Neviditelný čert

Majitel a šéfredaktor tohoto blogu se čas od času vyzná ze svých nejintimnějších prožitků. Naposledy (O batůžkářích a jiných samoorganizujících se hmotách) tak učinil obzvlášť rafinovaně a eufemisticky, když promluvil o „pnutí své druhotné mysli“. Řekla bych, že to byl záměr: pojmenovat takovým způsobem něco, co je pro muže stejně důležité, jako to, co (případně) má v hlavě. Lucifer oduševnil jinak celkem zanedbatelný detail, a tím zmínku o něm ospravedlnil. Ne, že by náhodou na sebe řekl i to, co neví. Málokdo disponuje odvahou sdělit veřejně věci, o kterých se běžně nemluví, nebo je zvykem o nich mluvit jen v určitém prostředí. Je zajímavé a zřejmě historicky dané, že jsme zvyklí něco podobného přijímat od muže mnohem snáz než od ženy. Ačkoli například počet spisovatelek, jež se nevyhýbají popisu věcí tělesných, narůstá, pořád ještě jsem nenarazila na čistě erotickou báseň, kterou by napsala žena. (Neříkám, že nejsou!) Ale dobrých „odvážných“ próz bylo ženami napsáno přece jenom více. Těch horších také dost. Krásné tvary a linie vydařeného ženského těla jsou vděčným objektem využívaným v reklamě. Mezi námi, obrazová reklama s mužským aktem sakumpikum (je to složenina?) by zrovna dvakrát estetická nebyla.

Stella

Tak jsem při bloumání ulicemi narazila na slečnu vyvinutou tak, že její postava, jinak velmi útlá, působila velmi nepřirozeně. Inu, nakonec – každý jsme nějaký. Když mě pak o pár metrů dál minula druhá podobná bytost s komáříma nohama, ale s nafouklým hrudníkem, na sobě proužek zlatavé minisukně, usoudila jsem, že se v našem městečku asi bude konat specializovaný festival. Ale to už od své trafiky volala paní Dvořáková: To je co? Holky se zbláznily. Šla jedna, šla druhá. Domluvily se a teď šetří na plastiky. A povídala ještě něco, jenomže jsem se nemohla soustředit. Vál totiž silný vítr a já jsem v duchu viděla, jak se dívenka vznese nad prodejnu Koberce – lino. Kdyby se hned tam srazila s dronem, spadla by za kontejnery, mezi prolézačky. A písku na novém hřišti moc není. Nebo podceňuji váhu a strukturu té vylepšovací plastelíny?

Co k takové módě říci? Je to záležitost toho, kdo se pro zákrok rozhodne. Samozřejmě. Ale že těm ženičkám doktor neporadí, když vidí, že samy nejsou soudné, to je těžko pochopitelné. Čeho je moc, toho je příliš. Od určité hranice se krásná dívenka, jíž by lékař mohl vhodným výběrem velikosti implantátu zvýšit sebevědomí, začne podobat chodícímu pornoaktu. Rozhodně si ovšem takové vysochané dívky všimne každý, neboť kolemjdoucímu dost podstatně zastíní obzor, nejspíš i rozvíří mžitky před očima. A o to jde (?). Ženskost. Křehkost? Kost?

Napsala jsem, že není mnoho umělkyň, které by předkládaly erotické výjevy. A ženy o erotice také běžně nemluví. Myslím v detailech. Jen se tak letmo zmíní, spíš naznačí. Že by se bavily o fyzických dispozicích svých protějšků? To opravdu ne. Nějak mají víc smyslu pro tabu. Víc zábran. Jinak je tomu u nich ale s ochotou předvést to, čím je „příroda obdařila“ či co chirurg dotvořil. Výmluvně, beze slov. (Mužové, vy raději nic nepředvádějte…)

Tabu

Padlo zde slovo TABU. Věc, o které se nesmí mluvit, která není společensky přijatelná, nechce-li být člověk vyobcován skutečně, nebo obrazně. Kromě hygieny bývaly až do nedávné doby v rodině tabu všechny tělesné záležitosti týkající se pohlaví. Před dítětem (a veřejně vůbec) se nemluvilo ani o těhotenství. Proto, že se o podobných věcech nehovořilo, neexistovala pro ně ani vhodná slušná pojmenování. Byl to bludný kruh.

