Neviditelný čert

Jsem člověk zbabělý a nechce se mi s tím nic dělat. Mám už promyšlené (a mnohokrát vyzkoušené) únikové cesty, a to tak, že cesty opravdové. Ne nějaké abstraktní. Jinak bych se občas vůbec nedostala bez újmy domů. Především to platí pro hrozbu setkání s paní Kalousovou a potom pro náhodný střet s panem soudruhem Stehlíkem. Paní Kalousová má dar výřečnosti a zvučného hlasu, při jehož poslechu se mi pokaždé vybaví sbor burlaků na Volze. A panu Stehlíkovi byl odepřen dar byť i minimální sebereflexe. Ale paní Kalousová aspoň dokáže překvapit. Její život – to je cesta ordinacemi. Pestrost a proměny diagnóz, které si na základě týchž příznaků stanovila, by medicínu posunuly rychle dopředu, ale „nikoho to nezajímá“. Když ji nepotkám venku, můžu si její reportáže poslechnout na druhém programu: denně kolem jedenácté zvolna kráčí pod okny mé kuchyně a křičí do mobilu, že

tovypadalonainfekcialejájsemsivzpomnělažetonejsoumuchničkyjakříkalnakožnímalenastejnýmmístě

měužtřikrátkouslazmijelonipředloniaposledněvíšjakjsmeuvásgrilovali.

A lidi o něm říkají hrozný věci, no bóže, tak bejvá v ordinaci opilej, taky to nemá lehký, žena mu utekla, co má potom takovej chlap dělat, ale já na něj nedám dopustit, mně vždycky napíše, o co si řeknu.

Stella

Tak když tu paní uvidím, musím jít náhle opačným směrem a, skryta postupně za javor, kontejner, a nakonec za sousoší tančících děvčátek, číhám, jak se paní rozhlíží, kam jsem zmizela. Teprve, když ji spolehlivě pohltí panelák, zanechám přískoků a důstojným krokem zralé ženy pokračuji v cestě. U pana Stehlíka volím jinou taktiku. Přestala jsem ho vidět. Nějak mi došla trpělivost. Vůbec mu nevadí (a nevadilo nikdy), že jeho horlivé aktivity agenta StB byly a jsou všeobecně známé.

Je to hodně starý člověk a – co si na něm vezmeme. Proč jsem ho přestala vnímat, když se celkem pravidelně potkáváme nad regály v supermarketu? Špatně snáším jeho zlobné výkřiky na téma, že Zase nic nemají, to je strašný, jenom drahota a bordel. Škoda mluvit. Jeho paní, rovnější mezi rovnými, asi nikdy neviděla, jak vypadá vchod do krámu, protože kdysi nakupovala úplně všechno potají, bez fronty a přímo ze skladu. Měl by to být on, kdo se plíží ulicemi. Měl by být rád, že se nikdo nemstí za jeho pravidelná hlášení na příslušná místa. Vztekem zkřivená tvář a dychtivý výraz šelmy připravené ke skoku mu zůstaly navždy.

Jak (a jestli vůbec) má smysl vyrovnávat se s vlastní minulostí, to je otázka, která se se v určitých obdobích vrací obzvlášť naléhavě. Když se podíváme na staré fotografie, sotva věříme, že jsme to byli my: Jak jsem mohl chodit takhle vymóděný, tak učesaný? Tohle mi kluk udělat dneska, já bych ho hnal. Filmové dokumenty: Jak jsme mohli brát vážně takového omezeného seladona? A to jsme ho, jako moderního politika, tolik obdivovali! Byli jsme tak naivní my, nebo se změnil on?

Právě, že se změnilo všechno. Oni, my, doba. Buldozer událostí nahrnul hromady zkušeností a vytvořil také hromady odpadu. Jestli je něco, jako „kompas v nás“, pak se nám podaří projít onou prohrnutou cestou bez úhony a neuklouznout. Ten cit pro dobrý směr by podle mne měl vyjít z rodiny, od matky především. Chlapi jsou v tomto ohledu nespolehliví, ti se nechají snáze olepit pozlátky současnosti. Žijí navenek a mylně se spoléhají na rozum. Také mají (udělají si) na to čas – nechat se semlít a ještě to moudře to zdůvodnit. A, mezi námi, takovou neokázalou statečností, jakou se vyznačují ženy, nedisponují. O trpělivosti nemluvě. Jiná věc je, že když už se muži hrdinně zachovají (nebo pilně pracují), dokážou to do světa pořádně vykřičet! Toho bušení do zarostlých hrudí! Kdo že stojí za jejich úspěchy? Co je to za otázku, podivil by se jeden každý z nich. Ponechme jim to…

Jsou etnika, která vztah k minulosti nikterak neřeší. Proč? Protože to, co bylo, už není. Není ani to, co bude. Pro dnešek máme co jíst, slunce svítí a zítra není dnes. Pro jednotlivce platí totéž. Jak ses k němu mohla vrátit, když se k tobě tak zachoval? Odpověď – pokrčení ramen. Nejméně uvěřitelní jsou v tomto ohledu ti, kteří pevným hlasem tvrdí: Zásadně už nikdy! Definitivně jsme spolu skončili. Platnost takových tvrzení bývá asi tak dlouhá, jak dlouho trvaly všechny tisícileté říše.

