Neviditelný čert

K čemu to všechno je, proč já to všechno dělám, jaký to má smysl? Když nás únava přinutí položit si podobné otázky, nenapadne nás, že pro některé lidi podobný problém neexistuje. Mají jasno. Přijali určité hodnoty jednou provždy, mezi nimi také nutnost dostát povinnosti za každou cenu. Je možné se přenést i přes těžké utrpení, pokud je můžeme vztáhnout k nějakému pozitivnímu absolutnu. Popřeme-li absolutní, abstraktní hodnoty, přijmeme sice odvážně strach a samotu, ale zároveň se staneme v brochovském smyslu náměsíčnými. Spisovatel a filozof Hermann Broch se vzdal možnosti navyšovat zděděný majetek a věnoval se pouze literatuře a filozofii. Našel svoji vlastní absolutní hodnotu. Nic z toho, co napsal v první polovině 20. století (zemřel roku 1951), neztratilo na aktuálnosti. Včetně rozboru demokracie, lidských práv a soudobé politiky. Další autor, o kterém je dobré vědět. Následující text obsahuje citace z Brochova eseje Logika rozpadajícího se světa.

Stella

Když není ani peklo, ani nebe

Každý hodnotový systém, kterému se člověk a celé lidstvo podřizuje, je na jedné straně teoretickou úvahou činící si nárok na absolutní platnost, na druhé straně empirickým, a tudíž „historickým“ faktem, svazovaným veškerými nedostatky konkrétní skutečnosti a podléhajícím proměně a pomíjivosti.

… Absolutní pravda či absolutní hodnota jsou samozřejmě nedosažitelné. Pro člověka s jeho empirickou pozemskostí existuje jen stav nejvyšší pravdy, stav nejvyšší hodnoty.

… Za každou intuicí se jako nejzazší lidské vědomí nachází vědomí samoty, vědomí opuštěnosti tváří v tvář smrti, za každým myšlením stojí strach – a tak v pozadí všech hodnot stojí nehodnota smrti, nehodnota jako absolutno, které je všudypřítomné, neboť je to nicota, jíž jsme obklopeni a v níž „trůní zasmušilý Bůh“… Teprve v nevyhnutelné osamělosti duše, v poznání noci a nekonečně temného moře, které obklopuje ostrov našeho života, se absolutno stává bezprostřední a okamžitě působící hnací silou, augustiniánský „nedostatek dobra“ se stává zlem.

A právě tím se kategorie bytí povyšuje nad kategorii myšlení a kategorie jednání nad kategorii poznání.

… Neboť zlo, nehodnota, považuje lež jenom za jeden z mnoha hříchů, a pouhým poznáním ještě nedochází k odstranění zla… „Mravní zákon ve mně“ je prvním uvědoměním a první intuitivní jistotou nabytou po poznání zla… je to takřka samovolný obranný pohyb, obranný postoj proti zlu, metafyzický prazáklad duchovního bytí stíhaného strachem svědomí.

Mezi absolutnem zla a absolutnem poznání se rozpíná jednání člověka… lidské svědomí dohlíží na sebe sama a provádí „hodnocení“ svého života a myšlení… a právě toto hodnocení – na základě vnitřních zkušeností – tak výlučně podřizuje život jedné hodnotové kategorii, kategorii etiky.

… To spočívající a do sebe uzavřené, svět jako určená hodnota, není nic jiného než čisté „estetično“.

… Dějiny mají „klasifikovat“ stanovené hodnoty… Co zůstane viditelné, je estetická hodnota určeného, tvářnost světa… právě výtvarné umění, především však architektonické utváření prostoru přetrvá v čase jako pravdivý znak každé kulturní hodnotové oblasti.

Rozpad hodnot započal v renesanci

Idealisticko-pozitivistické střídání různých vývojových fází prochází v pravidelných vlnách celými duchovními dějinami… Absolutnost hodnot… byla ve středověku mnohem spoutanější než kdykoliv předtím… a toto hodnotové společenství bylo naráz zrušeno… hodnotový systém středověku se rázem roztříštil, hodnoty nadřazené jednoty a absolutnosti středověkého společenství byly opuštěny a ponechány své vlastní absolutnosti.

