Neviditelný čert

Jejda, váš panel právě spadl, zanaříkal můj počítač a já se rychle ohlédla. Když jsem se vzpamatovala, napadlo mě: Jak je na tom můj PC vůbec s orientací? Takový soucitný tón! To abych nemusela myslet na orientaci jiného druhu – na svoji mizernou adaptaci na svět čidel, ovladačů a světelných tabulí, tlačítek u vagonových dveří a nových názorů na staré věci a na Určitě a Mohu pro vás ještě něco udělat (pořád nechápu, že už jsme domluvili) a Mohu vám pomoci a Krásný den a Zdravím! Naučit se s modernějším mobilem, který řve barvami – to přímo bolí!

Stella

Takové potíže podle všeho určitě nemá stařík, který měl rezervované místo (já se o to ani nepokouším) v pražském rychlíku. Podivuhodná, nepřehlédnutelná postava. Dlouhé bílé vlasy, hustý bílý plnovous. Ušmudlaná bílá košile, červená kravata, kalhoty skoro po bradu. Na nohou zoufalé černé pantofle, nejméně o pět centimetrů delší, než by měly být. Však v nich také nebyl schopen chůze – šoural se zvolna, v neuvěřitelně sešlém kabátě, který podle materiálu i střihu pamatoval úspěchy první pětiletky.

S vystupováním a nastupováním mu vždycky někdo pomohl. Ale že by šlo o starého pobudu, na něhož při prvním pohledu vypadal, to ani náhodou. Během hodinové cesty neodložil mobil a zvučným, kultivovaným hlasem diskutoval s někým na druhé straně o právních krocích, o tom, co bude nutné ve smlouvě změnit, a jak se oba musí dohodnout na stejné argumentaci, protože XY hrozí žalobou. Byl to prostě člověk zevnějšku zanedbaného, ale ducha smělého a suverénního. Nikdo, koho by ze všeho nejvíc zajímalo, jestli mu na pohřbu má znít Largo nebo Až mě andělé.

Slavní básníci minulých dob naříkali nad uprchlým mládím a nad trpkým životem, když jim bylo mezi dvaceti a třiceti. Plakali a ženy jim padaly k nohám, protože smutek a trpkost zdánlivě znamenají něco hlubšího než radost a elán. Básník těžce poznamenaný osudem (svět byl jiný, než on chtěl) zdál se být mimořádnou, tedy žádoucí osobností. A správně tušil, že tady na světě dlouho nepobude, ať z těch, či oněch důvodů. O to víc si nakonec vážil svých lásek i chmur – byly jen pro jednou.

Stojíme před jevem, který tu historicky zřejmě ještě nebyl: nedojde-li k světové válce, počet starých lidí bude narůstat velmi rychle. Tato tendence se už projevila i v současné literatuře. Jak v samotném tématu stáří (jinak než jako vyprávění o nevděčných dětech), tak v tom, že knihy o své poslední životní etapě píší sami senioři. Politologických a medicínských titulů o stárnutí samozřejmě také vychází stále víc. V uplynulých dvou týdnech přineslo příspěvky o stáří hned několik časopisů. Téma se vskutku stává aktuálním… A přání Ať žiješ do sta let! přestává být nadsázkou.

Stáří samo o sobě nepředstavuje tak velký problém, jakým je jeden z jeho možných projevů: demence. Nemá cenu si něco namlouvat: člověk, který nepoznává své nejbližší, který se stal agresivním a ztratil veškeré základní návyky, je někým jiným, než byl dosud. Zaslouží si soucit, úctu i péči – ale je to péče o člověka, jehož duše odešla. (Nebo „jen“ onemocněla?) V žádném případě se ovšem člověk nestává věcí (o svou minulost nepřišel) a je tedy s podivem, jak o svých klientech před nimi mluví ošetřující personál (nebo příbuzní o svých blízkých u jejich lože). Jako kdyby tam ten starý člověk vůbec nebyl. Ba, i ze zdravých seniorů jako by se stali nějací „oni“ nebo „ono“. Neutrální a neutralizované bytosti, neboť se v ústavech zpravidla dostává stejné péče zasloužilému vědci i poslednímu recidivistovi.

Autor deníku z domova pro seniory, Hendrik Groen, o přístupu okolí říká:

Pondělí 14. září

Lucebert pronesl hezká slova: „Vše hodnotné je bezbranné,“ ale jsou lidé, kteří to berou jinak. Jejich pojetí světa se blíží spíš: „Vše, co je bezbranné, je bezcenné.“ Člověk se někdy cítí – zvláště ve společnosti mladých lidí – pro svou pomalost a neužitečnost méněcenný, i když nahlas to bývá vysloveno málokdy. Ta blahosklonnost, se kterou bývá se starými lidmi někdy zacházeno, mě dokáže neskutečně vytočit. Když se o tom člověk zmíní, vyvolá to často agresivní reakce. Děsí mě to, protože jsem tak bezbranný. Nedokážu už udělat rychlý krok vzad, aniž bych u toho nespadl. K ukončení každé hádky stačí i malé žďuchnutí.

Z domova důchodců utekl oknem stoletý stařík. V domově důchodů žije vypravěč v Novém tajném deníku Hendrika Groena (85 let). Nedělá si iluze o životě a o budoucnosti už vůbec ne. Ale nenaříká ani nebilancuje, pouze sděluje. Dnes bylo to a to. Denní zážitky doplňuje o skutečné nové události z rozhlasu a televize.

