Neviditelný čert

Z první části knížky Heiko Schranga Lži století… jsem tady posledně vypustil pojednání o tom, jak se dělají peníze z ničeho. Již několikrát jsem naznačil, že myšlenkové pochody autora tohoto spisku je třeba brát s určitým nadhledem či odstupem. První část se doslova hemží konspiračními konstrukcemi, jež ve vás mohou vyvolat dost děsivou depresi a možná i psychickou dekompresi. Neříkám, že všemu, co Schrang ve své knížce shromáždil, doslova věřím. S lecčím by se dalo polemizovat, takže to zkuste. Já zatím postojím opodál a ve své závěrečné poznámce se lehce otřu o kočku z meruňkové marmelády.

Lucifer

Náš peněžní systém je založen na principu úroků z úroků. V pozdní fázi takového systému dochází k exponenciálnímu růstu peněz. To platí jak pro majetek, tak pro dluhy. Takový systém časem dosáhne stavu, jenž je neovladatelný a dojde k jeho kolapsu v podobě hospodářské krize či války. Úroky jsou obrovskou zátěží pro každý státní rozpočet. Kupříkladu v Německu tvoří úroky z veřejného dluhu ve státním rozpočtu druhou největší položku. Bankovním věřitelům státu to pochopitelně zcela vyhovuje, pro daňové poplatníky je to však velmi špatná zpráva.

Problematikou složených úroků a otázkou, zda to neodporuje ústavě, se před časem zabýval Dieter Suhr, profesor veřejného práva, právní filosofie a právní informatiky a soudce bavorského ústavního soudu. Zaujala ho především myšlenka, zda díky tomu, že působením úroků je dlužníkův majetek převáděn poskytovateli kapitálu (bance), nedochází k porušení ústavních záruk vlastnického práva. Německá ústava totiž velmi silně chrání majetek, který pochází z osobní práce a úsilí. Dle profesora Suhra jsou tímto peněžním systémem naprosto převráceny priority ochrany, neboť vlastnictví pocházejícímu z úroků se přisuzuje vyšší míra ochrany než majetku pocházejícímu z vlastní práce.

Dieter Suhr své myšlenky nemohl dále rozvíjet, protože zemřel 28. srpna 1990 ve věku pouhých 51 roků následkem podivuhodné nehody během poznávacího zájezdu na Krétě. Zajímavé je, že mezi roky 1989 a 1991 „přišli o život“ i další čelní představitelé ekonomické sféry, které spojovalo jedno: zastávali ne zcela ortodoxní názory a již krátce po historickém pádu Berlínské zdi a dávno před zavedením eura pracovali na alternativních konceptech k současnému peněžnímu a hospodářskému systému. Tím se stali trnem v oku všem, kterým ze současných poměrů plyne prospěch.

Někdejší lucemburský premiér a současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vysvětloval v německém zpravodajském časopise Spiegel ideální způsob práce v politických institucích Evropské unie takto:

Na něčem se usneseme, necháme to chvíli ležet a čekáme, co se stane. Když to pak nevzbudí žádný výraznější povyk, protože většina lidí si vlastně neuvědomí, oč se jedná, tak v té věci pokračujeme – krok za krokem, tak dlouho, až už není cesty zpět.

Tento přisluhovač kliky finanční aristokracie mimo jiné prohlásil: „Jsme všichni na jedné lodi a musíme spolu držet v dobrém i ve zlém.“ Anebo: „Když jde do tuhého, je potřeba lhát.“

Bruselští pomýlenci se pokoušejí cíle, které si stanovili, uskutečnit za každou cenu a všemi prostředky. Vedlejším výsledkem jejich počínání je však pozvolná a nenápadná demontáž demokracie. Velkým cílem snah o evropské sjednocení je naprosté rozpuštění národních států. Jedním z architektů této myšlenky byl Francouz Jean Monnet, duchovní otec a zakladatel Akčního výboru pro založení Spojených států evropských. Ten již svého času konstatovat, že „evropské země by se měly sdružit do jednoho superstátu, aniž by si jejich obyvatelé uvědomovali, co se vlastně děje. Musí k tomu docházet postupně a vždy pod určitou ekonomickou záminkou. Konečným cílem celého snažení musí ale být nerozpustitelná federace.“

Monnetovi myšlenkoví následovníci v uskutečňování této vize úporně pokračují. Za bruselskými byrokraty se však skrývají zcela jiné zájmové skupiny, jak již bylo v předchozích dílech naznačeno. Mimo finančních uskupení kupříkladu též mýty opředená Bilderberská skupina. Jak má vypadat další cesta, dali přisluhovači finanční aristokracie na srozuměnou koncem ledna 2012. Nikým nevolená rada guvernérů, tvořená ministry financí eurozóny, spolu s nikým nevoleným direktoriátem rozhodly o rozdělení stovek miliard eur vybraných od daňových poplatníků. Hlavní prospěch z tohoto kroku přitom plynul především bankám.

