Jak perfekcionisté fungují

rubrika: Pel-mel


Uprostřed minulého týdne jsem tady díky neočekávaně obdrženému zdroji po delším čase znovu otevřel tématiku týkající se perfekcionismu. Autor zdroje tuto citlivou záležitost rozebírá velmi podrobně a demonstruje na řadě příkladů ze své odborné praxe. Pohříchu je třeba říci, že se často opakuje, což nejspíš zaznamenáte i v tomto druhém vstupu, jenž je jakýmsi nepříliš moderovaným výtažkem z první podkapitoly první kapitoly zdroje nazývající se stejně jako tento příspěvek. Na druhou stranu je však třeba připomenout, že opakování je matka moudrosti, pokud ovšem nenabere perfekcionistického směru. Víte, že tímto směrem se pokoušel ubírat i slavný neurolog, psychoanalytik, psychoterapeut a psychopatolog Sigmund Freud?

 

Lucifer


V zábavném dokumentu Animals Are Beautiful People (Official Trailer), který v roce 1974 natočil Jamie Uys, jsme svědky toho, kterak jeden z domorodců kdesi v Africe lapí paviána: Když ví, že ho opice pozoruje, demonstrativně s velkou námahou vyhloubí otvor do termitiště a následně do něj nasype semínka divokého melounu. Pavián do díry sáhne, popadne semínka a – jeho sevřená pěst je příliš velká, než aby ji mohl vytáhnout. Stačilo by, aby svůj úlovek pustil a byl by volný. To však nedokáže přijmout, a tak jen sedí a čeká, až ho lovec chytí.

 

Stále častěji dnes narážíme na lidi, kteří stejně jako ono zvíře sáhnou do špatného otvoru a už ruku nedokážou uvolnit. Stejně jako Sisyfos i oni zápolí s kamenem, který je pro ně příliš těžký, avšak na rozdíl od řeckého hrdiny si život zbytečně ztěžují sami. Z nějakého důvodu toho nemůžou nechat a dobrovolně se upínají k nemožnému. Takovým kamenem je pro perfekcionismu požadavek bezchybnosti, zoufalé sevření semínek je pak projevem paniky, že by se nějaké chyby mohl dopustit.

 

Každý člověk v sobě nosí dvě základní touhy, které často bývají jen obtížně kombinovatelné: touhu po svobodě a po jistotě. Jistota je dobrá věc a každý ji má rád, perfekcionisté ji však mívají rádi až příliš. Neboť čím větší jistotě se člověk těší, tím menší je pravděpodobnost, že klopýtne o vlastní chyby nebo na nich dokonce ztroskotá. Proto v dnešní perfekcionistické společnosti musíme mít pojištěno všechno včetně sebe: nehoda, krádež, nemovitost, auto, zvířata, život, domácnost, důchod, povinné ručení, počasí, půjčku, právní ochranu… Tím se zbavíme veškerého nebezpečí a můžeme žít v pokoji.

 

V psychologických výzkumech existuje mnoho definicí perfekcionismu. Jedna z běžných verzí, byť poněkud komplikovanější, pochází od psychologů Joachima Stöbera a Kathleen Otto z Univerzity Martina Luthera v Halle-Wittenbergu z roku 2006: „Perfekcionismus je běžné chápán jako osobnostní styl, charakterizovaný snahou o bezchybnost a vytyčováním přehnaně vysokých cílů, jež doprovází tendence přespříliš kritického hodnocení vlastního jednání.“

 

Ve stejném roce se etablovala také psychodynamická definice psychologů zabývajících se terapií chování Sabine Wilhelm a Gaila S. Staketeeho z Bostonské univerzity. Ta praví, že perfekcionismus může být definován jako přesvědčení, že (a) pro všechno můžeme najít perfektní řešení a že je nejen (b) možné, nýbrž i (c) žádoucí každou věc provést (d) perfektně (tedy bez chyb), přičemž (e) i malé chybičky mohou mít velice závažné důsledky.

 

Perfekcionisté vnitřně fungují podle stejného schématu. Ač se navenek jeden od druhého zásadně odlišují, pod povrchem mají všichni jedno společné: Každý z nich zakopává o své vlastní nohy, o neporozumění sobě samému. Často se jim stává přesně to, čeho se zoufale chtějí vyvarovat. Perfekcionisté jsou vnitřně nejistí – a proto nejednají svobodně, nýbrž nuceně. Své vnitřní sevření pak leckdy přenáší i okolí a tísní i další lidi. Jejich problémem je lidská chyba. V těsném korzetu perfekcionistického uvažování jim překáží natolik, že se pro ně mění v existenciální ohrožení. Normální lidství včetně svých nedostatků je vytlačováno kamsi za okraj vnímání. Neomylné fungování se stává nezbytností, ideál imperativem. Perfekcionisté jsou vlastními zajatci, uzavření sami v sobě.

