Neviditelný čert

„Já, nejmladší člen redakce, jsem měl jenom reálku a byl jsem ještě vášnivým hráčem kopané, což se zdálo být vrcholem neserióznosti nejen šéfredaktorovi, nýbrž i všem humanisticky vzdělaným kolegům. Kdo veřejně píše, musí zachovávat i v soukromí důstojnost, to byl předpoklad úspěchu a uznání. Já jsem se důstojnosti nikdy neučil, to mně škodilo v celém mém životě, a často jsem uvažoval, nemám-li napsat knihu „Úloha plnovousu a břicha ve společnosti“ jako polemiku proti důstojnosti.“ Důstojnost tedy byla tím, co se očekávalo od žurnalisty na počátku 20. století. Kisch ovšem lačnil po konkrétních informacích a byl ochoten kvůli nim podstoupit cokoli. Není to dávno, kdy do našeho života vstoupilo slovo „investigativní“. Kisch toto slovo nepoužívá, ale byl investigativcem do morku kostí. S odvahou sobě vlastní uvádí všude konkrétní jména žijících osob a konkrétní fakta, jež by ho v současnosti mohla stát i život. Býval rychlejší než policejní vyšetřovatelé. Sám přitom zastával názor, že reportér nesmí nic obhajovat a „nesmí zastávat stanovisko“. Níže uvedený text pochází ze slavného Tržiště senzací, od autora, jenž dokázal v duchu své zásady „být při tom“ neosobně popisovat např. i průběh popravy…

Stella

Opravdu otištěn

Naproti v domě U Pěti korun – vtipálkové mu přezdívali U Dvou zlatých padesáti, což odpovídalo pěti korunám nové měny – bydlely sestry Isersteinovy a tam měly také krám s knoflíky. Měly podnájemníka, redaktora… Rád bych tomuhle redaktorovi ukázal své básně, a proto jsem vyřizoval všechna svá knoflíková poselství u Isersteinů.

… Odešel jsem s balíkem deseti veletuctů pěšáckých a půl veletuctem dělostřeleckých knoflíků a vrátil jsem se s balíkem „Básně E. Kische“. Neodvážil jsem se napsat celé jméno Egon ze strachu před přísnými školními předpisy, a abych si zvolil nějaký pseudonym, na to jsem byl asi na své dílo příliš pyšný. Podepsal jsem se E. Kisch – tak jsem se mohl pochlubit autorstvím, kde jsem chtěl, a zapřít je tam, kde to bylo nutné… Ale příští neděli vyšla jedna z básní…

… Básníci se podpisují plnými jmény. Proto redaktor škrtl tečku za E a jméno doplnil. Od „Ervína Kische“, stálo pod titulem básně. Ví bůh, jak na to přišel, nikdy jsem se Ervín nejmenoval. V úterý, po Vánocích, v první školní den v novém roce, jsem byl první ve třídě, abych všem spolužákům pod pečetí mlčení sdělil svůj vstup do nesmrtelnosti. Někteří již báseň četli a přes nepravé křestní jméno poznali dráp toho, kdo rediguje jejich fotbalové noviny.

... Jsou dvě kategorie profesorů: „slušní chlapi“ a „sprostí psi“. Garzaroni, náš profesor chemie, patří nepochybně do druhé kategorie… „V poslední době jsem četl básně od nějakého Kische. Jste to snad vy?“ Všichni zatajili dech. Ví to? Ve vteřině se teď rozhodne, zda třída ztratí spolužáka, levého útočníka tajného mužstva kopané a redaktora svého sportovního listu. Pro mne znamená tato otázka víc. Ví, či neví? Jsem bledý, chvěji se. Ve vteřině se rozhodne můj osud. „Ne,“ odpovím. Zapřít však svou literaturu docela, to nemohu, a dodávám: „Básně jsou od bratra.“ … „Zdá se, že váš bratr má rozumu za celou rodinu,“ řekne Garzeroni. Tahle poznámka uvolní napětí ve třídě a ozve se řehot, z něhož je však slyšet i bouřlivou radost nad tím, že levé křídlo mužstva je zachráněno.

