Neviditelný čert

Pro tenhle víkend, který se na NČ protáhne až do pondělka, jsem připravil třetí vstup z knížky Paula Watzlawicka na téma, že všechno dobré může být k něčemu zlé. Tentokrát se jedná o problém digitalizace našich životů odspoda až nahoru. Hlavním hrdinou tohoto pojednání či spíše nezávazného zamyšlení je počítač v roli jakéhosi mechanického otroka, v první vedlejší roli vystupuje již mnohem více zakořeněná televize, vládnoucí kompars je přidělen lidem, kteří představují chybějící článek mezi opicí a homo sapiens. Ještě dříve než na vás vysypu mnou subtilně poupravenou verzi kapitoly Krásný digitalizovaný svět, se musím vyznat ke svému vztahu k digitalizovanému světu, který nás bezpochyby v blízké budoucnosti do sebe vstřebá jako kočka myš. Vystudoval jsem fyziku a mnohá léta jsem se zabýval její aplikací ve vědecké instituci. Bylo mi zřejmé, že pokud chci v tomto oboru uspět, musím s dostatečnou kvalifikací ovládnout matematiku – především její digitální čili číselnou formu. Všechny výsledky své práce, které jsem měl publikovat, měly být podloženy matematickými výpočty. Mohl jsem se samozřejmě pohybovat i v jiných sférách, ale osudově jsem byl ukotven ve sféře digitální. Ve své podstatě jsem však byl od samého počátku analogický. K tomu, abych si ujasnil pohled na svět, který mě obklopoval, jsem cifry (integrály, derivace a jakékoli další matematické konstrukce) nepotřeboval. V žádném případě jsem matematikou neopovrhoval a byly časy, kdy jsem si opatřil řadu úderných matematických knížek, abych do toho pronikl; jenže můj průnik povětšinou končil někde na periferii. Vše podstatné, co jsem ke zpracování fyzikálními přístroji změřených dat potřeboval, jsem bez problémů digitálně zpracoval – v tom nebyl problém. Problém se objevil až ve chvíli, když jsem chtěl digitální výsledky svých měření analyzovat a patřičným způsobem interpretovat. Po čase jsem pochopil, že základem mé existence není digitalizace, ale analogizace. To je moje doména, v níž se hodlám nadále pohybovat. Nic proti digitálům, ale utopit se v číslech, která mohou být výsledkem procedury GIGO (viz níže), analogově nehodlám. Nejsem počítač.

Lucifer

„Představ si,“ říká jeden antropolog svému kolegovi, „že byl konečně objeven chybějící článek mezi opicí a homo sapiens.“ „To je fantastické! A jak se jmenuje?“ chce vědět druhý. „Člověk…“

Když nahlédnete do historie lidstva a k tomu si přičtete i jeho současnost, nemůžete pochybovat o tom, že veškeré zlo vyplývá z lidského nerozumu. Bludy, opojení, zaslepenost, závist, úzkost, pudy, chtíč atp. jsou jeho projevem. Člověk má totiž mozek, jehož logická a rozumová struktura bohužel spočívají na takzvaném limbickém systému, který pochází ještě od našich předků, plazů, a ve kterém nevládne myšlení, ale primitivní city a instinkty. Jenom proto jsme to ještě nedotáhli na homo sapiens.

Tento nedostatek již brzy odstraníme. Čeká nás velkolepá budoucnost, patendové řešení, které nastolíme zaručeně bezbolestně a bez krveprolití. Přivést k rozumu naší planetu, zařídit, aby se chovala logicky, na tom není nic nadpřirozeného, to chce jen neochvějné lidské činy zbavené předsudků a emocí. Tato utopie není ničím novým; v literatuře ji již v roce 1949 v románu 25tá hodina nastolil rumunský spisovatel Virgil Gheorgiu. Básník Traian tu říká o budoucnosti lidstva:

Společnost, kterou tvoří miliony milionů mechanických otroků a pouze dvě miliardy lidí, bude mít rysy proletářské většiny, třebaže v ní budou vládnout lidé. […] Mechaničtí otroci naší civilizace si zachovali své vlastnosti a žijí podle svých vlastních zákonů. […] Aby člověk dovedl používat své mechanické otroky, musí jim porozumět a naučit se napodobovat jejich zvyky a zákony. […] Poté, co podlehnou početní převaze poražených, dobyvatelé přejímají jazyk a zvyky porobených národů. Buď proto, že je to jednodušší, nebo z jiných praktických důvodů – a to přesto, že jsou vládci. To samé se děje v naší společnosti, jakkoli to nechceme vidět. Učíme se zákonům a žargonu svých otroků, abychom jim mohli rozkazovat. Pomalu a nepozorovaně se vzdáváme svých lidských vlastností a zákonů. Přebíráme zvyklosti, podle nichž žijí naši otroci, a sami přestáváme být lidmi. Prvním symptomem této dehumanizace je neúcta ke všemu lidskému.

