Když se sejdou dva lidé, kteří vědí, že spolu chtějí žít, může být výsledkem život jako umělecké dílo. Vaculíkovy knihy a články se doplňují s dopisy jeho ženy jako skládačka, která vytváří celistvý obraz doby i celistvý obraz jednoho lidského spolužití a spoluúčasti na historických proměnách. Přirozená moudrost paní Marie Vaculíkové s jejím zájmem o věci veřejné, vyvzdorovaný Vaculíkův osud (on často dochází k týmž závěrům po dlouhých úvahách, jeho žena už obvykle ví, ale je nucena odtrpět si zase jiné věci) jdou spolu ve vzácné shodě. Z dopisů Jiřímu Kolářovi jsem vybrala úryvky spojené se Slovenskem – a s tím, co vše dobrý novinář může.
Stella
Dobřichovice 9. 9. 1992
Drahý pane Kolář,
… Dost podzimních úvah, já se v dnešním dopise vrátím do kteréhosi léta 1962-63, kdy jsme putovali s Ludvíkem po východním Slovensku. Ivan Klíma psal filmový scénář o povodních, které způsobila řeka Uh někde kolem Michalovců. Zjistil tam poměry jako na Divokém Západě. Chtěl, aby tam L. zajel a něco si tam natočil. Tenkrát dobří rozhlasáci natáčeli víc pro nátlak než pro rozhlasové vysílání. Vaculík byl vynikající redaktor. Začal s přímým natáčením, což se tenkrát moc nedělalo, a psal výborné spojovací texty. Když jsem pak dělala poslechářku VKV, rozeznávala jsem jasně ty, kteří se ho snažili napodobovat. Na tom Slovensku byli u moci lidé, kteří spolupracovali za války s Maďary. Byla to banda, která byla spřažena tak, že žádná stížnost se nemohla vyřešit, protože řetěz sahal až do Bratislavy. Bojovníci od Dukly nedostávali ani důchod, lidé nedostávali sociální dávky, přídavky na děti, všechno si rozdělili mocipáni mezi sebe. Z materiálu, z něhož měla být postavena škola, stavěli si domy. Aby dostávali menšinové přídavky, ve školách se vyučovalo ukrajinským jazykem, ačkoliv děti doma vůbec ukrajinsky nemluvily. Nemohly pak jít ani dál studovat – a takových nehorázností tam bylo všude moc.
L. to všechno natočil, ale v pořadu zazněly jen krásné východňárské zpěvy, popis přírody a statečných lidí, ale nic víc. Nahrávka se však dostala na ÚV KSČ, Novotný se tomu speciálně věnoval, všichni byli otřeseni a rozhodli se, že tam vyšlou vládní komisi, která měla udělat revizi všeho, včetně zdravotních prohlídek. Poslali tam pojízdné ambulance. A tak, když my jsme přijeli do Uliče trávit dovolenou, viděla jsem statné chlapy od Dukly klekat před L. na kolena, a kdyby se nebránil, líbali by mu ruce. Pak k nám jezdili do Prahy v každou roční a denní dobu – i s tím, aby dostal z vězení chlapa, který kradl na jatkách.
Lidé právě končili bydlení v zemljankách a začali žít v letních kuchyních, zatímco světnicu měli vyzdobenou na odiv. Mohli jsme bydlet jen v domácnostech, které nám určil okresní lékař. Do domů se chodilo s lepicími pásy na botách, aby se tam zachytily blechy. Lidé věřili na kouzla, do některých domů jsme nesměli, protože tam působily čáry, večer jsme nesměli chodit některými cestami, protože by nás zmátly bludičky. Pila se tam příšerná „lavórovica“, ta se i snídala, přetěžké bylo se ubránit pohoštění a blechy jsme chytali ještě v Praze.
Z těch končin pochází vyprávění okresního lékaře o zkušenosti jeho otce, který tam byl též lékařem a za 1. světové války dostával k posílení nemocných ve velkých lahvích glukózu. I všiml si, že když vpichuje pacientům poslední glukózu z lahví, pacienti se uzdravují i z obtížných zápalů plic. Popsal to a poslal do Prahy, a nic se nedělo, nikdo mu neodpověděl. Zdá se, že v lahvích rostla nějaká plíseň, vlastně první penicilin. Ivan toto vyprávění má popsané v knize Mezi třemi hranicemi. Tenkrát jsme byli i v Nové Sedlici podívat se na kreténka, o kterém psal myslím Mňačko v Literárkách. Ženské vstávaly u potoka od prádla a žádaly Ludvíka, aby se podíval na jejich krávu, jelikož se domnívaly, že tomu musí rozumět. Byla to poslední obec v ČSR, dál už cesta nevedla.
Také se tam báli, že jdeme odvést jejich kreténky do ústavu, teprv teď na ně začali dostávat výživné, ze kterého mohla žít část rodiny. Zboj, Ruský Potok, Stakčín, tam všude jsme putovali: poprvé jsme si to mohli dovolit, protože L. dostal honorář za Rušný dům.
