.:: Neviditelný čert ::.

Just another manic Monday

rubrika: Pel-mel

V příspěvku Pavlovovi psi, mytí a ekologické myšlení jsem upozornil na knihu, která v podobě devadesáti devíti krátkých kapitol prezentuje závěry nejrůznějších psychologických výzkumů zahrnujících témata týkajících se myšlení, emocí, mezilidských vztahů, zdraví, motivace, technologie a sociálních médií či osobního rozvoje. Pro jedno z dalších šílených pondělí jsem přichystal postřehy ze sedmi kapitol. Abych tomu dodal jakýsi humorný podklad, originální názvy kapitol jsem zaměnil za názvy sedmi dnů v týdnu. Žádnou systematičnost či souvztažnost v tom však nehledejte. Přišlo mi to prostě zpočátku jako docela legrační nápad. Postupně jsem sice od toho pocitu začal ustupovat – začínal ve mně totiž narůstat tísnivý pocit z blížícího se pondělního rána –, ale ze zvoleného konceptu se mi už ustoupit nechtělo.

Lucifer

Pondělí

Mnozí z vás jistě znají ten tísnivý pocit, když vám ráno u hlavy zazvoní budík a vy si uvědomíte, že zase začal pracovní týden. Někteří se s tímto pocitem potýkají už v neděli večer. Ano, „Just another manic Monday“, jak jej opěvovala dívčí rocková kapela The Bangles: Chceme, aby byl zase víkend, místo toho nás čeká pět dní práce. Mnozí pondělní ráno prožívají jako smrtelné utrpení.

Několik lékařských studií potvrdilo, že v pondělí narůstá počet sebevražd a srdečních infarktů. Podle údajů OECD byl kupříkladu počet sebevražd v roce 2009 v Koreji, Rusku, Maďarsku a Japonsku nejvyšší na celém světě a většina japonských mužů si skutečně vzala život v pondělí. V průběhu týdne pak pravděpodobnost klesá a v sobotu je nejnižší. Analogicky je tomu se srdečním infarktem. Pokud na pondělí připadne svátek, sebevražedná a infarktová „euforie“ rázem poklesne.

Luciferova poznámka: Doby, kdy obzvláště na křesťanském venkově bylo nepřípustné konat jakoukoli práci. Církev lidem přikázala odpočívat a ve vhodnou dobu navštívit kostel. Mí prarodiče z tátovy strany žili v malé vesnici kousek na východ od Vysokých Tater. Jednu neděli o prázdninách, když jsme tam byli na návštěvě, jsem jako malý kluk zašel do přístavku s pracovním náčiním, uchopil sekyru a pokoušel se naštípat trochu dříví. To vám byl ale frmol. Děda se především obával, aby to neslyšeli sousedi. Kromě do značné míry zaměstnanců státních institucí dnes spousta lidí pracuje o víkendu a nezanedbatelný počet i o svátcích. Nezřídka i ti, kteří mají o víkendu volno, si práci, kterou lze obhospodařit na počítači, přinášejí domů.

Úterý

Vědci z Chicagské univerzity zkoumali, jak je hodnocena užitečnost prostředků, pokud slouží jen jednomu, nebo více účelům. Účastníci studie paradoxně hodnotili užitečnost s ohledem na dva či více účelů jako výrazně nižší, než tomu bylo v případě pouze jednoho účelu. Tento výsledek lze vysvětlit tak, že spojení jednoho prostředku s jedním účelem je tím slabší, čím více účelům prostředek slouží. Stejně bychom hodnotili sílu přátelství člověka, který má jen jednoho „nejlepšího“ přítele, v porovnání s osobou obklopenou velkou skupinou přátel.

Z toho nám plyne následující poučení: Jestliže je pro vás nějaký cíl obzvlášť důležitý a nějaký prostředek se vám zdá mimořádně vhodný k jeho dosažení, pak byste neměli zničehonic zkoušet dosáhnout pomocí tohoto prostředku i jiných cílů.

Luciferova poznámka: Závěr této studie je bezpochyby velmi podnětný. Každý sluha by měl sloužit pouze jednomu pánovi. Domnívám se však, že dostatečně tvořiví jedinci si dokáží poradit i s prostředky univerzálnějšími. S prostředky, s nimiž lze vyřešit řadu různých problémů a dosáhnout tak současně několika cílů, aniž by došlo k oslabení efektivnosti tohoto prostředku. Není to snadné, ale v případě úspěchu tím výrazně ušetříte při investování do nákupu prostředků.

