Neviditelný čert

Speerovy stavební plány kontrastovaly se vším, co bylo v architektuře moderní. Měl podobný vkus jako Hitler, který už na začátku své kariéry pojal záměr vybudovat do roku 1950 nový Berlín. Zároveň Hitler už dávno věděl, že chce-li povznést německý národ, musí vyvolat válku a zlikvidovat nebo zotročit národy v jeho očích méněcenné. Současně tak v něm uzrály jak plány na budování, tak plány na ničení. Byl fascinován velkolepostí Speerových architektonických návrhů a nepozastavoval se nad tím, že jejich realizace bude znamenat faktické zpustošení německých měst.

Sám Hitler už ve dvacátých letech vytvářel náčrty budoucích pompézních staveb. Odráželo se v nich to, že k moci potřeboval masy. Snad intuitivně věděl, že masy se utvrzují opakovanými rituály na obrovských prostranstvích pod širým nebem nebo při shromážděních v obrovských halách. Jen tam mohou pochodovat průvody, hrát hudba, vlát prapory – to vše při čekání na hlavní postavu, na vůdce. Proto měl v Berlíně (budoucím hlavním městě světa) vzniknout mimo jiné Kuppelberg, shromažďovací hala, sedmnáctkrát větší než bazilika sv. Petra ve Vatikánu. Její kupole měla mít průměr 250 metrů.

Patos velikého prostoru (v tomto případě měl pojmout až 180 tisíc lidí) a souznění s ostatními vyvolává v mase touhu po opakování takového mimořádného zážitku. Jak je známo od starého Řecka, podobný účinek má také uspořádání stadionu. Na stadionu se navíc masa vidí, utvrzuje se. Protože každá masa má tendenci růst, potřebuje stále víc místa. A rozměry Hitlerem plánovaných staveb překonávaly rozměry všeho, co kdy bylo postaveno. Jen hlavní berlínská třída se měla táhnout 5 kilometrů a její šířka měla představovat 120 metrů.

Hitler tedy toužil překonat nejen všechny dosavadní vládce a vojevůdce, ale chtěl vybudovat i největší stavby všech dob. Vzorem mu byly egyptské pyramidy. Měl v plánu stavět z nejodolnějších materiálů, aby se masy stále mohly obnovovat i v době, kdy on už tady nebude. Protože se dá předpokládat, že každý další vůdce už bude jen slabší, zůstane zde alespoň Hitlerův odkaz. (Moc a přežívání (Elias Canetti))

Hitler přežije, zůstane navěky. Monumentální prostory uchovají jeho ducha a stavby Třetí říše přetrvají stovky let. Symbolem překonání Napoleona bude oslavná třída o tři kilometry delší než Elysejská pole. Už roku 1925 Hitler navrhl barokizující Vítězný oblouk. Speer podle tohoto návrhu vytvořil čtyřmetrový model a Hitler jím byl doslova fascinován. Zdá se, že nikdy neprojevil tolik emocí, kolik jich bylo patrných z jeho radostného dojetí, když se chodil na model dívat. Pařížský oblouk má 50 metrů, jeho bude měřit 120!

Socha na čestné tribuně v Norimberku bude o 14 metrů vyšší než Socha svobody. „Velký stadion“ bude až třikrát větší než Circus Maximus v Římě. Berlínské nádraží musí být větší než newyorské, Grande Central Station. Sjezdový palác nejenže bude mít rozměry dosud nevídané, ale k dosažení dojmu velkoleposti poslouží také zrcadlení venkovní vodní plochy.

Speer byl podobnými vizemi nadšen podobně, jako Hitler. Ale na rozdíl od něj si uvědomoval, že se Vůdce ani trochu nezajímá o sociální aspekty výstavby. Nepřemýšlel o sídlištích, o dopravě, o zeleni. Jeho cílem bylo zajistit si stavbami jen vlastní přežití. Protože Hitler miloval obrovská čísla a měl na čísla jedinečnou paměť, nevadila mu ani neuvěřitelná výše investic. Plánoval, že se takovými čísly jednou bude chlubit turistům (hlavně americkým) přijíždějícím do Germanie. Toužil tedy překonat všechno, co bylo vytvořeno před ním. Proto také pohrdá pyšnou Vídní, protože ta k němu nikdy nebyla přátelská. Poníží ji, má v plánu dožít v milovaném, jím zvelebeném Linci.

