Neviditelný čert

Dnešní Vaculíkův text vyšel poprvé před padesáti lety ve Filmových a televizních novinách. Není důvod pochybovat o tom, že autor plnil dobový úkol: vyslovit se kriticky k západním filmům, jejichž hrdinové jsou tápající individualisté propadající pocitu odcizení. Neboť šíření podobného postoje v socialistické společnosti nepřicházelo v úvahu. Projevy pochybností o dobrém světě se připouštěly i po kafkovské konferenci pouze do té míry, pokud šlo o váhání mezi dobrým a ještě lepším (stalinistická představa o nové společnosti, v níž jiné konflikty neexistují). Ludvík Vaculík splnil zadání (alespoň já nepochybuji o tom, že o zadání šlo), ale na takové úrovni, že vyslovil mnohem více, než bylo jeho úkolem, a jinak, než se čekalo. Podíváme-li se na přehled československých filmů jednoho každého roku tak od r. 1965, musí nás napadnout: co by dnes televize vysílala? To NEJSOU filmy pro pamětníky. Např. československé filmy z roku 1965 a 1966.

Stella

Číst Vaculíka znamená nechat se unášet zdánlivě poklidnou, samozřejmou řekou, u níž tušíme, že její hladina je tak široká proto, že skrývá velikou hloubku a její dno má pevné podloží. To pevné podloží bylo Vaculíkovi dáno normálním dětstvím, normální rodinou, normální vesnickou školou. Včas a jednou provždy poznal, že důležité věci jsou jednoduché. Na rozdíl od rozhořčených a rozlícených kritiků je Vaculík nenápadně (a velmi) ironický. Ta ironie má blízko k rozhovorům jeho venkovských strýců a bratranců, kteří v neděli odpoledne vedou řeč, po svém filozofují, rozvažují, nikam nespěchají... I tak může vypadat zamyšlení nad touhou po originalitě a nad snobstvím:

Vždyť já píšu pod značkou! To bych konečně jednou mohl napsat něco sprostého! Nuže:

Vlastností pravé svébytnosti je, že o sobě neví. Osobnost je svá proto, že se tak moc nestará o to, jaký dojem bude činit na jiné. Ba nebyla by svá, byla by dílem okolí. Vždyť člověk stejně je a musí být dílem svého okolí, i když to nechce či když se o to nestará, tak proč se ještě starat? Svébytnost je vzácná, ví se to, proto se mnoho lidí snaží být právě svébytnými. Má to zvuk i půvab, bývá to někdy drsné, ale uvnitř je vzácné jádro, předkládejme tedy svá jádra drsně, aby byla povšimnuta. Lidé toužící být čímsi osobitým se pořád pozorují, zda mluví, jak chtějí, aby neupadli do šablony. Cítí, co cítí? Cítí odlišně od jiných? A pro případ, že přece jen cítí pouze jako každý druhý, říkají si: Je znakem osobnosti umět nést osud průměrné bytosti. – A tak jsou dílem své úporné snahy po odlišení od prostředí, jsou stoprocentně ve vleku prostředí.

Neboť přírodní strom roste, nevěda o své vhodnosti za námět pro malíře stromů. Neboť původní člověk žije, nevěda, že si z něho kdesi udělala téma všelijaká umění. Ale není skoro přírodních stromů, anebo stojí na vykázaných místech. A nevím, zda někde na zemi ještě žije původní člověk, neboť i nízké kultury vždy vytvořily symboly, magii a kulty, což jsou nástroje, jejichž pomocí se člověk sám sobě upravuje k pochopení a uvádí se do snesitelného vztahu ke světu. Pozoruje se a pokouší se vyložit se. Bylo by marné a také hloupé chtít odvolat umění a vážně chodit nahý. Tím spíše, že chodit nahý nám v tom mizerném klimatu umožňuje jedině umění.

Tak co tedy? Jaká námitka, když umění vrací člověku jeho přirozenost, připomíná mu, že je člověk, a uvádí ho zpátky do míst, z nichž byl pro své chybné kroky vyhoštěn? – Žádná námitka.

Původně žádná. Jenže původní záměr lidské skutečnosti a lidského umění se místy porušil. Tvůrcové, kteří se původně vydali na strastiplnou cestu za lepším osudem člověka, povšimli si svých strastí a stanuli nad nimi v hlubokém zaujetí. A z toho se na světě rodí literatura, v níž spisovatelé líčí osudy spisovatelů, muka redaktorů a dramata dramatiků. Filmaři využili příležitosti, a když už mají v rukou příslušnou techniku, začali směle filmovat sami sebe a svou vyčleněnou zhýralou společnost válející se v kašnách. Jejich megalomanie jde tak daleko, že se neváhají vylíčit jako slaboši a sobci. Publikum, když se vzpamatuje z prvotního šoku, přijme pozvolna kumštýřskou propagandu a rozhodne se, že nebude úzkoprsé. Chce být hodno tak velice nemilosrdného kumštu.

A po čase už nevyvolá podiv nic, ani příběh o tom, jak muž padl nikoli ve válce, nýbrž když účinkoval ve filmu o válce. Jindy zase navštíví hrdina svého přítele a ten, ačkoli očividně umírá, je schopen zeptat se ho: „Jak daleko jsi se svou novelou, Ricardo?“ A zdravý býček Ricardo se nezmůže na to, aby odpověděl umírajícímu tak, jak by velela slušnost: „Což kdybychom se aspoň teď vysrali na novelu, Antonio?“

Jak se zdá, jsou ti světoví kumštýři hrdi na to, že mají větší úmrtnost než havíři. Vydali se na strastiplnou cestu za osudy lidí, jenže potkala je nehoda: povšimli si na cestě svých strastí. I svalili se s nimi do příkopu, vztahují ze své bídy ruce k procesí kráčejícímu kolem kina a volají: „Jsme také lidé!“ Neberme jim to, jsou. Promiňme jim zbytek trestu, k němuž se sami uvolili, a povolme jim vycházky. Bude zajímavé dívat se, kam půjdou.

Tato sprostá úvaha je plodem mého potěšení nad československými filmy, jejichž tvůrci mají sice také své strasti, ale přesto je zaujaly strasti ostatních. Bylo vysloveno mnoho názorů o tom, co činí kinematografii takovou, jaká je. Bylo by lepší nebádat o tom. Vlastností pravé svébytnosti totiž je, že o sobě neví.

(Filmové a televizní noviny, 1, 1967, č. 7, 4. 10. 1967)

Zdroj: Vaculík, Ludvík: Tisíce slov, Atlantis, Brno 2008

Poznámka Stella: Vděčím osudu za dobrá setkání. Jedním z nich je i setkání s Astrou. Astře (Tahiti) přidělil to květinové jméno osobně právě Ludvík Vaculík, který se někdy v době, kdy psal výše citovaný text, stal jejím spolehlivým a celoživotním přítelem. Velký spisovatel daroval Astře mnoho svých publikací a díky Astřině velkorysosti z jedné z nich čerpám také dnes já.

20.09.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 31