Neviditelný čert

Ve čtvrté části ústředního letního seriálu zabývajícího se některými obzvláště vykutálenými výdobytky a úspěchy (zatvrzelí pesimisté by je označili za neúspěchy) medicíny z dávnějších i nedávných dob jsem s pomocí Belofského spisku zabrousil do renesančního období. V dnešní páté části, jež na tu čtvrtou tematicky svým způsobem navazuje, se vracím zpět do epochy heroické medicíny, která místy zasahuje až do dneška. Řeč bude o masturbaci, jež byla až do osmnáctého století považována za zcela přirozený způsob, jak se v případě nedosažitelnosti partnera opačného (někdy i stejného) pohlaví svolného k sexuálnímu styku vyhnout nepříjemným důsledkům v podobě erotické melancholie. Ve zmíněném století dospěli lékaři k závěru, že tento jaksi náhražkový způsob k ukojení nahromaděného libida je zdravotně velmi závadný. Tato medicínská válka s masturbací vedená často nevybíravými prostředky přetrvala až do počátku dvacátého století, někde i déle.

Lucifer

Teprve v osmnáctém století začala být masturbace považována z lékařského hlediska za problém. Napříště se jí přičítala vina za všechno od epilepsie až po pokleslá ramena. Publikace vydávané v devatenáctém století, jako například „Fakta a důležité informace od význačných lékařů a z dalších zdrojů ukazující příšerné důsledky masturbace na mladé muže“, odhalovaly, že „ani mor, ani válka, ani neštovice, ani žádné jiné podobné nemoci neměly pro lidstvo tak strašlivé důsledky jako tento zhoubný zvyk“.

Spis Vliv pohlavního dráždění na ušní choroby (1884), přeložený do angličtiny Louisianskou lékařskou společností z německého originálu, vyprávěl příběh jednoho naivního venkovského chlapce. Když přišel poprvé na kolej, utrpěl proděravění ušního bubínku. Chlapcovy symptomy, napsal jeho lékař, „mne přivedly k podezření, že si osvojil zvyk masturbovat“. Zasvětit jej měl „ničemný spolubydlící“.

Jako obvyklí viníci zde figurovali chlapci a muži, ale i ženy dostaly co proto. Roku 1867 časopis British Medical Journal publikoval článek „Vliv šicího stroje na zdraví žen“. Dr. J. Langdon Down z londýnské nemocnice si všiml, že se u švadlen projevuje „snížená pohlavní žádostivost“ a že si stěžují na mžitky před očima:

Symptomy projevující se u žen pracujících u těchto strojů nejsou zaviněny přímo samotnými stroji, nýbrž nemravnými návyky vyvolanými… pohyby nohou. Pokud jsou používány stroje, měly by se vybírat takové, jejichž způsob pohonu nevede ke vzniku lokálního překrvení.

Masturbace byla mechanický problém volající po mechanickém řešení. Počátkem padesátých let devatenáctého století vymysleli lékaři z amerického Bostonu návlek na penis opatřený trny, který se měl upevňovat k tělu pomocí ocelového pásku. Jeden třináctiletý chlapec pásek skoro roztrhl, ale nýty vydržely. Dr. Fleck mu poté nasadilo nový. Stephensonův spermatický pás patentovaný v roce 1876 zajistil, že penis vždy směřoval dolů, zatímco Bowenovo zařízení, upevňované pomocí řetízku a svorek k ochlupení, se postaralo o to, aby dotyčný při erekci vždy cítil bolest. V roce 1908 časopis Detroit Medical Journal inzeroval „včas varující prstenec“ zhotovený z lehkého hliníku, nikoli mosazi, jenž se dal přizpůsobit na jakoukoli velikost orgánu a který byl opatřen pantem se značnou vůlí.

Kniha z roku 1885 Průvodce medicínou (Handbook of Medicine) popisovala kovovou klec, která umožňovala, aby došlo k erekci, ale bránila dotýkání se. Některá podobná zařízení byla opatřena i visacími zámky. Lékaři rovněž používali „sexuální krunýř“ vynalezený ošetřovatelkou z ústavu pro duševně nemocné slečnou Perkinsonovou. Její epochální vynález se skládal z kožené kazajky, k níž byl upevněn velký ocelový krunýř s otvorem pro odtok moči. Pokud chtěl pacient na velkou, potřeboval pomocníka, který mu zařízení vzadu odšrouboval.

Navrhovány byly ale i drastičtější prostředky. V časopise Boston Medical and Surgical Journal z roku 1883 uváděl dr. Timothy Hays tři případy, v nichž byla provedena chirurgická resekce spermovodů. „Chuť na sex byla zlikvidována stejně efektivně jako při kastraci.“ Dr. John Harvey Kellog, který se nejvíce proslavil díky vynálezu kukuřičných lupínků, napsal:

Měla by být provedena obřízka… bez použití anestetik, neboť krátká bolest provázející operaci bude mít blahodárný dopad na mysl… Pokud jde o ženy, zjistil autor, že aplikace kyseliny karbolové na klitoris je vynikajícím prostředkem pro zmírňování abnormálního vzrušení.

V roce 1876 obhajoval dr. Abraham Jacobi, jenž se později stal prezidentem americké lékařské společnosti, infibulaci (chirurgicky prováděné zmrzačení) penisu a vyvolání „umělých boláků“. V roce 1902 vyrukoval dr. Wintertauk s jemnějším prostředkem. Navrhoval, aby byli „malí hříšníci“ přivazováni s roztaženýma rukama a nohama k posteli, nebo aby museli nosit palčáky. Na druhé straně Atlantického oceánu publikoval časopis Lancet více než třicet článků diskutujících o posledních objevech v oblasti masturbace a polucí. O jistém mladíkovi, který byl podezřelý z toho, že podlehl oněm ostudným zvykům, jeden lékař napsal:

Očividná zanedbanost, skleslost, neklidný pohled a hypochondrický výraz tohoto pacienta stačily, aby se ve mně ihned probudilo podezření… Požádal jsem jeho matku, která jej doprovázela, aby opustila místnost. Při vyšetření močové trubice se jasně projevila tatáž zbabělá hrůza z bolesti, jaká je běžná u lidí s těmito zvyky. Do močové trubice byl zaveden dilatátor… v pravidelných intervalech křičel.

Poté, co mu byla na třísla aplikována „žíravina“, se už onen mladík nikdy nevrátil. „Všechno proběhlo dobře,“ hlásil lékař.

Zdroj: Nathan Belofsky: Podivná medicína – Šokující lékařské postupy napříč staletími, JOTA, 2016 (Originál: Strange Medicine, Perigee Books, Penguin Group (USA), 2013)

04.08.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3