 

Lidé se v perfekcionistickém vidění tiše (a snad i nevědomky) stávají stroji a jejich psychika je poháněcím mechanismem. Perfekcionisty je možné připodobnit k pouhopouhému tikání hodin, neboť svoboda se v nich ztrácí – stejně jako spolu se zakrňující kreativitou, spontánností a flexibilitou mizí samotné lidství. Člověk však není strojem, bezduchým robotem. Nemáme v sobě žádné soukolí, které nás bezchybně pohání.

 

Je zajímavé, že právě mistr psychoterapie, Sigmund Freud, rád hovořil o „psychickém aparátu“, když se zaobíral lidským myšlením. Freud byl nadšen přírodními vědami a poněkud slepý vůči omezenosti jejich metod. Závistivě pošilhával po fyzice a chemii, v nichž bylo v 19tém století možné vše nádherně vysvětlit a předpovědět. Svou úlohu pak viděl v tom, objevit podobnou předvídatelnost i v lidské psychice. Usiloval o čistě matematicko-fyzikální systém, v němž se mezi mechanickými součástkami „já“, „ono“ a „nadjá“ jen „vytěsňuje“, „sublimuje“, „štěpí“, „přesouvá“, „přenáší“, „izoluje“ a „fixuje“ – všechno výrazy inspirované fyzikou. „Metafyziku“ Freud naopak zcela odmítá.

 

Tato freudovská představa „psychického aparátu“ je pozoruhodná ze dvou příčin: Zaprvé je u Freuda člověk ve všech ohledech předem determinován a vydán napospas svým vnitřním fyzikálním pochodům: Freudovo bájné stvoření je tak nesvobodné, nespontánní a neživé jako klasický perfekcionista. A zadruhé je i samu Freudovu snahu omezit člověka na mechanickou konstrukci možné ironií osudu považovat za projev perfekcionismu. Právě perfekcionismus totiž nevypočitatelnou pestrost života omezuje na úzkou, předvídatelnou sadu umělých pravidel, která už neodpovídá skutečnému člověku. Organismus je redukován na mechanické soukolí.

 

Zdroj: Raphael M. Bonelli: Perfekcionismus, DOBROVSKÝ s.r.o., 2016


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

6 Proc ne?
Opatrnost? (neregistrovaný) 28.02.2017, 17:13:41
I takova cesta je cil ;)
Tolerance vuci pefekcionistum vsak tez! A kdovi,
treba jsou tak stastni.


Stella
5
Stella 28.02.2017, 10:41:30
Právě, že ti dva žili opatrně. Nic víc.
Jednotvárně, bez vzruchů, bez invence. Přesvědčeni, že tak se to má. Perfekcionisté oba.
Přes 50 let denně stejnou kratičkou cestu do práce - a jiné možnosti měli!
Tomu říkám hřích.

4 To Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 27.02.2017, 22:50:28
Lepší léky?
Nebo lepší rakev a honosný náhrobek?
Je třeba žít - pokud se dá. Nemyslím tím "užít dne" a pak nic. Prostě se těšit z času, který máme přírodou vyměřený.
Smutný úkaz dneška - důchodce v exekuci. Carpe diem!

Stella
3
Stella 27.02.2017, 19:29:13
Vnitřní vězení, vnitřní nesvoboda - jak rádi si je sami budujeme a opevňujeme. Instituce z této vlastnosti těží.
Často uvažuji o známých, kteří se pořád obávali, že budou mít málo. V práci byli stále na kolenou, podbízeli se, kde mohli. Mají mnoho peněz. A jsou staří, v životě nikam nevytáhli paty. Šetřili.
Na přímou otázku Proč?, mi odpovídali, že prý na to, aby měli jednou třeba na lepší léky. Tak na ně mají.

Lucifer
2
Lucifer * 27.02.2017, 16:51:17
Souhlasím Starý kocoure. Jedním ze specifických představitelů těchto "pracek v láhvi" je Harpagon:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lakomec
Úžasný

1
Starý kocour (neregistrovaný) 27.02.2017, 00:53:54
Fenomén "pracky v láhvi" není myslím vlastní jen perfekcionistům.

Je to i handicap lidí chamtivých. Ulovit co největší množství benefitů, ale hlavně žádnou výhodu neztratit.
Berou si několik placených zaměstnání a ta dřívější neopouštějí - bylo by to škoda, nese to peníze. A stejně jako ten lovec paviána je dostihne nemožnost splnit všechny závazky. Pracovní, rodinné, společenské. A neschopnost vydělané peníze nějak smysluplně utratit - nemají na to čas.

Zbývají jim tři možnosti:

Po vyléčení naskočí zpátky a další infarkt následuje.

Nebo zvolní a snaží se být normálnější, lehkomyslnější.

Třetí možnost, přehodnotit celý svůj dosavadní život a začít se těšit z vydělaných peněz je sice varianta zřídkavá, ale i ona občas nastává.

«     1     »