Středa

Různé knížky, životopisy a filmy nám často sugerují, že skutečně úspěšní lidé se neústupně drží svých cílů, i když je před nimi ještě mnoho překážek. Opravdu tomu tak je i ve skutečnosti?

Kanadští výzkumníci vytvořili hypotézu, že lidé, kteří se snáze rozloučí se svými nedosažitelnými cíli, se cítí lépe než lidé, kteří na svých fixních ideách neústupně trvají. Zároveň předpokládali, že orientace na nové cíle může pomoci se od nedosažitelných cílů odpoutat. Uskutečnili několik studií na nejrůznějších vzorcích lidské populace a výsledek jejich hypotézu téměř jednoznačně potvrdil. Těžko dosažitelných cílů bychom se neměli vzdávat vždy, hodí se však důkladně zvážit, jak jsou reálné a co by nás stály. Pokud dojdeme k závěru, že tudy cesta nevede, věnujme se něčemu novému, dosažitelnějšímu.

Luciferova poznámka: Musím se přiznat, že jsem s představou vzdát se vysněného, avšak nedosažitelného cíle zápolil po mnoha léta. Vždy jsem se přesvědčoval, že je možné dosáhnout všeho, co si člověk umane. Nerad opouštím své sny. Ale čas mé zaťaté urputnosti obrousil hrany. Díky svým zkušenostem jsem postupně dospěl více méně k tomu, k čemu oni kanadští výzkumníci. Měl bych však jeden dodatek. Je bezpochyby dobré zavčasu ten či onen cíl, jehož dosažení vám evidentně není přáno, opustit a zaměřit svoji pozornost jiným směrem. Ne však nadobro, ale uskladnit ho v podvědomí. Může totiž přijít čas, kdy něco původně nedosažitelné se může díky novým okolnostem stát dosažitelné.

Čtvrtek

Máte někdy pocit, že ten obličej znáte, ale nemůžete jej zařadit? Je to proto, že obličeje si dokážeme pamatovat dobře a dlouho, avšak tato vzpomínka nemusí nutně doputovat do našeho vědomí. Jak fungují „nevědomé“ (podvědomé) vzpomínky na obličeje?

Američtí psychologové díky své studii došli k závěru, že opakovaný kontakt s nějakým obličejem způsobuje v našem mozku určité změny, takže obličej „poznáme“ i po několika měsících, ačkoli se na něj nemůžeme vědomě upamatovat. Podle jejich domněnky se změnila nervová struktura mozku tak, že se do něj obličej „vtiskl“.

Tato schopnost se ostatně neomezuje na lidské obličeje. Stejný efekt byl příslušnými badateli zaznamenán i u komplexních vzorců. Naše paměť zjevně ukládá všechno, s čím se setkáme vícekrát, a udržuje to velmi dlouho. Těmito procesy bychom mohli vysvětlit také zážitky déjà vu (francouzsky „již viděno“), kdy má člověk zničehonic intenzivní pocit něčeho u dříve prožitého, viděného nebo slyšeného.

Luciferova poznámka: Déjà vu znám velmi dobře. S tímto jevem se setkávám skoro denně. Byly doby, když jsem si myslel, že jeho podstata spočívá v jakémsi metafyzičnu. Časem jsem dospěl k prakticky stejnému závěru jako oni američtí psychologové. Občas tomu žertem říkám „profesionální úchylka“. Má profese spočívá ve velmi bedlivém pozorování různých fyzikálních procesů a v činění smysluplných závěrů z jejich analýzy. Nemohu si dovolit, aby něco podstatného uniklo. Jelikož není vždy zřejmé, co je a co není podstatné, mé podvědomí pečlivě zaznamenává každý nezvyklý podnět. To mi dělá nejen v práci, ale i v soukromém životě. Jistě nejsem v tomto směru nějakým unikátem. Do té či oné míry to funguje u každého, a jsou jistě tací, kteří v tomto řemeslu dosáhli vyšších met.

Pátek

Kreativita se obecně považuje za pozitivní vlastnost. V neposlední řadě proto, že hraje důležitou roli pro rozvoj lidstva. Existuje však i temná stránka kreativity čili tvořivosti.

Lidé obecně dbají na to, aby si sami o sobě zachovávali hezký obrázek. Zároveň se však snaží maximalizovat své osobní zájmy. Přitom může dojít k takovému jednání, které je považováno za morálně nevhodné. Aby si to člověk sám pro sebe ujasnil a ochránil svou vlastní sebeúctu, hledá pro to ospravedlnění. A zde přichází na řadu kreativita: Dva američtí badatelé v několika studiích prokázali, že lidé s kreativní osobností mají větší sklony ke lži a švindlování než méně kreativní lidé. Čím jsou lidé kreativnější, tím lépe dokáží své nečestné chování ospravedlnit.

