Den předtím, než mi Stella poslala svůj příspěvek V novém roce (Co zbylo po svátcích), jsem si z prodejny knihkupectví KOSMAS přinesl knížku, kterou sepsali Josef Šmajs, Ivan Klíma a Václav Cílek. Má tři části, pod každou z nich je podepsán jeden ze zmíněných autorů v uvedeném pořadí. Na konci je pak ještě dovětek (Nájemní smlouva se Zemí) od Josefa Šmajse. Pozoruhodné a svým způsobem synchronicitní je, že se knížka zabývá problematikou, kterou nakousla Stella ve svém příspěvku a která pak byla podrobněji rozvíjena v diskusi. Během dvou dní jsem toto dílko prošel velmi rychlou četbou, a když mě něco zaujalo, podtrhl jsem si tužkou příslušný text a zaznamenal stránku, na níž se nachází. Je evidentní, že při tak rychlém průletu knížkou mi mohlo leccos podobně zajímavého uniknout, takže níže uvedené výtažky jsou tak trochu nahodilým až chaotickým leporelem. Na závěr přikládám svůj první lehce upravený komentář pod Stelliným povídáním.
Lucifer
Naše nynější krize (Josef Šmajs):
Dnešní technicky rozvinuté kultury navzdory tomu, že velká část lidstva hladoví či žije v bídě, uspokojují lidské spotřební zájmy bezprostředně nebiologické, tj. nejen málo naléhavé či nadbytečné, ale také výrobou, reklamou a společenskou konvencí lidem vnucené.
Pokud bylo lidstvo chudé, dominovaly ve vztahu k přírodě biologicky oprávněné reprodukční potřeby člověka jako druhu. Dnes však v tomto vztahu převažují systémové požadavky rozšířené reprodukce ekonomiky a technosféry. Prosazuje se požadavek růstu nadosobního protipřírodního systému kultury. A tento systém se může udržovat a dále rozvíjet, jen když bude široké veřejnosti vnucovat stále více nových forem techniky, zboží a služeb. Došlo to tak daleko, že podle slov sociologa Z. Baumana „… postmoderní společnost své příslušníky zaměstnává více jejich schopností konzumovat než vyrábět.“ Takže dnešní globální kulturní systém může fungovat pouze na principu svádění ke spotřebě, tj. za cenu stále intenzivnějšího pustošení přírody.
Ekonomika, je-li dominantní, produkuje nejen užitečné věci, nýbrž částečně i morální, právní a politický rámec kulturního života. Produkuje pravidla a hodnoty, které ovlivňují uspokojování ostatních životních zájmů lidí. Dnešní hypertrofovaná ekonomika si v rozměru planety vynucuje úplnou podnikatelskou, finanční a spotřebitelskou svobodu, vyžaduje lživě podbízivou reklamu a vyhovují jí ochromené funkce národních států.
Jsme ochotni hájit naší planetu? (Ivan Klíma):
Běžný člověk přijde domů po práci, která mu i s cestou zabírá zhruba o něco víc než devět hodin. Může se po zbytek času věnovat rodině, svým koníčkům, hrám a většinou také víceméně pasivní zábavě. Celá civilizace totiž má právě tento vedlejší efekt: značná část populace je stále pasivnější – příliš mnoho lidí přijímá jen přesně vymezené role a tato skutečnost zároveň prohlubuje jejich závislost na tom, co civilizace vyvolává za svoji přednost.
Právě rozšíření pasivní zábavy je příznakem civilizačního a kulturního úpadku. Vznikl celý průmysl zábavy, který zahrnuje výrobu brakových filmů, nekonečných televizních seriálů, počítačových her, sportovních soutěží, z nichž některé jako třeba mistrovství světa v kopané anebo olympiády přilákají pozornost i několika miliard lidí. Je určitě přijatelnější dívat se v televizi na zápas reprezentantů jednotlivých zemí v jakémkoliv sportovním utkání než na zápasy armád, při nichž umírají lidé, je přijatelnější vzrušovat se nebezpečím, které hrozí z vpádu jakýchsi vesmírných monster, než přemítat o nebezpečí, které ohrožuje naší vlastní planetu. Není tak zneklidňující poslouchat blábol o jakékoliv každodenní lapálii než úvahy o rostoucím nedostatku vody nebo o klesající plodnosti mužů i žen v rozvinutých zemích.
Člověk, který si zvykne na nezávaznou a trpnou zábavu, postupně ztrácí zájem anebo i schopnost zajímat se o věci veřejné, koneckonců i o osud svůj a svých dětí. A tak ti, kdo si uvědomují nebezpečné směřování civilizace, nenajdou mnoho ochotných posluchačů, nebo dokonce následovníků. Navíc mnozí z těch, kteří varují před následky lidské činnosti, horlí proti směřování současné civilizace, přitom využívají všech jejích výhod často i velmi nehospodárným způsobem.
Dvojí lid tohoto století (Václav Cílek):
Společnost je orientovaná téměř výhradně na peníze – a to se týká jak bohatých, tak chudých – funguje tím způsobem, že se závislost na penězích neustále prohlubuje a šíří i do oblastí, které bývaly až na speciální služby víceméně rovnostářské, tedy do zdravotnictví a vzdělávání. Výsledkem je pak dvojí ekonomika a dvojí demokracie. V současných novinách čteme, jak ekonomika nabírá dech, jak roste export a stoupají zisky, ale zároveň čteme o rostoucím množství nezaměstnaných. Kontext je takový, že se sice stále většímu množství lidí daří hůř, ale že to vlastně moc nevadí, protože ekonomika roste. V důsledku toho pak vedle sebe existují dva druhy lidí, kteří mají odlišné příjmy, a tím i privilegia a pochopitelně svobody.
