Neviditelný čert

U příležitosti Veselé příhody z metra jsem naznačil, že frekvence mnou různým způsobem poupravených výtažků z knižních zdrojů se zřetelně sníží a že se budu vracet k původním kořenům Neviditelného čerta. Zdroje bych měl, kupříkladu v sobotu jsem zakoupil zajímavou knížku o biologických základech lidského rozumu. Domnívám se však, že podrobné přetlumočení těchto zdrojů je i z časového hlediska už neúnosné. O zajímavý knižní i jiný zdroj, na který narazím, se podělím, ale ve většině případů už ne takovou formou. Pro začátek tohoto týdne jsem připravil ještě jedno podrobné přetlumočení z knížky Heiko Schranga, z níž jsem tady naposledy předložil Kdo a jak skutečně vládne Evropské unii. Slíbil jsem to a dle mého soudu jde o jednu z nejdůležitějších pasáží ze zmíněného zdroje. Nijak zvlášť jsem ji nepoupravil a doprovodil namátkovou poznámkou, kterou možná v komentářích či v pozdějším samostatném příspěvku rozvedu podrobněji.

Lucifer

Pokud jde o vyrovnání s vlastní minulostí, stojí Německo celosvětově s obrovským předstihem na prvním místě. V posledních patnácti letech neuběhl snad jediný den, aby se média určitým způsobem nevěnovala období mezi lety 1933 a 1945, a to se vzrůstající tendencí. Dnešní situace tak působí dojmem, že německé dějiny tvoří jen těchto 12 let.

Zajímavé na celé věci přitom je, že média referují i o těch nejtitěrnějších podrobnostech Hitlerova režimu, ale vůbec se nezaobírají jednou zcela zásadní otázkou – totiž kdo vlastně tehdy Hitlerův vzestup k moci a celé německé zbrojení financoval. Mediálně propíraná jména se zpravidla omezují na německé koncerny jako Thyssen, Krupp, Flick a další. Jak byl ale nacionálně socialistický hospodářský zázrak z let 1933-1939 vůbec finančně uskutečnitelný. Je naprosto jasné, že žádná zadlužená země na světě není schopna vést na vlastní pěst delší válku. Chystá-li se nějaký stát do války, musí se nejprve obrátit na mezinárodní bankéře, což v tehdejší době platilo úplně stejně jako dnes.

Kvůli Versailleské smlouvě bylo Německo enormně zadlužené a muselo do zahraničí platit vysoké reparace. To ve svém důsledku vedlo k pádu německé měny a chronické inflaci z roku 1923. Mezinárodní bankéři ale ochotně přispěchali na pomoc v rámci tzv. Dawesova plánu a následně Youngova plánu posílali Německu od roku 1924 značné finanční obnosy. Bez nich by pro Německo bylo nemožné vybudovat během tak krátké doby válečnou mašinérii podobného rozsahu.

V roce 1929 se tři velké koncerny z Wall Streetu ujaly několika klíčových opěrných bodů německého hospodářství. General Motors Corp. koupila závod Opelu v Rüsselsheimu am Main. International Telephone & Telegraph Corp. (ITT) vybudovala německou telefonní síť a General Electrics, která už v roce 1922 uzavřela smlouvu o spolupráci s AEG, znásobila své aktivity. Nejvyšším diplomatickým zástupcem v Německu byl po roce 1933 velvyslanec Dodd. Dne 15. srpna 1936, více než tři roky poté, co Hitler uchvátil moc, zaslal Dodd americkému prezidentovi Rooseveltovi následující zprávu: „Aktuálně tu máme více než 100 amerických firem, dceřiných společností a smluv o spolupráci.“

Německá dceřiná společnost Fordu a Opel s vědomím a posvěcením svých mateřských amerických koncernů se aktivně podílely na Hitlerových válečných přípravách a bohatě z nich profitovaly. Například krátce před vypuknutím druhé světové války založil Opel v braniborském městě Brandenburg an der Havel nový závod, kde se vyráběly tehdy nejlepší nákladní vozy na světě. Bez podpory spolehlivých Opel Blitz by například východní tažení a africké tažení wehrmachtu byla naprosto nemyslitelná. Výnosy se přitom téměř až do konce války odváděly přes Švýcarsko, Portugalsko a Turecko mateřské společnosti Opelu ve formě deviz a ušlechtilých kovů. Během této doby zůstával výrobní závod ušetřen náletům spojeneckých bombardérů. Krátce po Jaltské konferenci, na níž bylo ustanoveno, že výrobní závod Opelu připadne do budoucí sovětské zóny, byl tento závod zničen jediným precizním úderem.

