Neviditelný čert

Tak jsem šla ke kontejnerům a z balkonu starostlivě zahalasilo: „Zvonila jsem u vás, a vy nikde. Měla jste tmu. Vy chodíte někam na noc?“ Než jsem si uvědomila nepatřičnost této otázky, z naučeného zvyku jsem po pravdě a zdvořile odpověděla, že jsem se prostě šla po setmění projít. Je to možné, říkala jsem si, až když už bylo pozdě. I kdybych na noc chodila do kasáren (už tady ani nejsou), bude to moje věc. Vždyť já se vás, milá paní Ilonko, také neptám, proč vaše dcerka stále pracuje na prodloužené směny, když mě o půl třetí ráno budívá auto, které ji přiváží domů.

Stella

A to už vůbec nikomu neříkám, jak při věšení prádla slyším z vašich oken otcovské: Ber jen eura, koruny ne. Je to vůbec zvláštní, že jediným tématem jsou u vás peníze, peníze. Neptám se, nedozvím se. Budu si to muset zjistit u těch, kteří bydlí z druhé strany… Snad jenom – ani jedno oko by nezůstalo suché, kdybych reprodukovala, jak „romanticky“ vás láká pán do manželského lože. (S podrobným dodatkem, že vám tento způsob svádění evidentně vůbec nevadí.)

Ono i sídliště může být mrňavou vesnicí. Vytvořily se v něm okruhy známých, okruhy zavilých a okruh pejskařů sdružující zástupce obou předchozích skupin. Ale o těch dnes řeč nebude. Odborník na mezilidské vztahy říká, že soused má být člověk, ke kterému si občas jdeme vypůjčit sůl nebo stovku. Že snaha o větší přiblížení nevede k ničem dobrému. Po svých zkušenostech mu dávám za pravdu. Stačí, když o sobě víme to základní, jako je věk, počet dětí, povolání. Abychom se zbytečně nerozčilovali, když slyšíme výtah ve před čtvrtou ráno, protože profese jsou různé a knedlíky a saláty musí přijít do obchodu čerstvé. Měli bychom se spokojit s tím, že soused za přepážkou neřve a neodmítne nás, když potřebujeme zavolat hasiče. Ale nějaké zazvonění: Ty hele, já se ták nudím, uvař mi kafe, dokáže pořádně rozzlobit člověka, který právě neví, kam dřív skočit. Podobných, ze samé nudy nešťastných ženušek se v našem paneláku už vystřídalo moc.

Je to ten typ, který po dvou měsících neplacení jde do dalšího podnájmu i s kupou dětí – živitelů. Ale je také příjemné vědět, že o dvě patra výš žije laskavá paní učitelka, kterou stále zdraví její děti z mateřské školy, dnes už čerství dědečkové a babičky.

Nic nestojí na místě, nic už nebude, jak bývalo (ani ta budoucnost, známe to), změnilo se město, vesnice je k nepoznání, když ji srovnáme např. se vsí z doby předválečné. V souvislosti s letošními vraždami v rodinných domech se objevilo několik úvah o sousedských vztazích. A ve všech autoři vyslovují smutek nad ztrátou někdejší sounáležitosti. Ta pospolitost kdysi byla nezbytná k přežití. Dnes ty mně, zítra já tobě. A kde jinde by dorůstající Andulka hledala svého Pepíka? Snad ne ve městě? Na vsi každý přesně věděl, v jakém prostředí byl kdo vychován a jaké jsou jeho majetkové poměry. Jestli byl tatík pijan. Na vsi je (byl) totiž každý pod dohledem. A proto usměrňoval své chování. Excesy se netrpěly. Se zlodějem se nikdo nebavil, byl zkrátka symbolicky vyobcován. Nejhorší, co mohl vesničan druhému přát, bylo, aby k jeho nepříteli zarostla cesta.

Ideálního nebylo nikdy nic, a z čeho by také čerpala klasika 19. století, kdyby ne z konfliktů zrozených právě na vesnici. Bohatí kontra chudí. A to i v rámci jedné rodiny, pokud se jeden ze synů vzmohl. Nezkušená nevěsta vydíraná tchyní. Nevděčné děti. Nerovné sňatky. Spory o výměru pozemků. Rodové sváry. Všechno před očima ostatních, kteří ne vždy projevili dost odvahy, a tak nezřídka zůstal nepotrestán opravdový zločin…. Vůle nebyla ani k obhajobě těch, kteří se nějak výrazně lišili. Pro nás je ale přijatelnější a příjemnější mít před sebou obrázek venkovanů rozprávějících před kostelíkem po nedělní mši, nebo veselících se při tancovačce či masopustu. Velká dřina, velké veselí, velká láska, velká nenávist, analýzy odstínů nikoho nezajímaly.

Prý největší změnu vztahů na vesnici (od šedesátých let) začala televize. Poté k přispěl k vykopání příkopů mezi sousedy internet. Kdo by také odmítl pozvání k spoluúčasti na dění v pestrém, lákavém světě, který na pouhé zavolání vstoupí kdykoli až do pokoje? Může se něco takového srovnávat s poklidným besedováním na lavičce před chalupou? A tak nezbývá čas na večerní zklidnění v blízkosti usínajících zahrad, na meditování o uplynulém dni… Naopak, večer k nám s televizí teprve vtrhne to pravé, to vzrušující. Ani si nevšimneme, že se nám v hlavě uhnízdila představa jediného způsobu, jak vyřešit konflikt. Zkrátka popadneme nůž, pistoli nemajíce. Stejně toho souseda, tu náplavu, neznám ani jménem, ale v penězích se určitě topí. Psychopatické osoby už nad sebou necítí žádný dohled, žádnou kontrolu, jejich zábrany jsou přinejmenším oslabeny.

Na zlomyslnosti, naschvály a bezohlednost v sousedských vztazích na vsi jako ve městě pamatuje také občanský zákoník. Může ale zákon napravit, co doma zanedbali? Může něco o normálním soužití pochopit sídlištní produkt vyhlášené posilovny u pivnice, svalovec mocný tak akorát dvou tří vět, jinak otec od rodiny: A co je mi do toho? To mě nezajímá. Máte problém? A když vás pošle jediným směrem, který on zná, vyčerpá jak veškerou slovní zásobu, tak veškerý zájem o komunikaci. JEMU to tak k životu stačí. Přitom zmiňovaný občanský zákoník například říká, že: Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. (Zákon ze dne 3. února 2012, občanský zákon, část 1., Hlava I Díl 1, Soukromé právo §4 (1))

Člověk by neřekl, kolik optimismu se může skrývat v takovém suchém textu! Právníci, ti se mají! V právním styku rozum průměrného člověka očekávají. A mají paragrafy… Ale zase: ta pestrost každodenního života! Mnohokrát uvažuji o tom, že by se snad dala zařídit možnost dopravovat se do bytu přes balkon, jednoduchým kladkovým zařízením. Potom by mi nevadil ani chodbový superpes, ani jeho majitel.

14.02.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14