Kreativita není sama o sobě dobrá nebo špatná. Kreativní myšlenky vedou někdy až k Nobelově ceně, jindy do vězení. Nakonec záleží na každém, jakým směrem se vydá.

Luciferova poznámka: Kreativita může nabývat nejrůznějších podob a, jak podotýkají autoři, není přímo úměrná inteligenci či moudrosti. I omezeně vzdělaní jedinci s IQ šumícího vodopádu vám dokáží velmi kreativně třeba vybílit byt. Někteří o poznání inteligentnější vám pak v zájmu svého zisku dokáží věšet na nos takové bulíky, že jste z toho úplně tumpachoví, a v zájmu své sebeúcty si to náležitě ospravedlní. Některé z nich bych kupříkladu hledal v nadnárodních korporacích či bankovním sektoru, popřípadě mezi politickými loutkami. Tahle páteční pasáž byla převzata, z kapitoly, jejíž název Nevěřte tvořivým je vetknut do názvu zdrojové knihy. Tím není samozřejmě řečeno, že nemáte věřit všem tvořivým, ale jenom těm tvořivým padouchům. Chápu, že někdy je dost těžké formu tvořivosti rozlišit.

Sobota

Štěstí bychom mohli přirovnat ke stravě. Tak jako musíme jíst, abychom žili, potřebujeme pocit, že jsme šťastní. Ale stejně jako může být příliš mnoho jídla, špatné jídlo nebo jídlo ve špatnou dobu, není ani štěstí vždycky prospěšné.

Jedinci, kteří hovoří o velmi pozitivních a téměř žádných negativních emocích, mají sklony k riskantnímu chování a antisociálním činům, jelikož často ignorují cizí pocity. Když je například zapotřebí řešit problémy, zpracovávat ztráty nebo se vyhnout nebezpečí, je radost spíše překážkou. Probouzí v nás tendence ke zjednodušenému myšlení, takže se snadno uchylujeme k předsudkům, místo abychom sami sobě kladli kritické otázky.

Když jdeme za nějakým cílem, po celou dobu kontrolujeme, jak daleko jsme od něj vzdáleni. S touhou po štěstí tomu není jinak. Čím šťastnější chceme být, tím větší je propast mezi naším momentálním a tím požadovaným pocitem štěstí. S tím výsledkem, že se cítíme být od štěstí na míle vzdáleni, a připadáme si tedy nešťastní. Tento efekt je tím silnější, čím dosažitelnější nám štěstí připadá. Pokud totiž neexistují žádné objektivní důvody být nešťastný, cítíme se za své štěstí zodpovědní. Ale zjevně děláme něco špatně, když se štěstí nedostavuje.

Kdo akceptuje, že k životu patří pozitivní i negativní pocity, je paradoxně spokojenější než ten, kdo se negativním emocím snaží vyhnout. Také lidé, kteří se zabývají nějakou zajímavou činností, jsou spokojenější než ti, kteří permanentně usilují o štěstí. Čím méně se o něj budeme starat, tím budeme šťastnější.

Luciferova poznámka: K tomu nemám co říci. Snad jenom to, že narůstá počet lidí, kteří si myslí, že si štěstí mohou koupit v supermarketu.

Neděle

Statistiky obětí na životech v důsledku hurikánů od roku 1950 do roku 2012 v USA ukazují, že hurikány s ženskými jmény jsou nebezpečnější než hurikány, jež mají v názvu mužské jméno. Jména hurikánů byla až dosud přidělována náhodně. Nemůže se tedy stát, že by meteorologové obzvlášť nebezpečné hurikány záměrně pojmenovali ženskými jmény. Ženské hurikány v zásadě nejsou ničivější než ty mužské. Přesto si zpravidla vyžádají více lidských životů. Jak to?

Dle experimentálního výzkumu na pokusných osobách bylo zjištěno, že za to mohou genderové stereotypy. Máme sklony přisuzovat mužům spíše vlastnosti „silný“ a „agresivní“. U žen něco takového až tolik neočekáváme. Když lidé slyší, že se k nim blíží ženský hurikán, jsou ukolébáni pocitem bezpečí a méně se chrání.

Luciferova poznámka: Zajímalo by mne, do jaké míry je počet obětí v souvislosti s ženským hurikánem genderově vyvážený. Ženský totiž moc dobře znají svoje ženské pappenheimské.

A už je tady zase…