A budoucnost na sebe nenechala dlouho čekat. Jedna hodnotová oblast za druhou nezadržitelně vyhlašovaly vlastní autonomii: ekonomická hodnota převzala heslo „obchod je obchod, hodnota umělecká přešla v „umění pro umění“, průmyslový vývoj se stal procesem „výroby pro výrobu“, který už neměl nic společného s pokrýváním potřeb, stát se stal institucí v zájmu státu, a každá hodnotová oblast sama o sobě usiluje o vlastní nekonečnost, jejíž cílové určení je však konkrétní, tudíž nesmyslné. Neměnnost a jednota idejí je všude potlačována ve prospěch funkce, stejně jako se fyzický obraz světa musel zbavit veškerých substacionálních pojmů, aby dospěl k čistě matematické funkčnosti.

Shoda mezi autonomními hodnotovými oblastmi už není možná, vzájemně oněměly, a pokud existuje nějaký zprostředkovatel vzájemného pochopení – nikoliv dorozumění – pak je to číslo.  Se svými nároky na vlastní absolutní platnost zaujímají dílčí hodnotové okruhy vzájemně nepřátelské postoje a příznačným symptomem pro toto vzájemné rozcupování hodnot je válka, která je projevem militarismu jako takového, válka pro válku, pouhý symptom mezi mnoha dalšími, i když nejstrašnější.

Člověk, kdysi věrný obraz Boha, někdejší vyznavatel té nejvyšší hodnoty, propadl hodnotě, k níž dospěl náhodou. Jeho lidská důstojnost klesla na důstojnost člověka profesního a etické přikázání k převzetí povinností, které i pro něho stále platí, se stalo pouhým návodem pro stoprocentní plnění úkolů v zaměstnání.

Musíš

Politická rétorika znějící z demokratických tribun je patrně posledním výkvětem mluvícího člověka, … a mnohem pokřivenější je celý svět, který sám sebe vede ad absurdum, neboť jeho hodnoty se rozpadají a přitom spolu závodí o absolutní převahu.

Absolutní hodnoty byly zrušeny, a to ve prospěch funkce. Stylotvorná síla hodnotového centra se už nedokáže prosadit a stejně jako ztratil svou platnost fyzikální prostor, muselo přijít o svou účinnost také stylotvorné utváření prostoru – schopnost tvořivé zdobnosti zanikla s posledními zbytky víry v období empíru, neboť ve striktně účelovém myšlení nové doby už pro ornament nebylo místo, stal se takřka nadávkou a estetickou hodnotu v nejširším smyslu postihl neduh etické závaznosti. Neboť etický požadavek kladený na člověka totiž nepřestal platit, volání po převzetí povinností znělo čím dál hlasitěji než kdykoliv předtím… povinnost vedla samu sebe ad absurdum, stala se „povinností o sobě“…

Toto přemrštěné, rigorózní pojetí povinnosti, tento poslední důsledek renesance a úpadku scholastiky, tato povinnost sama o sobě, přísnost sama o sobě, došla poprvé naplnění v protestantismu, vydala se cestou protestanské teologie kantismu a přes Hegla dospěla ke své konečné podobě: k náboženství bez Boha, k náboženství „povinnosti o sobě“, „revoluce o sobě“, k oné ideovosti bez církve, k oné nesmlouvavosti marxismu, který se poprvé začal realizovat v Rusku. Realita hodnot se stala realitou povinností.

Ale je hudba

Cestu k znovuobjevení neměnných hodnot snad bude možné nalézt jen v naprosté jednoduchosti a daleko od všeho rozumového poznání. Neboť chaos je snesitelný jen z naivního hlediska. Mnohé mimo jiné nasvědčuje tomu, že němá příroda nabyla v tomto oněmělém světě nový, dosud netušený význam… A jako výbuch nepotlačitelného nutkání k formování prostoru se při vší abstraktnosti tohoto života, při vší jeho neschopnosti utvářet hodnoty, objevila ve světě hudba jako Boží dar, přišla právě v okamžiku, kdy vymizela víra v Boha a svět oněměl: hudba, abstraktní svět němoty, přehlušuje stroje a podrobuje si je, tuto hudbu, či, chceme-li, provozování hudby v pravém smyslu slova dosud nikdo neslyšel, a přesto přehlušuje němotu a přinejmenším ve své strukturované podobě zůstává hudbou – tím nejabstraktnějším formováním prostoru, poslední a patrně i první realizovanou hodnotou této doby.

Zdroj: Broch, Hermann, Eseje, Logika rozpadajícího se světa, Dauphin, 2016

(Kurziva a tučně zvýrazněné – Stella)

06.02.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12