S obchody v době nacismu je též úzce spjata společnost IG Farben. Tento koncern dominoval chemickému a farmaceutickému průmyslu po celém světě a měl zastoupení v 93 zemích. Koncem roku 1929 pak došlo k fúzi IG Farben a společnosti Standard Oil (patřící Johnu D. Rockefellerovi). IG Farben se tak stala největším průmyslovým koncernem v Evropě a největším chemickým podnikem na světě. Ve správní radě seděli mimo jiné Max a Paul Warburgovi, majitelé velkých bank v Německu a USA. Luftwaffe by nemohla létat bez určitých chemikálií (např. tetraethylolova), které vyráběly pouze Standard Oil, General Motors a DuPont a následně je prodávaly IG Farben.

Podobně tomu bylo i s ropou. Je dost možné, že bez amerických dodávek ropy, které probíhaly před vypuknutím války a po určitou dobu i v jejím průběhu, by německé jednotky nebyly schopny obsadit Francii. V dovozních přehledech Říšského úřadu pro minerální olej, které byly dlouho drženy pod zámkem, můžeme najít nejen informace o jednotlivých dodávkách, ale i velmi detailní přehled, který ukazuje, že Německo od září 1939 do léta 1940 dováželo z USA nejrůznější ropné produkty, bez kterých se nemohlo obejít – mimo jiné motorový benzín, naftu, topný olej, maziva a motorové oleje.

Ropné obchody amerického průmyslu byly v roce 1940 předmětem zasedání kabinetu ve Washingtonu, kterého se zúčastnil i prezident Roosevelt. Tam se tehdejší ministerský náměstek Sumner Wells vyjádřil v tom smyslu, že „ropa z Mexika, Kolumbie a Venezuely se přes Španělsko dostává i do Německa“ a že „bychom neměli ztratit náš podíl na těchto obchodech“. C září 1941 činil americký podíl na německých dodávkách motorového oleje celých 94 %. Pro angažované americké firmy tak válka běžela doslova jako dobře naolejovaný stroj.

V této souvislosti se kromě již zmíněných osob a firem objevuje jméno senátora Prescotta Bushe, otce pozdějšího amerického prezidenta George Bushe a děda George W. Bushe. Prescott Bush se nerozpakoval obchodovat s Luftwaffe a prostřednictvím své banky Union Banking Corporation, mezi jejíž zakládající členy patřil, realizoval peněžní transakce s Německem. S podporou Prescotta Bushe a Felixe Warburga (z banky Kuhn Loeb and Co.) organizoval pozdější ministr zahraničí John Foster Dulles během 30. let restrukturalizaci dluhů pro německé firmy. Tím jim umožnil přeorientovat se na zbrojní výrobu, z čehož Bushovi a Warburgovi plynuly obrovské částky peněz.

Jak již bylo řečeno, hlavním článkem obchodů s Německem byla firma IG Farben. Asi vás už nepřekvapí, že po konci války zůstaly hlavní výrobní závody z více než 80 % netknuté. Přitom je velmi pravděpodobné, že spojenci pozice těchto továren velmi dobře znali. Pokud tomu tak opravdu je, mohli válku zničením těchto klíčových objektů ukončit výrazně dříve. Skutečnost, že se tak nestalo, nahrává opět teorii, že lidé, kteří z války profitovali, měli jen pramalý zájem na tom, aby rychle skončila.

Luciferova poznámka:

Tahle kapitola z knížky Heiko Schranga na mě zapůsobila nejděsivějším způsobem. Na rozdíl od ostatních se v ní jen těžko dá najít nějaký konspirační úlet. Stojí totiž na naprosto nevyvratitelných faktech. Můžeme na to samozřejmě nahlížet z různých úhlů. Třeba tak, že mezinárodním bankéřům a průmyslovým korporacím bylo politické pozadí nacistického Německa ve třicátých letech minulého století naprosto ukradené. V Evropě se furt něco takového dělo, tak proč na tomto dění nějak neprofitovat. Byznys je byznys a Hitler zpočátku vypadal jako docela fajn chlap, který chce Německo vytáhnout z louže. Že přitom USA nechaly potopit Československo, u jehož zrodu tak nějak stály, to už je jen taková drobnost. Na počátku likvidace Československa však nebyly Spojené státy, ale Francie a Velká Británie.

V pozadí celé záležitosti však stáli finančníci a průmyslníci na obou stranách Atlantického oceánu. Těmto vládcům světa fyzicky nic nehrozilo. Zajímalo je pouze, jak svoji absolutní moc upevnit. Vzájemná likvidace statisíců uniformovaných jedinců, hromadné vraždění civilního obyvatelstva, koncentrační tábory atd., to pro ně bylo jen takové divadýlko, něco jako v antickém Římě gladiátorské hry. Chléb a hry – ano, to je, co tito vládcové ve svých nedotknutelných chrámech servírují svému loutkovému ansámblu.

Zdroj: Heiko Schrang, Lži století – Které znají jen zasvěcení, Grada Publishing, a.s., Praha 2017

18.09.2017, 00:06:18   Publikoval Luciferkomentářů: 19