Můj druhý májový vstup bude takříkajíc lážo plážo. Chápu, že po předchozím hluboce poetickém úvodu, jenž se v podstatě započal Půlnočním sletem čarodějnic, horoucně následován Májovou poutí a Hvězdami padajícími z Dantova Ráje, bude tento vstup působit jako těžká újma na láskobolně vznešené májové atmosféře. Ke své obhajobě musím říci, že za to zřejmě může včerejší jednorázový výpadek májového počasí. Když to budete číst, Máj by se měl opět nalézat ve svých sandálech bez ponožek.
Lucifer
Byly doby, kdy nevhodně se chovajícím lidem byl na nějakou viditelnou tělesnou část, třeba na čelo, vypálen cejch. Výstražný symbol, který měl z dostatečně bezpečné vzdálenosti varovat vhodně se chovající lidi, že se k nim blíží nevhodně se chovající jedinec. Vhodně chovající osoba se tak s předstihem mohla situovat do jedné ze dvou hlavních reakčních poloh. Buď se k tomu ocejchovanému jedinci s evidentní nadřazeností přiblížit a popřípadě na něj ukázat prstem, odplivnout si či mezi zuby ucedit něco urážlivého, anebo se důstojně odplížit na opačnou stranu ulice.
Ty doby jsou už dávno pryč. Není třeba nikoho nevhodně se chovajícího cejchovat výstražným symbolem vypáleným do viditelné části jeho těla. Lidé se zcela dobrovolně dokáží ocejchovat sami a ještě jsou na to hrdí. Nemám na mysli zločince. Ti se buď zabásnou, anebo postoupí na vyšší stupínek společenské hierarchie. I oni se se samozřejmě mohou ocejchovat, ale povětšinou ne proto, aby svým spoluobčanům signalizovali, že jsou zločinci.
Vhodnost či nevhodnost chování v souvislosti s dnes již dobrovolným či přímo demonstrativním ocejchováním též nabrala zcela jinou podobu. Kupříkladu člověk, který se uprostřed tropického léta prochází po ulici maje na hlavě nataženou kapuci přes kšiltovou čepici, není obecně považován za ocejchovaného podivína. Jednoduše demonstruje příslušnost k specifické subkultuře a posmívat se jeho upocené exhibici se bere jako jakási primitivní forma xenofobie.
Neposmívám se takto či různě jinak vlastnoručně ocejchovaným jedincům, kteří jednoznačně a zcela upřímně dávají najevo, co od nich mohu očekávat. V některých případech se skutečně jedná o jakousi úctyhodnou formu zviditelnění či signalizace svébytné osobnosti. Tyhle případy jsou však naprosto jedinečné. Nezapadají do žádného davu té či oné tak či onak demonstrativně ocejchované skupiny. Ostatní případy, ať už zblblé jakýmisi módními stupiditami či formou jakési psychopatologické deprivace, vnímám jako „xenofob“ a jsem rád, že už od pohledu jsem s jejich duševním nitrem obeznámen.
Relativita samostatného ocejchování vhodného či nevhodného chování však zasáhla i mě. I já jsem z pohledu jiných tím či oním způsobem ocejchován. Mohu se tomu samozřejmě vyhnout a vnořit se do běžného davu, abych nevypadal jako idiot. Jenže pak si připadám jako idiot sám před sebou. Co je bližší: košile, nebo kabát? Beru košili a být idiotem před idioty.
Kupříkladu když stojím před dveřmi vagónu vlaku metra, který se blíží k předčasné cílové stanici, tlačítko na dveřích je deaktivováno, dveře se budou otevírat automaticky, a za mnou stojí jedinec nadržený to tlačítko pomačkat. Mám dvě možnosti: Buď si zachovám důstojnost sám před sebou, tlačítko nezmáčknu a budu vypadat jako idiot před tím týpkem za mnou; nebo ho prostě pomačkám, idiot bude za mnou spokojený a já se stanu svým vlastním idiotem. Košile či kabát? Idiotem budu tak či onak, ale idiotská košile je mi bližší. Už jsem zažil, že za této situace začal takový týpek přes mé rameno hrabat po tom tlačítku.
A stejné je to s ponožkami v sandálech.
Nosit ponožky v sandálech se na rozdíl od upocené kšilt-kapuce, roztrhaných džín, tlustých onucí omotaných kolem krku i při důležitých společenských akcích ve vytopeném interiéru, bot od psích hovínek na sedačce hromadného dopravního prostředku, jízdy ukradeným autem po požití nejrůznějších drog a porušení všech možných dopravních pravidel, venčení šíleně štěkajících psích trosek o půlnoci pod okny spoluobčanů, vyjebávání se všemi možnými psanými i nepsanými pravidly kultivovaného společenského soužití atd., je dnes považováno za cejch naprostého idiota a burana z uprděné vesnice Horní Dolní.
A já se takto dobrovolně cejchuji.
Moje sandály nejsou až tak otevřené, ale jsou to sandály, což jednoznačně definuje vztah okolních všelijak jinak ocejchovaných davů k jejich použití. Bez ponožek!!! Proč???
Lidská kůže, i na chodidlech, udržuje, pokud není člověk vyloženě postižený nějakým suchopárem, vlhkost. Při náročnějším výšlapu se může samozřejmě potit, ale i ta elementární přirozená vlhkost stačí. K tomu, že v ulicích města se na nohy v sandálech nabalí velké množství prachu, v němž nechybí zbytky trávení psů a jiných živočichů atd., a na nahých chodidlech v sandálech se vytvoří z toho všeho vrstvička, mazlavý film. Ten člověk při chůzi pak zamačká do přilehlé plochy sandálů. Aby tomu zabránil, potřebuje hygienické vložky, na nichž se ten sajrajt zachytí. Ponožky na jednodenní použití, které pak odloží do špinavého prádla. Pokud ty hygienické vložky nepoužije, měl by si na konci každého dne vyprat sandály, tedy jestli mu na nějaké hygieně a očistě vůbec záleží. Mně ano. Nemohl bych si použité ponožky navléknout dalšího dne. Ponožek má člověk obvykle dostatečnou zásobu. Když se zásobník špinavého prádla i s ponožkami přiměřeně naplní, jde jeho obsah do pračky. Bez ponožek by tam musela jít zásoba sandálů. Pokud nemáte alespoň dva páry sandálů, tak musíte chodit v mokrých sandálech, protože vám do rána neuschnou.
Ne vždy hygienické vložky do sandálů použiji. Záleží na situaci. Vždy se však řídím svou přirozenou potřebou. Je kupříkladu nesmysl, že když jedu do práce v sandálech, abych měl ponožky v příruční taštičce, jelikož do pracovní obuvi je to bez nich nemyslitelné. Jsou i kotníčkové hygienické vložky, které používám, když mám kraťasy. Částečně proto, že mít ponožky vyhrnuté až do půli obnažených lýtek mi přijde tak trochu neestetické (můj soukromý vjem, jiným to neupírám); částečně proto, abych všechny jinak ocejchované relativně vhodně se chovající idioty až tak neprovokoval.
05.05.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8