Neviditelný čert

21. 10. 2009

Milá Astro!

Zajímavé: nic mě nebaví číst, všecko mě naštve. Tak jsem hledal něco, co neznám, a našel jsem v naší knihovně tuto knížečku. Když jsem ji začal číst, poznal jsem, že jsem ji už jednou začal číst a nedočetl jsem ji. A teď zas: je to příšerná blbost. A proč ti ji posílám: abys řekla, jaký je rozdíl mezi tímto a tím, co píšu já. Úplně se mi to zošklivilo a považuju se za blba.

A tak to mám se vším. Vadí mi, když se děj zřetelně vyvíjí k nějakému neštěstí. Nebo pár chyb gramatických, a už to odkládám…

... Všude pod prsty cítím jemný píseček, sype se nám to ze stropu, jak nad námi bouchají a vrtají. Na večírku LN jsem se byl ukázat, a když jsem se s několika lidmi pozdravil, za půl hodiny jsem odešel… Nebyl jsem na Státní ceně, nepřihlásil jsem se na koncert Semaforu… Tak ti, milá Astro, se mi všecko zdá blbost! Ale já si to nějak vymluvím… a potom přijdu.

F., v. v.

Astra (Tahiti)

Pořád se domnívám, že vesmír je stvořený jakousi náhodnou přitažlivostí svého k svému, asi tak, jako je to u lidí, kteří se milují. Během života vznikají vztahy i rozchody, narození i umírání…

Chci dnes poslat do vesmíru vzkaz. Jednomu Mistrovi slova. Mezi námi neproběhlo slov jenom Dva tisíce, ale miliony.

23. 7. 1926 - 6. 6. 2015. Mezi těmito roky prošel životem Ludvík Vaculík. Jeho osobnost i osobitost. Byl desetiletí mým přítelem ve všech významech toho slova.

Věděla jsem v červnu patnáctého roku, že odchází. Den před smrtí jsem mu zavolala. Telefon vzal syn Jan a ptal se, kdo jsem. Řekla jsem: Astra. Zdáli bylo slyšet Ludvíka, jak se ptá, kdo volá. Jan řekl – Astra. Ludvík – ano, ano, ano, a potom jsem slyšela už jen namáhavé dýchání – a jeho poslední slova, kterými se se mnou loučil, zněla "Měj sa dobře!".

I ty sa měj dobře, Ludvíku, v tom nesmírném vesmírném skupenství nových pocitů a setkání s myšlenkami všech, co tam už jsou dávno před tebou a budou i nekonečně po tobě. Až se spolu znovu najdeme, budeme opět splývat v mlhovinách budoucnosti.

Astra (to jméno mi kdysi dal)

18. 5. 2010

Milá Astro,

Zpráva o tvém zdraví mě zajímá nejvíc… Nevím, proč cosi balíš, uzavíráš: je to jako předtím. Když budeš chtět a budu mít čas a energii, přijdu… Vím, že se nemáš dobře. Ale vidím také, že pořád máš jakousi sílu a důvěru… Na veletrhu to bylo rozčilující, vrátil jsem se úplně zničený… Mám potíže se čtením: skoro nic nemůžu číst, všechno mě zlobí už dopředu. Kniha začíná živě, dobře, ale když zjistím, že on fetuje, je mi z toho hnusně, dál nečtu. Nezajímá mě, jak to dopadne, přeju mu, aby zdechl, autor však se s ním bude mazlit. Knihu jménem Skleněné peklo jsem nedočetl, když jsem začal tušit, že ten skleněný mrakodrap začne hořet.

Měj sa dobře!

Já, v. v.

21. 1. 2010

Milá Astro!

Pravdu o sobě máš Ty, o sobě mám ji já: Ráno se probouzím překvapený a někdy si myslím, že už to snad ani nemuselo být. Trvá mi dlouho, než se zbrchám a do něčeho se dám. Pak jsem rád…

Večer se ptám, co jsem vlastně udělal, a většinou nic, nic, co by bylo vidět a znát. Ještě, že mám to psaní do novin!

Večer, když zhasnu, cítím svou nicotu a ponížení, a štve mě všecko, co ve svém životě považuju za nesprávné. A to jsou hlavně ty ženy, o nichž všechno víš, četlas to. Ovšem uvažuju i o tom, jaký by byl život bez toho…

Palec u nohy mi splaskl, takže v neděli přijdu do divadla.

Nazdar!

Faun ve výslužbě

Polepšené pěsničky:

Dobrý večer, má Mařenko

Dobrý večer, má Mařenko,

co děláš, milenko má?

Přišel jsem tě navštíviti

štěstí, blaha tobě přát.

Dvě léta jsi k nám chodíval

a několik měsíců,

ty měsíce ti odpustím,

ale léta nemohu.

My jsme vnuci Masaryka

Já do vlády nepolezu

já do vlády nepudu

mám na to svou hypotézu

dělal bych tam ostudu.

Sekyra je za dva zlatý

knížka má stát padesát

ten hajný mě zve do party

budem dělat samizdat.

23.07.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7