Neviditelný čert

Stalo se mi včera, že jsem se rozhodl tak nějak ulítnout kamkoli a do čehokoli. Sedl jsem z prvního popudu na metro a vyjel do Zličína. Je tam několik nákupních center včetně hlavního stanu jménem Metropole. Po cestě, která trvala pár minut, jsem usoudil, že bych si v Metropoli mohl koupit kraťasy. Už nějaké mám, ale zásoba není nikdy od věci.

Lucifer

Když jsem dorazil do Metropole, dostal jsem hlad. Uvědomil jsem si, že jsem ještě nic nejedl, a ono se už začínalo klonit odpoledne. Takže pizzerie. Věděl jsem o ní, je v horním patře, takže jsem šel na jistotu. Ale ještě než jsem si to pojistil, napadlo mě, že bych si mohl koupit nějakou drobounkou knížečku, abych měl při konzumaci pizzy do čeho nakukovat. Ono se potom obvykle líp tráví. Pokud je samozřejmě ta knížka stravitelná.

S kručícím žaludkem jsem zašel do místního knihkupectví, a jelikož jsem nehodlal ztrácet čas, žaludek fakt řádil jako vzteklý pes, tak jsem naběhl k jednomu z regálů, uchopil takovou malou brožurku a makal ke kase. Když jsem tam takhle naběhl, hned u vchodu mě velmi graciézně uvítala místní zaměstnankyně. To jsem ještě netušil, že s ženami se roztrhne pytel

U kasy nebyla žádná fronta, jen jedna dospělá žena a její asi vlastní nedospělá žena. Za kasou byla též žena a tak nějak do kupy tam asi dvacet minut řešily všechny tři, co jako kdo a proč kupuje. Až později jsem pochopil, že ta kasírka to zřejmě schválně brzdila, jelikož si chtěla mé přítomnosti užít co nejdéle.

Poněkud jsem začal vychládat, žaludek zavřel svoji klapačku, klid se ve mně začínal rozpínat, a tak jsem nakoukl do brožurky, kterou jsem přivlekl ke kase. Její autorka se jmenuje Veronika Katarína Barátová, vystudovala VUT v Brně a od roku 1990 je členkou Komunity Blahoslavenství. Na obalu je její fotka, kde vypadá jako jeptiška, takže jsem jí začal říkat jeptiška, ačkoli asi není, nevyznám se v tom, ale jinak se tváří velmi hezky a příjemně. Narodila se v roce 1959, což mě zaujalo.

Knížka je o tom, co si máme počít s Boží vůlí. O Ježíši Kristovi jsem tady psal už mnohokrát, ale nejsem křesťanem. Ne že bych k tomuto partnerství měl nějaký špatný vztah, ale třeba buddhismus mě oslovil o trochu více. To však není důležité. Křesťané i jiní věřící si představují, že existuje něco jako Bůh. Jakási bytost, která se nachází někde nad námi a je mnohem moudřejší než jsme my. O něco málo vzdělanější lidé podobného druhu si pak představují, že existuje jakási vesmírná mysl, která nemá žádnou lidskou podobu, jelikož jí to není vůbec zapotřebí. Nehodlám tuhle věroučnou záležitost dále rozvíjet, takže zpět k těm ženským.

Ještě než jsem přišel na řadu u kasy se třemi ženami, vylíhla se odněkud z nitra knihkupecké prodejny další žena, která třímala v ruce též nějakou knížku. Upozornil jsem ji, že nemusí spěchat, jelikož tady to vypadá na delší švitoření. Velmi mile se na mě usmála a odkýblovala se zpět k nějakému jinému regálu. Venkoncem jsem na tu kasovní řadu konečně přišel a během několika pár sekund zakoupil brožurku od jeptišky V. K. B.

Když jsem se otočil a pokusil uniknout směrem k pizzerii, žaludek už začal zase řvát, málem jsem zakopl o asi dvouletou holčičku, která se mezitím ke kase nenápadně přimotala s maminkou. Ucedil jsem nějaké velmi roztomilé hlášení a u východu z knihkupectví jsem musel vyslechnout další děkovný pozdrav od již jednou se takto exhibující zaměstnankyně téhož knižního krámu.

V pizzerii to vypadalo podobně, asi pět ženských na jednoho mužného nebožáka s kručícím žaludkem a malou knížečkou. Žaludek se mi podařilo konečně naplnit. Když jsem dorazil zpět do NB, zašel jsem ještě do malého Alberta dokoupit potřebnou tekutinu. Když jsem z toho obchůdku nedaleko stanice metra Hůrka vycházel, čekaly mě u vchodu dvě fenky. Ano, psí ženský. Takhle jsem dopadl.

A teď něco z té brožurky:

Několik slov k manželství

Je přirozené, že člověk má v sobě touhu žít v partnerském vztahu a založit rodinu. Pokud v sobě nevnímá jiné povolání, je přirozeně povolán žít v manželství. Je vhodné modlit se za budoucího partnera, ale správně: abychom byli vnímaví na lidi kolem sebe (a tedy i k možnému partnerovi, partnerce), nesnili o něm, neurčovali Bohu a sobě, jaký by ten druhý měl být. Jestliže jsme už s někým vztah navázali, modlit se, abychom ještě před uzavřením manželství viděli, co máme vidět, tolerovali, co je nutné tolerovat, nebo naopak – uměli ze vztahu odejít, jsou-li k tomu vážné důvody.

Při hledání partnera jde o celoživotní vztah, proto je potřeba při rozlišování používat především přirozené prostředky, nikoli spoléhat se na znamení a jiné mimořádné zásahy připisované Bohu.

Je třeba mít jasno alespoň v tom, že v manželství mají muž a žena co do důstojnosti rovnocenné postavení a mělo by jít o jejich celoživotní přátelství. Rozhodně bychom neměli vstupovat do manželství proto, abychom toho druhého zachránili, ze soucitu, proto, abychom jej „obrátili“, či proto, že v druhém vidíme někoho, kdo nám nahradí otce či matku.

Lépe to jeptiška napsat nemohla. Je to tak. Pokud máte pocit, že s nějakým člověkem byste něco chtěli mít, jelikož jste v něm nalezli něco, co vás zaujalo, obohatilo atd., nepokoušejte se nikdy toho člověka jakýmkoli způsobem umravňovat. Pokud vám to dobré v něm bude připadat slabší než to zlé, tak ho opusťte a hledejte někoho jiného. Nikdy svému partnerovi však nedělejte učitelského diktátora. Berte ho, jaký je se vším všudy. Natožpak když už je dávno dospělý. Dospělého člověka nemá absolutně žádný smysl vychovávat. Jestli si ho vážíte pro tu či onu věc vám tak drahou, tak tu výchovu nechte na něm samotném. Dospělý člověk by měl být schopen pracovat sám na sobě bez jakéhokoli vynucování zvenčí. Může a měl by se nechat vnějšími vlivy inspirovat, ale vodit ho za ručičku? – tím ho jenom degradujete. A tím i sami sebe.

Kraťasy jsem si nekoupil.

Zdroj: Veronika K. Barátová, Boží vůle: bludiště nebo cesta? Karmelitánské nakladatelství, s. r. o., Praha, 2017

24.05.2018, 22:21:08   Publikoval Luciferkomentářů: 16