Konkrétnější obrysy těchto plánů poodhalil koncem srpna roku 2012 šéf Evropské centrální banky a někdejší viceprezident Goldman Sachs Mario Draghi v hostujícím příspěvku pro německý týdeník Die Zeit. Vysvětloval v něm přísnost myšlenky zbavit národní parlamenty v Evropě jejich suverenity. Došel k závěru, že takový postup by znamenal konec tradičního demokratického zřízení v Evropě a de facto by nás velmi přiblížil k zavedení diktatury.

Evropská unie je právně vzato hermafrodit, právní monstrum, kterému se téměř nedá rozumět. Není totiž ani federací států, ani federálním státem. Kupříkladu na rozdíl od NATO nemá žádnou smlouvu, která by platila trvale. Z Amsterodamské smlouvy se stala smlouva Maastrichtská, z ní smlouva Niceská a ta se nakonec proměnila na smlouvu Lisabonskou. Ve svém principu se ale nejedná o nic jiného než o úpravu předchozích úmluv; k úpravám se navíc přistupuje čím dál častěji, a nikdo tak vlastně pořádně neví, co přesně v určitou dobu platí. Ve skutečnosti se jedná o demokraticky nelegitimní diktaturu rad, výborů a komisí.

Původně v roce 1957 vzniklo takzvané Evropské hospodářské společenství (EHS), sdružení evropských zemí, založené za účelem podpory společné hospodářské politiky v rámci evropské integrace. To se později přetvořilo na Evropské společenství (ES), uskupení, které však bylo natolik zatíženo negativními asociacemi v podobě protestních moří mléka, hor másla a všemožných dotačních podvodů, že bylo raději transformováno na Evropskou unii – EU. Snad proto, že tohle jméno zní lépe a připomíná USA. Jenže v EU naneštěstí přežívá základní kostra ES, která nebyla nikdy nahrazena. Ostatně cílem iniciátorů společenství nikdy nebyla demokracie. Duchovní otec EU Jean Monnet to dokonce zcela otevřeně přiznával: „Nenávidím demokracii! Je nanejvýš nepohodlná.“

Jedna z nejtemnějších kapitol dějin EU byla mediálně zametena pod koberec tak důkladně, že na ni člověk může narazit, jen je-li ochoten pustit se do opravdu důkladných rešerší. V roce 1999 byly proti Komisi EU vzneseny závažné výtky kvůli podvodům, korupci, protěžování známých a špatném hospodaření. Mezi ty, kterým se podařilo rozkrýt několik skandálů komise, patřil mimo jiné i belgický deník La Meuse. Jeho vydavatele následně přepadla a zbila skupina maskovaných ozbrojených mužů. To ale nebyl jediný případ. Zastrašování silou zažili i různí další lidé, kteří informovali o interních podvodech a korupčních aférách Komise EU.

V zákulisí EU existuje v podstatě bez vědomí veřejnosti tajná „vedlejší vláda“ zvaná Evropský kulatý stůl průmyslníků (EKS). Ten v roce 1983 založilo 17 předních evropských průmyslníků a EKS získal obrovský vliv na dění v celé EU, který si udržuje dodnes. Obzvláště zajímavé jsou osobní překryvy mezi EKS a tajemstvím opředenou Bilderberskou skupinou. V řídícím výboru Bilderberské skupiny se totiž s železnou pravidelností objevovaly tváře známé z EKS. Kdo chce udělat strmou kariéru v politice, musí doufat v pozvání na některé zasedání tohoto elitního klubu – a pak se řídit heslem „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Příkladem může být předsedající Bilderberské konference 2011, eurokomisař a šéf Rady pro mezinárodní vztahy (CFR – The Council on Foreign Relations) Mario Monti, který ve své domovské Itálii získal silnou pozici. Pro voliče byl novou tváří a upínali k němu naději, že zemi vyvede z finanční krize. Pořád stejná písnička. Anebo prezident Evropské centrální banky Mario Draghi a předseda řecké přechodné vlády Lucas Papademos. Tyto pány přitom spojuje jedno – všichni tři pracovali pro investiční banku Goldman Sachs, která byla ve velkém zapletena do finanční krize.

Luciferova poznámka:

Tohle leporelo ze Schrangovy knížky na účet podivuhodného molochu jménem Evropská unie zřejmě není příliš příjemným pohlazením pro nastávající druhý zářijový týden. Přehraboval jsem se v však tom už asi čtrnáct dní a muselo to jít ven. Mám jiné nápady, kupříkladu jak se k našemu ústavu nastěhovala kočka z meruňkové marmelády (čtyřnohá, ne dvounohá), se kterou jsem se seznámil již v pondělí, ale každý den jsem zapomenul vzít sebou foťák. Příští víkend to napravím a další díl tohoto seriálu, jenž se bude zabývat financováním německých nacistů v době panování jejich nezapomenutelného Vůdce, vypustím během pracovního týdnu.

Zdroj: Heiko Schrang, Lži století – Které znají jen zasvěcení, Grada Publishing, a.s., Praha 2017

08.09.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9