Vaše Madla
Dobřichovice 18. dubna 1991
… V minulém týdnu jsem prožila hodinu úžasu a velkého uspokojení nad dokumentárním filmem D. Hanáka Obrazy starého světa. Hanák žije v Bratislavě. Vyhledal starce téměř stoleté a stařeny na Slovensku, citlivou kamerou zaznamenal jejich brázdy ve tvářích i duších, zachytil ruce jako lopaty, chatrné příbytky, čistou přírodu a takové splývání člověka s přírodou, o kterém se budou příští lidé dovídat jen z knih. Muž, který většinu života tráví na kolenou, nohy mu rozdrtily klády, ruce má opatřené snad dřeváky, otevřel chlév a vypustil krávu, další dvířka a vyšly ovce, pak slepice, vyletěli holubi, i ten dům postavil takto zmrzačený. Sekl trávu, sušil seno. Žena tam nebyla. Takoví chlapi seli obilí ručně, kolem nich bylo vždycky nějaké zvíře. Jak usedli, pes u nohou, kočka v náručí, a když starý chlap umíral, jeho oblíbená slepice chodila kolem postele, až skonal.
„Měl jsem tři děti, postavil jsem dům, a když jsem to udělal, vyhnala mě žena do hory. Postavil jsem si tam boudu. Ten den vyletěl Gagarin do vesmíru. Bylo to tak úžasné, že jsem se o rakety začal zajímat. Čtyřicet tisíc součástek má taková raketa, druhý stupeň překonává zemskou gravitaci, dvacet pět tisíc se přihlásilo k letu na Měsíc, nejlehčí bude platit nejmíň, já su lehký, ale už se nedočkám.“ Stařec vyhublý, ošlehaný, černý klobouk: znám takové Valachy. Hanák jim pokládá vždycky nakonec otázku: Co je nejdůležitější v životě? Byli zmateni, nechtěli odpovídat, že nemají školy, nemají na to hlavu, smáli se, ale na konec filmu přeci jen někteří odpovídali: Člověk, práce radost i bolest, no, život – Dobre je to tak, jako to je – Ftáky aji duše sa vracajú tam, kde boli šťastné.
Vaše M. V.
Dobřichovice 24. září 1992
šedivým strnulým tichem začíná dnešní čtvrtek po tolika zářivých dnech babího léta. Včera jsem sledovala pavučinku nad keříčkem vřesu, okem jsem zachytila barevnost listí kaliny, seschlost trávy na palouku a kupodivu nepocítila jsem tak velkou lítost nad uplynulým létem, jak se mi jiné roky stává.
… Přála bych si, aby odhalil (Kosík) pachatele, který stále narušuje rovnováhu v přírodě. Já vím, že je to člověk, ale jaký člověk to je? Mohu mluvit jen ze své zkušenosti jednoho průměrného života, ale odvažuju si myslet, že velký podíl na zhoršování života mají nejrůznější mesiáši. Právě oni postrádají smysl pro harmonii, oni těží ze své vychýlenosti. Začnou své zjednodušené myšlení šířit, ctižádostivci se toho chopí a na všech místech si začnou páchat kariéru násilnou kolektivizací půdy, zahnáním dobytka do velkovýroben – jinde totéž udělá kapitál, protože jiný vychýlenec vypočítá, že nejrychlejší zisk vyprodukuje slepice, která snáší na běžící pás… Proč ale člověka od této pohromy filosofie neuchránila, naopak ona sama se k mesiášům přidala! Každá pohroma začíná chorobnou myšlenkou nějakého zachránce světa. Člověk, který žije v přírodě a blízko ní, nikdy by k takovým zvrhlostem nedospěl, byl do nich vehnán mocí a silou.
M.
Dobřichovice 8. 10. 1991
došel jedenkrát Boccioni a pak čtyřikrát jeho vývoj. Ten nápad se moc líbil Vaculíkovi a já žasnu nad krásou všech. To je radost uplynulého týdne, který oplýval napětím a obavami. Jsme prostoupeni bolševismem, a to nám ztěžuje život vrchovatě. Minulý týden hlasovalo Federální shromáždění o ústavním zákoně o zániku federace. Tam se naši tupci předvedli v celé parádě. Na záběru jsem viděla klauna Zemana, jak se ďábelsky směje nad svým úspěchem, který patří k smutným scénám našich politických dějin. Parlament přijal jeho návrh o Unii Čech a Slovenska, když Slováci už mají deklarovanou samostatnost. (Česko-Slovenská Unie: Poslední naděje společného státu zemřela v Jihlavě) Spojili se naši bolševici s HZDS, jen aby zpomalili, narušili, vyvolali neklid, protože ten je odjakživa jejich životní potřebou. Mečiar zase cítí, že bez české pojišťovny to bude těžké. Viděla jsem také Šilhána, jak gratuluje Zemanovi. Samozřejmě, že sociální demokraté zůstávají věrni své roli: pomáhají zvětšit díru v potápějící se lodi…
Viděla a slyšela jsem také Václava Havla na tiskové konferenci… Mluvil nezvykle energicky, kriticky, projevil velkou nespokojenost s pomalou přípravou české ústavy: nevím proč, neměla jsem dobrý dojem. I on mohl leccos v uplynulých dvou letech víc ovlivnit, já vím, že dělal nadlidskou práci, ale na vnitropolitické scéně mnoho chyb, které teď jiní musí řešit a lidé žít. Mne mrzí, že mnozí nedovedou ani skrýt radost nad nepřijetím zákona o zániku federace. Klaus večer přiznává, že je víc zdrcen způsobem jednání parlamentu a argumentací levice než samotným faktem. Nesmím tím tolik žít, protože svět a lidé jsou stále stejní…
… Brzy je tma, takže Mařenka má možnost vidět své milované hvězdy a měsíc. Onehdy mi říkala, jak je vesmír nekonečný, že je tam tolik moc hvězdiček, malých i velkých, protože ta první vznikla kouzlem: Víš, ty ostatní se pak rodily jako lidi…
Zdroj: Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář, Arkýř a Mladá fronta, Praha 1994
19.09.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 23