.:: Neviditelný čert ::.

Létající magistr Kelley

rubrika: Pel-mel

Posledního dne v srpnu jsem vyrazil na výzvědnou procházku, jejímž prvoplánovým cílem byl Petřín. Přesněji řečeno Petřínská rozhledna, jelikož jsem se dočetl, že v jejím okolí došlo k jakýmsi stylistickým úpravám. Když jsem se zhruba před třiceti lety nastěhoval do Prahy, stal se Petřín mým prvním kultovním místem, který byl po nějakém čase odsunut na druhé místo Vyšehradem. V obou případech se jedná o prostor, který je nejen obdařený zajímavými stavebními památkami, ale i hustou zelení, lesoparky, divočinou, a to vše prakticky v centru kamenného města pražského. Vyšehrad je v této souvislosti poněkud omezený, ale petřínské sady se táhnou daleko, až na Břevnovskou pláň, která už není až tak daleko od mého bydliště.

Lucifer

Svého prvoplánového cíle jsem po dlouhém výšlapu až z Nových Butovic dosáhl ve stavu vcelku uspokojivém, v okolí Petřínské rozhledny jsem však nic až tak úžasného nezaznamenal. Připadalo mi to tam až na jakési drobnosti skoro stejné jako v předchozích případech mé návštěvy. Uvědomil jsem si, že mého cíle bylo sice dosaženo fyzicky, ovšem ne psychicky natožpak esteticky či nedej Buddha eschatologicky. Co teď? Plán „B“ jsem jaksi zapomněl namontovat do rukávu. Lehce zklamaný jsem se tedy vydal známým směrem dolů na Malou Stranu s tím, že mě cestou napadne, kam se mám ještě domotat, aby bylo plně dosaženo i mého psychického uspokojení.

Moje oblíbená cesta z Petřína na Malou Stranu vede do ulice Vlašská. Hned na začátku té ulice mě upoutala zvláštní ozdoba domu, kolem kterého jsem už mnohokráte procházel, ale té ozdoby jsem si až doteď nevšiml. Anebo možná všiml, ale až dosud mě nezaujala či neoslovila jako v této chvíli. Spatřil jsem v ní totiž svůj naštvaný obličej:

Setkání sama se sebou mě natolik zmátlo, že jsem se jako mátoha pozvolna ploužil malostranskými uličkami a absolutně nevnímal, jak jsou krásné. V mé duši se totiž usadila jakási ošklivost.

Náhle jsem se však ocitl na Jánském vršku před průchodem do atria, kde se nachází restaurace, k níž mám cituplný vztah, který jsem svého času zakomponoval do Sedmé cesty. Restaurace dříve mívala poněkud jiné jméno, dnes je součástí Muzea alchymistů. Vévodí tomu nejslavnější alchymista na pražském dvoře císaře Rudolfa Druhého magistr Edward Kelley. Tohle mě čekalo, když jsem do toho atria vstoupil:

Usedl jsem k jednomu volnému stolku a objednal si sklenici alchymického vína za účelem jeho přeměny v duševní či přímo duchovní zlato. Napoprvé se to nepovedlo, napodruhé to bylo už trochu lepší, ale skutečné zlato z vinné sklenice vzkvetlo v mé duši až napotřetí. Když se vám něco nepovede ani poprvé, ani podruhé, neupadejte na mysli. Máte ještě třetí pokus. Tak neváhejte a jděte do toho na plný výkon. A právě to jsem učinil, třetí sklenici dopil a zvedl hlavu. Tam jsem spatřil létajícího magistra Kellyho: