.:: Neviditelný čert ::.

17tého listopadu 1989

rubrika: Pel-mel

Nepočítejte s tím, že zde budu něco oslavovat. Neříkám, že by si to výročí oné změny z pohledu některých lidských duší nezasloužilo, ale ta změna proběhla v úplně jiné režii, než si to mnozí někdy i ještě dlouho poté představovali.

Lucifer

Vyrůstal jsem v něčem, co ve mně zcela přirozeně a intuitivně vyvolávalo čím dál tím větší pochyby. Ne, nebyl jsem přímo seznámen s podstatou toho, co tady bylo. Mí rodiče, kteří to do jakési míry pochopili někdy na přelomu roku 1968 a 1969, se mě snažili od toho pochopení uchránit. Velmi dobře tak učinili a jsem jim za to vděčný. Nebylo třeba, abych ten rádoby komunistický (socialistický) podvrh odhalil v době, kdy jsem měl možnost i přes všechny ty sviňárny vyrazit ke svým životním cílům, nacházejícím se hodně vysoko nad tou primitivní, totalitní stupidností.

Podstatu podvodného rádoby komunistického režimu jsem začal postupně plně chápat až po jeho pádu a zjistil, že se to svým způsobem odehrává i nadále. U nás to má jisté kořeny v oněch dobách, ale zdroje jsou i jinde. Všude kolem, i na tom některými lidskými dušemi tak vybájeném Západě, jehož jsem už jakoby součástí. Nebudu ten globální jev rozebírat či analyzovat, někdy se však k tomu bezpochyby vrátím.

Jednou v létě roku 1989 jsem zakotvil v tehdejším Smíchovském sklípku na Národní třídě. Přisedl jsem ke stolu okupovaném několika bohorovně se bavících pánů. Po nějaké chvíli si mě všimli a začali mě oslovovat. Řekli mi, že jsou z jakési významné státní instituce, v níž se prý na stolech už začaly hromadit plány, jak se to tady bude velmi brzy transformovat v něco rádoby jiného, než v čem ještě teď žijeme.

Skuteční vládci onoho režimu, pragmatičtí ekonomové, kteří neměli s nějakými komunistickými myšlenkami nic společného, pochopili, že tahle forma blamáže už nemá z hlediska zabezpečení jejich moci žádnou perspektivu. Je třeba přejít na opačný břeh řeky. Je třeba se překabátit, transformovat se do formy jejich tzv. „třídního nepřítele“.

Koncem léta 1987 jsem se přemístil do Prahy a nastoupil do jisté vědecké instituce. Ve výzkumném týmu, jehož jsem se stal součástí, se nacházel docela upřímný, otevřený a neblamující kolega, který krátce před mým nástupem obhájil disertační práci. Z hlediska pracovního či lidského jsem s ním neměl žádný problém. Byla tady ovšem jedna šmouha na kráse: Dudáček, říkejme mu tak, vstoupil před absolvováním své disertace do komunistické strany. Nebyl žádným normalizátorem, politrukem atd. (normalizace v té době už stejně vyhnívala), dal se spíš zařadit mezi reformní komunisty. Nijakým způsobem se nepokoušel vymývat můj mozek, natožpak mě do té strany naverbovat, a když se k tomuto tématu někdy zmínil, tvrdil, že by se ten současný chlív měl vyčistit od Aše po Humenné, že by se ten nahromaděný hnůj měl zkrátka pořádně vykydat.

Do stranického kádru byl evidentně nějakým šikovným způsobem naverbován a o podstatě režimu neměl ani páru. V tomto směru byl velmi naivní a rádoby komunistické ideologii totálně podlehl. Nebylo tedy žádným překvapením, když po jakoby pádu režimu propadl velmi silnému pohoršení. Nedokázal se s tím smířit a nejen mne bombardoval výhrůžkami v tom smyslu, co všechno zlého nás teď čeká.

Netrvalo dlouho, když jsem ho spatřil, jak v jedné laboratoři s někým soustředěně a vážně hovoří do telefonu. Sám toho moc nenahovořil, především naslouchal hlasu z opačného konce telefonního drátu. S některých jeho reakcí jsem pochopil, že komunikuje s jistých kolegou z jiného výzkumného týmu, jenž byl později odhalen v seznamech StB.

Od této chvíle se Dudáček už jenom usmíval od ucha k uchu a posléze opustil vědeckou instituci, aby se přiřadil k nově vznikající podnikatelské sféře, aby se transformoval do svého bývalého „třídního nepřítele“.

Víc k příležitosti oslav „sametové revoluce“ nemám momentálně co říci.

Poznámka: Tento „oslavný“ příspěvek k 17tému listopadu vychází 16tého listopadu, ale 17tého listopadu zde ještě stále bude na prvním místě.