze svých dětí zodpovědně vychovali čestné a pracovité občany. Ovšem bohužel občany vykonávající ne zrovna nějakou společensky oceňovanou a dobře placenou profesi.

Z celého toho nápadu čiší nedomyšlenost a intelektuální exhibicionismus. Na jedné straně nemá záležet na počtu potomků, na druhé straně by na tom evidentně záležet muselo, protože by se všichni tito potomci podíleli na penzi rodičů (jinak by neměla opodstatnění navrhovaná klauzule o tom, že ve výběru té jisté "daně-penze" by se pokračovalo i po smrti rodičů). Ideální stav pro tunelování příslušných fondů!

Současná společnost má mnoho vad na kráse, stejně tak její právní systém a její zákony. Ale takhle debilní norma, jakou autor zdroje navrhovuje pro vytváření starobní penze, tady naštěstí zatím neexistuje. A doufám, že nikdy existovat nebude.


Lucifer
3
Lucifer * 03.09.2015, 01:32:10
A tohle hrál předevčírem v pozdním večeru v podchodu ke vstupu do metra, kam jsem mířil, abych se přesunul ze své pracovní do své domovní ubikace, můj kamarád made in Japan:

https://www.youtube.com/watch?v=o1FSN8_pp_o

V Brixenu se po autorovi téhle noční hudby jmenuje jedna ulice. Míří z východu na západ, a naopak. Na obou koncích lze v nadhledu spatřit dvě nejvyšší hory místního alpinského vrásnění na úrovni Gerlachovského štítu, 2500 metrů nad mořem. Samotný Brixen se nachází asi 550 metrů nad mořem a v době mé přítomnosti by tam mělo být tepleji než v Praze, jejíž nejvyšší štít je asi 400 metrů nad mořem. Až budu kráčet po té ulici a koukat na ty kopečky, v hlavě mi bude znít hudba skladatele, po němž je pojmenována ulice.

«     1     »