Ještě dva a půl roku jsem měl „Karceroniho“ za profesora. V kvartě, kvintě a sextě mě nechal v prvním pololetí propadnout, a musel jsem proto dělat maturitu i z anorganické a organické chemie, které normálně nebyly zkušebním předmětem. Ale nezazlíval jsem mu to. Neboť dva a půl roku nevynechal jedinou příležitost, aby na mně nevyzkoušel svůj humor tím, že nade vše vychvaloval literární výkon nadaného Ervína, aby tím více ponížil nenadaného Egona, to „nerovné dvojče“. Díky tobě, můj první kritiku!

Každý rok před ukončením školního studia tázali se žáků, jaké povolání si chtějí zvolit. Bylo to k smíchu, ale mohli jsme volit jen mezi šesti obory: stavebním inženýrstvím, architekturou, strojařstvím, chemií nebo vojenskou vědou. Pro povolání obchodníka se v tištěné výroční zprávě skvěl pyšný výraz „obchodní věda“.

Když se roku 1902 ptali mne, jaké povolání si chci zvolit, odpověděl jsem: „Žurnalistiku“. „Vyprošuji si, abyste dělal takové hloupé vtipy,“ vyjel si na mne náš třídní. „Chci být opravdu žurnalistou,“ řekl jsem. „Ovšem, vy abyste neměl vždycky něco zvláštního! Tohle nemohu zapsat.“ Po nevrlé pauze: „Musím to předložit profesorskému sboru.“ Profesorský sbor rozhodl, že mým životním posláním má být „publicistika“.

Před několika lety se mi dostala do ruky výroční zpráva První c. k. německé státní reálky v Praze a četl jsem, kolik z mých spolužáků si zvolilo za povolání vojenskou vědu. Doufali, že tím u maturity snadněji projdou, jakápak škoda, nebude-li poručík znát vlastnosti medvěda hnědého neboli mravenčího, a co to pomůže generálovi, bude-li vědět, kdy dokončil Goethe Ifigenii. Téměř ani jeden z nich nepomýšlel vážně na to věnovat se vojenské vědě, a teprve světová válka udělala ze všech, z kandidátů vojenské vědy stejně jako z kandidátů inženýrství i obchodní vědy, vojáky a válečné mrzáky nebo mrtvoly hrdinů.

S některými, kteří to přežili, jsem se později setkal. Když jsem si prohlížel americké vězení Sing Sing, byl mezi mými dvěma krajany, které mi ředitel Lawes předvedl, jeden spolužák: před maturitou udal, že chce studovat chemii, ale byl z toho podloudný obchod s alkoholem a zastřelení strážníka. V Berlíně jsem se sešel s jedním, který v roce 1902 na otázku o svém budoucím povolání odpověděl „architektura“, a snil opravdu o mrakodrapech a akropolích, místo toho však řídí továrnu na výrobu rakví jednoho berlínského pohřebního ústavu. Třetího – volba povolání: strojařství – jsem potkal jako záchodkáře v kasinu v Monte Carlu, kde mě zasvětil do tajemství rulety. Čtvrtý, pihovatý hoch, který seděl vedle mne v lavici a byl budoucím „obchodním vědcem“, vynalezl místo toho abstraktní plakát bez písmen, a od té doby čeká v pařížské „Café du Dome“ na zakázky.

Vlastně jsem se unáhlil, když jsem nazval směšným to, že ředitelství reálky nám dalo na vybranou jen šest povolání. Mají být snad v oficiální školní zprávě povolání jako podloudník s alkoholem, hrobník, záchodkář či surrealista?

…Bismarck pranýřoval jednou novináře jako lidi, kteří se minuli povoláním. V případě naší třídy

je to právě obráceně: jen jeden, který si zvolil žurnalistiku, či akademičtěji znějící publicistiku, se neminul povoláním.

Nebylo to však hned po maturitě, co jsem usvědčil Bismarcka ze lži. Nejdřív jsem se dal zapsat na technickou vysokou školu… Po roce nestudia jsem byl odveden na vojnu… Jako devatenáctiletý bezstarostný studiosus jsem se chystal na kasárenský humor. Brzy jsem však shledal, že lehkovážné studiosy u vojska naprosto nemilovali a že kasárenský dvůr postrádal jakéhokoli humoru, i kasárenského.

