.:: Neviditelný čert ::.

Poslední letní malá muška

rubrika: Pel-mel

V neděli ráno jsem jako obvykle vstal a po sprše přistoupil k pravidelné rozcvičce.

Lucifer

Po pravdě řečeno bylo už hodinu před polednem, ale v neděli nemám ve zvyku vstávat dříve. Začal jsem mávat rukama a kopat nohama, když jsem si, jak jinak, všiml, že kolem lustru něco a evidentně s urychlenou rychlostí poletuje. Na mola to bylo příliš hbité a na mouchu zase malé. Je známo, že poletující hmyz má ve svém repertoáru radostně kroužit kolem rozsvícených lamp. Proč to dělá, je věru zajímavá otázka. Buď ho přitahuje světlo nebo elektrický proud, čert ví. Jenže lustr nesvítil a proud byl uzavřen ve zdi u vypínače. Že by už měl geneticky implantováno, že předměty tohoto tvaru vyzařují světlo, nebo jimi teče proud? Po chvíli jsem si všiml, že pozorovaný objekt usedl na jedno rameno lustru. Přestal jsem mávat rukama a kopat nohama a šel se podívat, co je to za podivuhodného hmyzího jedince. Byla to malá, sotva narozená muška, muška domácí. Až si odpočala, pokračovala chvíli v urputném kroužení kolem lustru, pak ji to náhle přestalo bavit a odletěla dokořán otevřenými dveřmi balkónu vstříc poslednímu letnímu dni.

Ukončil jsem ranní prostocviky, nasnídal se, zkontroloval internet a o půl třetí jsem se rozhodl, že vylétnu do toho dne také. Ale co si obléknout? Kožich asi ne, že? Nakonec jsem se rozhodl, že si obleču košili s vyhrnutým rukávem a aby se neřeklo, dal jsem si pod ní tenké tričko. Když jsem vyrazil, tak jsem měl chvíli pocit, že jsem to kapánek podcenil. Za nějakou dobu, když jsem urputně stoupal strmými svahy, jsem měl pocit, že jsem to tričko mohl nechat doma. Nicméně i nadále jsem tu a tam potkával jedince, většinou ženského typu, s kožešinovým límcem a tlustou šálou. Tohle vídám od prostředku léta, takže mě to už nemůže ani náhodou překvapit, natožpak rozesmát. Byl krásný sluneční den a já jsem zamířil směrem k Prokopáku a na Dívčí hrady. Všude bylo lidu jako na Matějské pouti.

Svoji pouťovou cestu jsem spokojeně uzavřel v pizzerii Coloseum, na svém oblíbeném bidýlku nad vstupem do stanice metra Anděl. Dal jsem si Pappardelle di seppia con salmone, sklenku dobrého Ryzlinku rýnského, otevřel si knížku Kvantová teorie nikoho nezabije od Marcuse Chowna, kterou jsem na počátku své pouti zakoupil v knihkupectví butovické Galerie, pročítal úvodní stránky a tu a tam pomrkával na tramvaje radostně kroužící kolem Anděla. Jako třešnička na pozdně letním dortu se na závěrečném účtu skvěla jmenovka obsluhujícího číšníka. Jeho jméno znělo Moucha.

Abych tuto samonaváděcí pozdně letní úvahu malé mušky nějak uzavřel, uvádím několik tvrzení z předmluvy knížky:

Každý váš nádech obsahuje atom, který vydechla Marilyn Monroe.
Existuje kapalina, která teče do kopce.
V horním patře budovy stárnete rychleji než v přízemí.
Atom může být na mnoha různých místech zároveň, asi jako kdybyste vy byli současně v Londýně i v New Yorku.
Celé lidstvo by se vešlo do jediné kostky cukru.
Jedno procento šumu ve vašem televizním přijímači mezi dvěma stanicemi je tvořeno pozůstatkem velkého třesku.
Fyzikální zákony nevylučují cestování v čase.
Šálek kávy váží víc, když je horký, než když je studený.
Čím rychleji cestujete, tím jste štíhlejší.

Pokud jde o cestování časem, tak si tím nejsem zcela jistý, ale u nás mezi fyziky to funguje tak, že i když máme jiný názor, tak si svých kolegů s opačným názorem i nadále vážíme a jsme rádi, že můžeme s někým přemýšlivým radostně polemizovat.

Vítejte zpátky do podzimu a přeji radostný začátek nového týdne