Většinou se o těch nejintimnějších záležitostech děti dozvídaly od jiných dětí, ale jako o věcech sprostých, hrubých a nedovolených. Copak by bylo možné mluvit s vlastním dítětem o něčem, co se „sprostě“ jmenuje? A věci bez slušného pojmenování – jako by nebyly. Neboť hrubé vyjádření je ponižující. Vyvolává pocit studu za vlastní tělo, tedy za to, co je ve skutečnosti nejpřirozenější.

O tom se nemluví

Tak byla, a dosud často je, stanovena hranice, za kterou se v rodině obvykle nešlo a nejde. Důsledky pak mohou být podobné: vyprávěla mi devadesátiletá paní, jak se ji jako třináctiletou pokusil znásilnit nevlastní otec. Porvala se s ním, utekla k tetě a už u ní zůstala. „Bylo to hrozné, ale mnohem horší pro mne bylo, že se mě máma za celý život nezeptala, proč jsem odešla.“ Paní nejspíš nepochopila, že matka dobře tušila, o co jde, zvlášť když předtím vyhodila čtrnáctiletou těhotnou služku. Existovalo zde tabu výhodné pro zasvěcené (kromě obětí ovšem). Tento typ tabu totiž slouží moci. Protože bezvýhradná poslušnost ochraňuje především právě člověka disponujícího mocí.

A takovým člověkem bývá zpravidla muž, který si tak vymezuje bezpečné teritorium. Nevěřím tomu, že všechny paní Fritzlové nevědí, co se v domě odehrává. V důsledku totiž tabu neslouží jen k ochraně ovládajícího a k pojištění jeho moci, ale stává se také výhodným alibi pro toho, kdo by mohl, ale nechce svědčit. Kdo nechce být obtěžován. Když zavřu oči, svět přestane existovat. Tichá dohoda. Chovají se tak všichni a společenská stabilita (střední a vyšší vrstvy) je zaručena. Rodinné násilí se omlouvá nutností zachovat mocenské postavení „živitele“.

Tabu výhodná pro muže zabraňují i odhalení jejich slabosti. Odtud pramení zákazy diskriminační povahy. Panovník je nekritizovatelný. Zesměšňování panovníka se přísně trestá. O králi se nepodávají informace, protože by mohlo dojít k protestům. O životě despotických vládců opravdu víme velice málo… Nesmí také vyjít najevo, z čeho má panovník strach. (Ale u nás víme dávno, že král má oslí uši!) Tabu mívá ovšem komplexnější povahu a slouží také jako ochrana slabých a bezmocných. O tom ale někdy příště. Ostatně, o jiných tabu se psalo už zde: Na jedno téma (na dvě, na tři…) – Odhalování.

Vraťme se závěrečnou poznámkou k tabu v rodině. Tam, kde se o intimitě s malým dítětem hovoří jako o věci, jež nijak nevyčnívá mezi ostatními věcmi, tam, kde se jí nepřikládá nějaký tajemný, skrytý význam, tam nedojde k tomu, že by jedinec vyrůstal s pocitem malosti, studu a viny. Právě tak v rodině, kde se nepožaduje bezvýhradný respekt vůči autoritě (zastrašováním), člověk přirozeně získá sebeúctu. Vyroste s tím, že hranice tabu je právě tam, kde se někdo pokusí jeho sebeúctu napadnout. Vyroste jako nezávislý, zralý člověk. Bez potřeby upozorňovat na sebe jinak než skutkem v souladu s jeho vědomím a svědomím.

Zdroj: Pernerová, Rotraud A.: Tabu v rodinné komunikaci, Portál, Praha 2000

12.06.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9