V době, kdy Gheorgiu psal svůj román, byl mechanickým otrokem, který nejlépe odpovídal jeho popisu, počítač; přičemž tenkrát to bylo zřejmě ještě do značné míry vojenské tajemství. V dnešní době však počítač vstoupil nejen do světa vědy, ale i do každodenního života. Především astronomicky zvýšil naši schopnost manipulovat s čísly. Mimořádně důležitá je také jeho schopnost manipulovat rovněž s logickými symboly, neboli dělat logické závěry s matematickou přesností.

Jediným případem, kde jeho závěry selhávají, jsou situace, kdy ho člověk nakrmí mylnými informacemi. Tyto komplikace popisuje angličtina akrostichem GIGO, který znamená garbage in, garbage out (smetí (odpad) dovnitř, smetí (odpad) ven) – jinými slovy, zadáš-li nesprávné informace, dostaneš nesprávné výsledky. Už delší dobu má GIGO ještě jeden význam, totiž gospel in, gospel out (biblické pravdy dovnitř a tytéž pravdy ven). Jinými slovy: To, co pokládáš za správné, stane se díky počítači věčnou pravdou.

Magické slůvko, s nímž stojí a padá všechna naše naděje na konečné a na člověku nezávislé řešení, na matematické uchopení světa v jeho celku, zní „digitalizace“. Idea tohoto vědeckého uchopení skutečné skutečnosti sahá až k lordu Kelvinovi, který pronesl zlatá slova: Everything that exists, exists in a quantity and can therefore be measured (Cokoli existuje, existuje kvantitativně, a může být proto změřeno).

Existuje však i zásadně jiný „jazyk“, a sice jazyk analogie. Analogie, jak známo, není výsledkem měření, a není tedy kvantitativně identická s tím, co představuje, nýbrž vyjadřuje kvalitu představovaného. A právě tady je zakopaný pes: Určitá data našeho světa tvrdošíjně vzdorují své digitalizaci, a tudíž rozumovému uchopení, například jisté vjemy a pocity, všechen ten symbolický, a proto naprosto nepřesný, orfický, bludný, temný, nerozumný, neurčitý svět barev a vůní, svět nepopsatelný, nanejvýš tak zachytitelný básníky a jinými umělci, západ slunce, kočičí pohled, tóny symfonie. Všechno toto a ještě mnohem více se musí zdigitalizovat, než nám konečně nastane krásný nový věk světa „z nul a jedniček“, ona dvacátá pátá hodina.

A navíc, oč jednodušší je vytvořit si pevný vztah k počítači než k jinému člověku. Počítač není náladový, je absolutně poctivý, nikdy se nezmýlí, nemusíte se s ním hádat. Na oplátku od vás vyžaduje pouze jasný rozum, za který vás štědře odmění. To jen zpočátku si člověk musí zažít kafkovskou situaci počítačových učedníků, kteří sedí v dlouhých řadách před monitorem, zoufale ho proklínají, když jim neodpovídá, a rozplesají se, když jim vševědoucí sfinga udělí absolutorium, protože zmáčkli správná tlačítka.

Než udeří Gheorgiova 25. hodina, nezbývá nám, než se prozatím utěšovat sestřenicí počítače, také zázračným dítětem digitalizace – televizí. Překvapivě o ní a jejím dopadu musel vědět už Cicero. V roce 80 př. n. l. napsal:

Když po všechen čas musíme spolu přihlížet a naslouchat strašlivým zvěstem, ztratíme nakonec, a to i od přírody nejcitlivější mezi námi, ustavičnými následky trýznivých dojmů veškerý cit pro to, co je lidské.

Každovečerní surové působení obrazů kaluží krve, obětí dopravních nehod a násilných činů v televizních zprávách, a především velké detaily člověka (snímané bez jakéhokoli studu a respektu) ve výjimečně zoufalé situaci: matky nad mrtvolou svého dítěte, tváře umírajícího, někoho, kdo právě vyvázl s holým životem, naléhavě potřebuje první pomoc a klid a právě dostává idiotské otázky… Toto voyeurské pranýřování druhých, ale i absence sebemenšího záblesku úcty k lidskému utrpení si plným právem zasluhuje označení „obscénní“ (zejména když v následující sekundě prostřídá pohled na utrpení popěvek z reklamy na cigarety).

Celá tato „scéna“ se tudíž hodí k sugestivnímu působení patendovaných řešení na miliony lidí.

Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s.r.o., Praha 2015 (Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993)

27.10.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17