Neviditelný čert

Dušičky i s předehrou v podobě Halloweenu jsou za námi, a před námi se rozprostírá ještě notná část zbytku listopadu. Prý až do poloviny bude stále ještě dost teplá, asi jako babí či indiánské léto, jen toho slunečního světla už bude poskrovnu. Na druhou stranu se nám však bude kupit pod nohama různobarevné listí a větve stromů začnou připomínat pahýly. Podzim je nádherné období, kdy příroda začíná uléhat ke spánku, a v tomto případě i za tepla. Je to v každém případě nicméně období, kdy ve mně začínají kolovat různobarevné vzpomínky na vše předchozí. Pozitivní na tom je, že mě v těchto okamžicích přehrabování se ve své minulosti tak nějak přestává zajímat má budoucnost. A za chvíli i ta minulost. Ještě než pestrobarevné listí vzpomínek překryje první sníh, vezmu do ruky kytaru, a i kdyby měla jen jednu strunu, začnu hrát. A kdyby neměla ani jednu strunu, tak vždycky zbývá ještě jedna, kterou si na kytaře mohu vykouzlit. Kterou mohu najít ve svém srdci, ve své duši. A v té chvíli má minulost a budoucnost zakotví v přítomnosti. Carpe diem.

Lucifer

Paganini

Kdysi žil slavný houslista Paganini. Někteří o něm tvrdili, že je to podivín. Jiní zas, že hraje jako anděl. Ze svých houslí vyluzoval kouzelné tóny.

Jednou večer hrál v přeplněném sále. Byl přivítán velkým potleskem, který pak utichl, a nastalo naprosté ticho. Mistr uchopil housle a začal hrát. Noty čtvrťové a osminové, tóny a půltóny, oktávy a trylky jako by měly křídla a na pokyn jeho ruky létaly. Najednou posvátné vytržení publika přerušil cizorodý zvuk. Paganinimu praskla jedna struna. Dirigent se zarazil, orchestr utichl a publikum oněmělo.

Paganini ale nepřestal hrát. Díval se do partitury a dál na své housle spřádal kouzelné melodie. Za několik okamžiků mu ale praskla na houslích další struna. Dirigent se zastavil, orchestr opět utichl, ale Paganini pokračoval, jako by se nic nedělo, a publikum se uklidnilo. Pak ale s nepříjemným zavrzáním praskla třetí struna.

Všichni zděšeně vykřikli: „Ach!“ Orchestr opět přestal hrát, ale Paganini zcela nerušeně pokračoval ve své houslové virtuozitě. Smyčec hbitě běhal po jediné zbývající struně a ani jedna notička nebyla opomenuta. Orchestr se vzpamatoval a publikum bylo přímo nadšené.

Paganini ke své slávě přidal další vavřín. Stal se symbolem člověka, který dokáže nemožné.

Osvoboď svého Paganiniho!

I v těch nejhorších chvílích bys měl vědět, že nikdy není vše ztraceno. Život ti vždycky nechává aspoň jednu strunu. I když ti není do zpěvu, nepovoluj, můžeš hrát dál. Zůstala ještě struna moudré vytrvalosti, to staré dobré „zkusím to ještě jednou“.

Život ti nikdy nepřetrhne všechny struny. A nejlepší tóny zahraje vždycky ta zapomenutá struna: tvoje víra, vnitřní síla, tvoje naděje, ti, kdo tě mají rádi.

Život

Byl jednou jeden muž. Když byl malý a musel chodit do školy, říkával: „Až dodělám školu a začnu pracovat, to budu teprve šťastný.“ Vychodil školu, začal pracovat a říkal: „Až se ožením, to budu šťastný!“ Oženil se, ale po několika měsících zjistil, že je to jednotvárné, a tak říkal: „To bude pěkné, až budu mít děti!“ Děti přišly, byla to úžasná zkušenost, ale hodně plakaly, třeba i ve dvě ráno, a on začal doufat: „Jen ať rychle vyrostou!“

Děti vyrostly, už neplakaly ve dvě v noci, ale dělaly jednu hloupost za druhou, a to teprve začaly skutečné problémy. A tak se muž začal těšit, až zase bude se svou ženou sám: „To budeme mít panečku klid!“

Teď je starý a stýská se mu po minulosti: „Bývalo tak dobře!“

Lidé si neustále protiřečí:

Spěchají, aby vyrostli, pak vzdychají po ztraceném dětství. Obětují zdraví pro peníze a pak utrácejí peníze, aby byli zdraví. Přemýšlejí o budoucnosti s takovou netrpělivostí, že opomíjejí přítomný okamžik a nevychutnávají si přítomnost ani minulost.

Žijí, jako by neměli nikdy zemřít, a umírají, jako by nikdy nežili.

Zdroj: Bruno Ferrero, Hostina pro duši, Portál, s.r.o., Praha 2017 (La cena in Paradiso, Elledici, Torino 2016)

05.11.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7