Středa 2. září

… Paní De Beerová, kde jste přišla k té kosmetické taštičce?“ zeptala se polekaně. Paní De Beerová neměla tušení, ale rozzlobila se, když jí sestra zabavila její hračky. Z rudě namalovaných úst vyletěla pěkná řádka překvapivě srozumitelných nadávek. Sestra šla sehnat někoho, kdo by jí pomohl paní De Beerovou odlíčit. Ani dvěma sestrám se ale nepovedlo smýt všechen make-up, protože paní De Beerová se dost bránila.

Neděle 13. září:

Anglická královna se minulý týden stala dosud nejdéle vládnoucím anglickým panovníkem: na trůnu sedí už třiašedesát let a sedm měsíců. Chudák její syn Charles je už léta nejdéle čekajícím následníkem trůnu. Ve věku, kdy lidé v Nizozemsku v současnosti odcházejí do důchodu, on stále čeká na svou první práci. …  Evert pokračoval a vyslovil domněnku, že Alžběta je vlastně už dávno mrtvá, ale že ji po smrti vycpali a strčili do ní motorek.

Středa 23. září

Po dva dny starém zážitku se serrano šunkou teď častěji čtu etikety výrobců. Například tu na „bohatě plněných lasagních“, které jsem koupil v Albertu. Inu, právem si říkají bohatě plněné. Skoro padesát přísad! Představujete si toho kuchaře, plně zaměstnaného padesáti hrníčky, pytlíčky a tubami? „Ochutnáme… Ještě špetku E339 a čajovou lžičku malto-dextrinu. Možná pár kapek syřidla? Trošku moc bambusové vlákniny, škoda.“

Neděle 10. května

Ještě donedávna jsem si myslel, že nošením plen dosáhne člověk dna a že tím pádem už nemůže být řeč o důstojném životě. Důvod začít vážně uvažovat o skončení života. Teď už to bude skoro rok, co nosím pleny. Nezvykl jsem si, ale určil jsem si nové hranice. Tak to většinou chodí: s každým novým zdravotním problémem přijde po určité době i smíření. Člověk se pak více upne k radostem, které mu stále zbývají.

„Věčná štafeta“ – lidstvo – to je přece řetěz. Přicházející generace se zde nezjevila jen tak. Na něco navazuje. Nemějme jí za zlé, že se zpozdila a ještě ve čtyřiceti žije v domnění, že párty prostě musí být a letní večery jsou určeny ke grilování, proto nám neberte letní čas. Doma tak často říkali: Já v tvým věku jsem nemoh nic, koukej si ho užít! Dětství se tak poněkud protáhlo…

Pondělí 21. prosince

Narodil jsem se v době, kdy nebyla televize. V naší ulici byl jeden jediný člověk, který měl telefon. Když bylo potřeba, mohli jste od něj zavolat doktora. Nikdy jsem nebyl na dovolené. Žádný člověk, kterého jsem znal, nikdy neletěl letadlem. … Mí rodiče měli bibli a jednu starou encyklopedii… Lidé mé generace zažili tolik „pokroku“, že už se to ani nedá pojmout. V posledních deseti patnácti letech mi svět začal pomalu, ale nenávratně protékat mezi prsty. Pozoruji ho teď z uctivé vzdálenosti a s lehkým údivem. Mládež také nestíhá sledovat, co všechno se kolem ní děje, ale netrápí ji to. Myslí, že svět je prostě takový, jaký je, a stěží si všímají, že všechno se kolem nich neustále mění. Dnešní puberťák se bude v roce 2090 za svým životem nejspíš ohlížet podobným způsobem.

Proč měl onen pán ve vlaku ty podivné, široké škrpály a uválený kabát? Je to jednoduché: když starý člověk zůstane sám a už se ani nedokáže předklonit, aby si obul boty, musí vzít zavděk tím, co je. Už si nedojde ani koupit kus oblečení. Jen on ví, jaké úžasné výsady nedoceňujeme, dokud ještě na podobné věci nemusíme ani pomyslet. Ale teoretizovat se dá ještě vždycky:

Středa 26. srpna

„Progresivní nebo liberální muži často mívají sex i po osmdesátce, čtu tady v novinách,“ zahlásil Evert a rozhlédl se po okolních dámách a pánech, kteří si kultivovaně máčeli sušenky v čaji.

„Kdo z vás ještě někdy mívá sex?“

Paní Van Diemenové zaskočila sušenka a mohutně se rozkašlala.

„Můžu ten kašel považovat za upřímné ano?“ zeptal se Evert.

Van Diemenová mocně kroutila svou zrudlou hlavou, jako že ne.

„Sex po šedesátce je vždycky tak trochu tabu, že?“ povzdychl si Evert.

…

Rozpaky u stolu teď nabraly enormních rozměrů.

„Já jsem četla, že lidé s červenýma kalhotama často vlastní lodě,“ obrátila paní Bergmannová chytře a radikálně.

„Ano, a lidé, kteří nosí boty do špičky, jsou častěji hudebníci,“ přidal pan Verlaat.

„Možná prostě nejsou místní chlapi progresivní nebo liberální,“ uzavřel Evert tuto fascinující konverzaci.

„Kdo si dá ještě šálek čaje?“ zeptala se sestra.

Zdroj: Nový tajný deník Hendrika Groena, 85 let, Dokud se žije, NAKLADATELSTVÍ XYZ,

Praha 2018

12.10.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17