U jezírka ve starém lomu na Libíně nad Prachaticemi hovořím s panem Rauvolfem o betanicích. Říká: „Nečekaně nás přijal Chomsky. Povídá: ‚Tak vy jste z bývalého Československa? To jste dopadli docela dobře, protože jste měli jenom komunismus. To my jsme měli reklamu!‘“
Komunismu se nešlo moc vyhnout, ale šlo mu duševně vzdorovat. Koncem šedesátých let minulého století ztratil náboj a vyvíjel se jako většina ideologií trochu tupým způsobem. Reklama je jiný druh ideologie. Tu vytvářejí jedni z nejlepších kreativců vyzbrojených vědeckými postupy a výzkumy veřejného mínění. Pokud budeme v budoucnosti posuzovat vliv reklamy na životní směřování lidí („Hlavně nakupujte!“), můžeme zjistit, že nadměrná spotřeba urychlující krizi zničila víc životů a osudů než nacismus nebo komunismus. Reklama je druhem zhoubné ideologie, která se s promyšleným, ale nelítostným způsobem soustřeďuje na manipulaci s masami. Skutečným opiem lidstva je televize. (Poznámka L: s rostoucím vlivem i internet).
Loučím se u brány jednoho vědeckého ústavu za času krize. Kolega mi říká: „Podívej se na ty lidi kolem sebe. Umí jen vědu. V praktickém životě jsou bezbranní jako děti.“ Odcházím na diskusi do klubu milionářů a miliardářů. Mluvíme o duchovních hodnotách a skromnosti. Mám pocit, že jsem se ocitl mezi jiným typem dětí. Pár dní poté jsem mezi politiky ve Sněmovně kvůli zákonu o ochraně ovzduší. Zase ten podobný pocit, že jsem mezi velkými, trochu protřelými dětmi. Uvědomuji si, že lidé, kteří kolem sebe staví ohrádku z knih, peněz nebo moci, nemají přímý přístup k tepu života.
Děti nemají informace a zodpovědnost, a proto užívají jednoduchá řešení. Infantilizace společnosti je způsobena televizí a masovými médii, které volí čím dál jednodušší zápletky, aby příběh vyhovoval více lidem. Celá společnost je proto dlouhodobě impregnována jednoduchými názory anebo přímo předsudky. Nemá dost vědomostí na to, aby zvládla obtížná řešení. A protože politik sleduje průzkumy zhlouplého veřejného mínění a řídí se jimi, i on sám podléhá obecné infantilizaci a stává se podle svého založení dítětem. Anebo spratkem.
Luciferův komentář o reklamě:
Reklama je především nástrojem k otupování lidí. Zpravidla bývá na zbytečné kraviny a pokroutky a valí se na nás ze všech stran. Pokud si chcete koupit skutečně užitečný výrobek, tak na reklamu narazíte velmi zřídka. Byla by stejně neefektivní. Tohle se vyřeší stránkami příslušných firem, kde naleznete podrobný popis jednotlivých výrobků a jejich modifikací, anebo si prostě zajdete do patřičné firmy, a tam vám dle vaší představy poradí odborníci.
Tyhle firmy samozřejmě mají též reklamu, ale obecnou, s velikým titulkem názvu firmy a informací, jaký druh zboží v jejích prodejnách najdete. Vy ani firmy nepotřebují, aby se na vás ze všech stran valila reklama, že si musíte koupit zrovna tenhle typ vysavače, jelikož je křupavý, přičemž informace, že se tím dá vysávat je utroušena jen tak mimochodem.
Ano „křupavý“, tohle stupidní slůvko se vyskytuje v mnoha reklamách na úplně zbytečné pokroutky, jako jsou oplatky atp. až po užitečnější potraviny. Slovo křupavé se zahnízdilo i v receptech, např. křupavé kuře, křupavé bramboráky, dokonce i křupavé ovoce atd. Občas ho slyším v reklamách, které na mne povykují při návštěvě Alberta v Galerii NB. Vždycky si přitom vzpomenu na Hlinomaze ve filmu Limonádový Joe, jak zuby za hlasitého křupání sklenici, a pak ji dokonce snad i sní. Není vyloučeno, že inspirace ke vzniku křupavých reklam pochází právě z tohoto filmu, což berte jako humornou nadsázku.
Obvykle velmi stupidní reklamy valící se ze všech stran, nejen ve všech super a hypermarketech, ale i z televize či internetu, mají jeden důležitý nepříjemný dopad. Drtivá většina lidí jejich obsah přinejmenším vědomě nevnímá. Vidím to na lidech, kteří krouží s mobilem v ruce kolem regálů a blekotání amplionů o křupavých žvýkačkách vnímají asi jako šumění vodopádu. Ten dopad spočívá především v naprostém otupení lidského stáda. Že se na vás ze všech stran valí reklama, jejíž provedení někdy působí dojmem, že ji stvořil Čtvrtníček pro Českou sodu, většina lidí vnímá jako normální věc.
Největší dopad má na dorůstající generaci. Ta se do toho narodila, takže reklamu pořvávající se všech koutů považuje za naprosto přirozenou a nedílnou součást naší skvělé moderní civilizace. Dorostenci zpočátku vnímají její obsah, takže od svých rodičů požadují zakoupení křupavé zmrzliny, časem ale dospějí a otupí. V tom se dle mého soudu skrývá hlavní účel reklamního kombajnu. Jestli vědomý či vygenerovaný nevědomky, těžko říct.
Zdroj: Josef Šmajs, Ivan Klíma, Václav Cílek: Tři hlasy – Úvahy o povaze konfliktu kultury s přírodou, Společensko-ekologická edice nakladatelství DOPLNĚK, Brno 2010
24.01.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 47