Hitler se vyznačuje vlastnostmi typickými pro paranoika: touží žít věčně a touží ničit. Dále: všechno dokáže zdůvodnit. To, co ho obklopuje, ho také ohrožuje. Pokud je národ slabý a nevítězí, ať není! I kdyby šlo o národ německý. Hitler nikdy nenavštívil města zničená spojenci. Přeživší poražení obyvatelé ho nezajímají. Na konci války se mu Němci stali naprosto lhostejnými. Má jedinou starost. Starost o osud svého těla v případě prohry. Jako paranoik realitu už probíhající porážky ale nebral na vědomí a byl přesvědčen o spolehlivosti vlastního šestého smyslu. O jistotě konečného vítězství. Ještě po Rooseveltově smrti (12. duben 1945) jásá, že vítězství je na dosah.

O kapitulaci nikdy neuvažoval. Vždyť měl nástroje (lidi) na realizaci svých velkolepých vizí. Mase své iluze dokázal vnutit. Před masou se mu podařilo utajit to, co dlouho nevěděli ani vysoce postavení: zplynování židů. Věděl, že po takové masové likvidaci pro něj není cesty zpět, že má-li přežít, tak jenom jako vítěz. Hitler vůbec nebral na vědomí, že se kolem něho zvyšují počty trpících Němců. Sám by nikdy nenaříkal, protože nenáviděl slabost. Absolutně totiž postrádal soucit. Do poslední chvíle se domníval, že jeho posláním je, aby překonal všechny úspěchy velkých historických osobností. Proč by se tedy měl trápit nad něčím nešťastným osudem.

Na jaře pětačtyřicátého už Albert Speer delší dobu pomýšlel na Hitlerovu smrt. Neočekával totiž, že by Hitler někdy pohrdal svým národem a hovořil o jeho zlikvidování. Že někdy řekne, že poté, kdy dobří padli v boji, existence ostatních postrádá smysl. Jestliže jeho národ nezvítězil, znamená to, že je méněcenný a zaslouží si zánik. A tak Hitler začal koncem války vydávat rozkazy k ničení továren, mostů, železnice. Do posledního dne ve svém bunkru ovšem doufal v zázračnou zbraň a nebylo jasné, jestli zprávy o situaci na bojištích vůbec vnímá.

Jak vzpomíná Speer, v německé škole byli žáci odjakživa vedeni k poslušnosti a podřizování se autoritě. Jakákoli samostatnost byla krajně nežádoucí. Proto bylo i plnění Vůdcových rozkazů věcí první, věcí samozřejmou, věcí svatou. Počet obětí v posledních prohraných bitvách přitom narůstal. Naštěstí Speer pokračoval jinou cestou než jeho idol. Poprvé si uvědomil až teď, na konci války, že Hitler je šílenec, a odmítl se podílet na zkáze německých měst. Postavil se proti svému blízkému příteli i nejvyššší autoritě.

V obsáhlých pamětech Albert Speer popisuje vlastní osud poznamenaný spoluvinou za válečné zločiny. Také on se podílel na organizování otrocké práce. Podílel se na intrikách, lichotila mu Vůdcova přízeň, rád se vyhříval na výsluní slávy. Jako mladý člen NSDAP nic nevěděl o politice, ale byl uhranut Hitlerovým vystupováním, jak říká, zvláštní magií a sugestivní silou. Speer přiznává, že první opravdové štěstí pocítil, když mohl někoho ovládat. V jeho případě to bylo studentské veslařské mužstvo, které se podřizovalo jeho rytmu. On, dosud tělesně slabý, v područí starších bratrů, jichž se bál tak, že úzkostí omdléval, pocítil skutečné opojení. Pocítil moc, která mu do budoucna vyplní život. Zápas přišel o mnoho později…

Stella: V posledních dnech svého pozemského bytí se Hitler změnil v třaslavého starce, který si své proměny snad ani nebyl vědom. Speer píše, že působil prázdně. Jako by uvnitř něho nic nebylo. A Speera napadlo, že Hitler byl možná prázdný vždycky, jen si toho nikdo nevšiml. Stal se nikým, stal se přeludem. A mě zase napadá, že tohle má Hitler společného se svými projekty: veliké, monumentální prázdno.

Zdroje:

• Canetti, Ellias: Svědomí slov, TORST, Praha 1992
• Serenyová, Gitta: Albert Speer, Zápas s pravdou, BBArt, Brno 1998
• Speer, Albert: Řídil jsem Třetí říši, GRADA, Praha 2010

30.07.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7