…Po službě mě odvedl službu konající desátník do věznice v rohu kasáren. Tam jsem strávil z 365 večerů a nocí nejméně 147, neděle a svátky celé. Ten můj první kriminál nebyl nijak „fešácký“, jak se tehdy říkalo. Temná samotka, nehoblovaná pryčna, jídlo k nepozření, nádoba na pití špinavá, děravé umyvadlo, nebezpečná latrína. Teoreticky jsem byl podle svého školního vzdělání důstojnickým čekatelem… Tak jsem nesměl sdílet celu s obyčejným mužstvem… Proto se desátník za dobré spropitné odvážil dopřát tomuhle „nóbl“ vězni světlo a život na strážnici a společnost ostatních vězňů i dlouho přes půlnoc.

Mezi vězni byli zločinci, kteří teprve po odpykání civilních trestů byli povoláni k vojenské službě a teď jako vojáci znovu se dopustili majetkových deliktů. Jiní si odpykávali trest za hospodské rvačky a násilnosti… Zvědavě a okouzleně jsem naslouchal hovorům ze sfér, o nichž jsem dosud četl jen v novinách. Spoluvězni si vysvětlovali navzájem nejrůznější praktiky při používání paklíčů, bavili se o životě a událostech v putykách, o sdružení pasáků a obchodě s panenstvím a o možnostech útěku z vazby v nemocnici a u garnizónního soudu. To byl jiný svět nežli ten, v němž jsem dosud žil, tady se mohl člověk lecčemus přiučit a leccos zapomenout. Já, který jsem se předtím nenapil ani ze stejného šálku s bratrem, pil jsem nyní kořalku z láhve, která kolovala od jednoho k druhému. Dal jsem si šluka ze společného špačka doutníku. Dal jsem se tetovat, abych dokázal, že se neštítím ani nebojím rezavé jehly a špinavého hadru, kterým se rozutírala na špinavé kůži ven prýštící krev a dovnitř prýštící barva.

... Ráno mě převedli z cely k mé setnině jednoročních dobrovolníků a konal jsem službu jako moji kolegové, kteří… snili oprávněně o tom, jak zakrátko budou praporčíky nebo poručíky v záloze. Via facti jsem byl z takové budoucnosti vyloučen. Brzy jsem to dostal i písemně. Stalo se tak v hodině vojenskoobchodního slohu, celé vědě o tom, jak složit arch papíru, o tom, kde vynechat na šířku čtyři, po případě šest prstů od okraje na důkaz vážnosti, o tom, jakých řečnických obratů použít v oslovení a podobně.

... Na nejjemnějším ministerském papíru, uživ značně krasopisu a geometrie, odvolával jsem se v této utopistické žádosti na utopické povolání: „Služebně co nejzdvořileji podepsaný, člen redakce deníku Die Zeit, s měsíčním platem 200 korun rakouské měny, žádá tímto co nejponíženěji…“ Náš učitel, sedmdesátiletý vojenský účetní setník Bjehauneck žádost přeškrtl a napsal pod ni: „Nemůže být následkem hrubé neznalosti vojenskoobchodního slohu nikdy uznán hodným připuštění k čestnému stavu důstojníka, nemůže však stejně státi se kdy členem redakce deníku, jelikož každý člen P. T. Tiskárny takovýto rukopis, jakým se jeví rukopis předložený, by pisateli omlátil o hlavu.“ Jak si učitel vojenskoobchodního slohu asi představoval redakční rukopis?

Stella: Teprve setkání s lidmi z jiného prostředí a s jinými zkušenostmi udělalo z mladického suveréna vidoucího a naslouchajícího novináře. Nikoli novináře jako důstojného pána, jak se o něm píše zde v perexu. (Podobnou přiznanou cestu známe od Pavla Kohouta.) Šedivá je teorie… Zelený strom života nikdy Kische lákat nepřestal. A přestože se stavěl do pozice nezávislého pozorovatele, napsal mnoho reportáží a črt s jasným názorem. O jednom ožehavém tématu zase příště.

Zdroj: Kisch, Egon Ervín: Tržiště senzací, Nakladatelství politické literatury, Praha 1962

23.11.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16