My máme silně vžitý vztah k minulému. Dokonce natolik, že máme tendenci si minulost vytvářet podle momentálních potřeb. V naší kultuře platí, že s sebou i jako jednotlivci musíme vláčet nálož minulosti, s vědomím, že lidské skutky vyvolávají jiné lidské skutky. A že budoucnost nebude nic jiného, než to, čemu dnes připravujeme půdu. Je to dobře, protože to znamená odpovědnost. Je ve vztahu ke světu vůbec něco důležitějšího? Mazaní vtipálci, kteří vždycky a všude lehce proklouznou, nechť zůstanou dobře schováni v zábavných vyprávěnkách. V životě bývají postavami tragickými nebo opovrženíhodnými, jinak než pro pobavení neužitečnými. A mnohokrát jsou to zbabělci přiživující se na druhých.

Celé generace mohou podlehnout nějaké iluzi. To nikomu nelze mít za zlé. Touha po lepším světě je naprosto přirozená. Ale kdo nahlédne pochybenost metod a mlčí, protože mašina už jede, stává se spolutvůrcem zla. Někomu se však nepovede pochopit ani za celý život, že se nechal ošálit. O podobném už zde byla řeč: Zneutralizované citrusy (Jedovatě), O shovívavosti.

Jako děti jsme ve škole recitovali Nezvalův Zpěv míru a velmi se nám ty verše líbily. Dnes je pročítám a žasnu. Ten to tedy švihal! Pak zjistím, že to sám Nezval v soukromí přiznával a docela se tím bavil. Balastu Nezval (nejen Nezval) vydal svého času hodně:

Proti vůli mocných zrozen z Jitřenčina čela,

bez kolébky, bez perutí archanděla Gabriela,

bez darů a bez Tří králů, bez povijanu

přišel na svět, jak se vchází do uraganu.

…

Proti vůli mocných světa, proti rušitelům míru

mění zlé i dobré lidi v pokolení pionýrů,

v jeho dýmce doutná jako v dýmce Stalina

oheň kamen, u kterých se schází rodina.

Proti vůli mocných světa, po Mnichovu, po Lipanech

řídí plavbu lodi, jejíž vlajka vlaje na Hradčanech,

národe, už neztroskotáš v moři na bárce!

Jeho kompas ukazuje k nové Polárce!

(K narozeninám Klementa Gottwalda, 1951)

Ty slavné večery se nezapomenou.

Hradčanská nádvoří bývala osvětlena.

Vtom vešel on, šel s ní, se ženou.

Nezapomenutelný muž, nezapomenutelná žena.

…

Váš hlas měl v paměti na tisíc písniček!

Už nikdy nikdo je tak prostě nezazpívá.

Tak zpívá děvče z hor, když peče chlebíček,

Tak umí vzlétati jen holubička sivá.

Tak brzy odešla jste za tím Velikým,

bez něhož právě Vám bylo tak těžko žíti.

Ta smrt, jež nechce se slitovat nad nikým,

Vás vítá na hrobech záplavou světel, kvítí.

(Za soudružkou Martou Gottwaldovou, 1953)

Podobně veršujících byly desítky (básně bývaly v denním tisku), ale ti ostatní veršotepci tvořili bez Nezvalovy poetistické a surrealistické zkušenosti. Ovšem také autor knih jako Žert nebo Kniha smíchu a zapomnění psal v roce 1953:

„Tam za Stalinem leťte,

sniváci, ptáci mí,

tam za Stalinem leťte,

mí ptáci ohniví!

Je v jeho dlaních všechno,

co chudák vysnil si,

ta Stalinova země

je studně našich sil.

Ej, pijte, ptáci, pijte

z hluboké studně té

a ohnivým svým peřím

pak nebe podpalte!“

…

Až cely otevřou se,

silnější, mladší vyjde z nich.

Z hlubiny očí zářit mu bude

paprsek oken kremelských.

(Italská)

Je těžké odolat svodům dobového nadšení a obrovských nadějí. Někdo se později přihlásí k tomu, že podlehl požadavkům propagandy, někdo se k minulému nezná. Není špatné mýlit se, ale horší je sdílet omyl vědomě – třeba z patolízalství vůči mocnému.

Samozřejmě je na místě nedopustit, aby nás zavalila tíha paměti, případně aby námi smýkal pocit viny, o pomstě nemluvě. Myslím ale, že není dobré všechno velkoryse odpouštět. To je totiž, spíše než co jiného, pohodlná cesta, vyplývající z touhy zbavit se břemene. Volím způsob: nemstít se, ale nezapomínat a nevěřit. Důvěra je vzácný statek. Já si tě, soudruhu Stehlíku, vážit nemůžu a kamarádit s tebou nebudu. Šediny tě neomlouvají. Raději si popovídám s paní Kalousovou o pěstování petržele za oknem a o víně z pampelišek. Jsme i to, co jsme byli. Copak je omluvou argument, že to už je dávno? A pročpak je v té větě přítomný čas?!

Sám Lucifer se v posledním článku vyjádřil podobně, když napsal, že jednou jeho minulost i budoucnost zakotví v přítomnosti. (Jaký čas užít tady – to už je hříčka gramatiky i sémantiky. Nevypovídá to také o něčem?) Třeba jednou budu shovívavě odpouštět, prý se to má, ale ještě to neumím.

Citováno ze sborníku Podivuhodní kouzelníci, Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1945-55, uspořádal Antonín Brousek, Rozmluvy, 1987, Printed in England)

08.11.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9