Neviditelný čert

Ve druhém přenosu z Hamvasovy Filosofie vína jsem čerpal z první části zasvěcené metafyzice vína. V tomto třetím přenosu ladně přeskočím druhou část a předložím vám výňatek z třetí části, která se nazývá Ceremoniel vína, v podobě pasáže, jejíž titulek se skví v názvu příspěvku. Hned v úvodu se na takto položenou otázku dozvíte zdánlivě jednoznačnou odpověď. Mimochodem, tato odpověď je stejná, i když víno nahradíme láskou. Zdánlivost odstraníte uvědoměním, že vše je sice možné, ale jenom tehdy přínosné, když je to učiněno v příslušném harmonickém souladu.

Lucifer

Pití vína se řídí jediným zákonem: kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv. Vážné roční době, vážnému člověku a vážnému národu dostačuje. Tohoto zákona se však někdy hrubě zneužívá. Hamvas se jednou doslechl, že kdosi seděl za krásného letního soumraku v altánku, pil víno z hory sv. Jiří a k tomu četl noviny! Kdyby to nevěděl z pramene, o jehož věrohodnosti nepochyboval, byl by přesvědčen, že je to pustá lež. Vždyť letní soumrak v altánku a s tímto vínem patří mezi posvátné chvíle v životě člověka. Tehdy je třeba pokrýt stůl žlutým či růžovým ubrusem, na něj postavit vázu s květinami, cíniemi či slunečnicemi, a číst některého z velkých lyriků, Pindara, Danta či Keatse. Kdo není schopen rozpoznat slávu takové chvíle, je ztracený člověk.

Takových do nebe volajících případů je však více. Kupříkladu u jakési slavnostní tabule pili szekszárdské k mladé, nepříliš tučné huse a jistý člověk pronášel přitom přípitek na počest pana vrchního župana. V jedné vsi zas kdosi pravil, že místní notář zapíjel lečo s klobásou vínem z Pannonhalmy. Je-li to pravda, pak byl notář buď šílenec, nebo ateista. Nejspíš však to druhé.

Pití vína se řídí se stejným zákonem jako láska: kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv. U obou mají ovšem veliký význam okolnosti. K charakteru vína je nevyhnutelně třeba zvolit roční období a denní dobu. Existuje víno-lenoch, víno-koketa, víno-vypravěč, víno-tragik. Pít víno dramatické povahy na veselé rodinné oslavě svědčí o strašlivé bezcitnosti. Podobně otřesný nedostatek vkusu se projeví, podává-li se koketní víno na oficiální slavnosti.

Pokud jsi sám v krajině, pak hledej vyvýšené místo, neboť víno miluje výšku a rozhled, rádo se dívá z hory. Jsi-li v místnosti, pokryj stůl ubrusem. Jen barbar pije víno na ubruse z voskovaného plátna, ne však proto, že by neměl ubrus z ušlechtilé látky, nýbrž z omezenosti srdce. Vždy nejdříve pojez, třeba jen několik vlašských či lískových ořechů či mandle. Chuť vína se na olejnatých semenech rozvíjí. V pozdním podzimu měj vždy na stole jedlé kaštany, ať už vařené, pečené či jako součást nějakého zákusku, a k nim pij tvrdší mladé víno. Chryzantémy neopomíjej! Mohou být žluté, bleděfialové či bílé, nesmějí však chybět. Jedlé kaštany, chryzantémy a mladé víno – na tuto trojici nikdy nezapomeň.

Pití vína sice nemá žádnou zvláštní múzu, přesto však správně umí pít jedině ten, kdo byl múzami vychován, kdo čte soustavně básníky, kdo hudbu – pokud ji sám přímo neskládá – alespoň poslouchá, kdo se těší z krásných obrazů. Takový člověk dokáže nalézt ten správný čas pro práci a odpočinek, na procházku, hovor a čtení a jen on ví, že lásku a víno kdekoliv, kdykoliv a jakkoliv.

Pedanterie je s vínem a láskou neslučitelná. Kdo miluje víno a ženu, je bohém. Lidé milující pořádek jsou abstraktní a žalostní. Jejich puntičkářství je neustále nutí rovnat a skládat věci ze strachu, že by něco mohli nenajít. Proč probůh tolik strachu? Je nesmyslné stavět ve spíži všechny nádoby a sáčky do řady, jako by to byly knihy, je nesmyslné sestavovat katalogy ze všeho, co se nám namane. Kupříkladu pedant, který ukládá sklenku vždy na totéž místo a kuřecí stehýnko by nevzal do ruky. Takoví lidé, ať už to jsou muži či ženy, jsou pošetilci. Nejraději by sestavili i polibky do řady, aby se to dalo vyčíslit, kolik jich bylo. Do řady, podle délky, vášnivosti, sladkosti – uložili by je pěkně do krabic a na každou nalepili štítek s údaji o čase a místě; vše by se pochopitelně zapisovalo do knih. V pití a lásce jsou tito maniaci pořádku vždycky nesnesitelní.

Důkazem toho je víno. Víno totiž nesnáší přímky. Napije-li se někdo pořádně vína, jsou jeho pohyby zásadně krouživé povahy, a dá-li se do chůze, kráčí pak v elegantních parabolách a hyperbolách. Říkává se, že takový člověk ztratil rovnováhu a potácí se. S tím však nelze souhlasit. Víno samo si libuje v rozevlátých gestech. Jen si všimněte chůze takového důvěrníka vína. To, co provádí, je skutečný tanec. Starý tulák; a ani byste nevěřili, co krásy se skrývá v jeho pohybech. A pro srovnání pozorujte, co se děje, opije-li se člověk pálenkou. Ten, kdo pil víno, krouží v nekonečných křivkách, člověk opilý pálenkou občas vybuchne, pak se zlomí a zhroutí. Jedno je souvislým tancem složeným z čistých křivek, druhé však pouhou směsicí nahodilých, trhavých pohybů bez jakéhokoliv řádu a souvislosti. To je charakteristické i pro národy. V tom spočívá rozdíl mezi národy vína a národy pálenky, který se projevuje nejen v pohybech, ale také v povaze, cítění a v celém způsobu života. Je to rozdíl mezi národy múz a barbary.

Vzpomínková zpověď ovíněného Lucifera:

S vínem jsem se poprvé setkal již v dorosteneckém věku. První zkušenosti se už objevily někdy v šesté třídě ZDŠ. Vážnější zálibu jsem v něm našel až na gymplu, když už mi bylo patnáct let. Tehdy bylo mezi mladistvými zvykem setkávat se na večírcích. Ačkoli se to neodehrávalo ve vinařském kraji, dospěli jsme až na výjimky brzy k závěru, že pivo se na takových společenských večírcích nehodí. Bylo to za hlubokého totáče a to, co se nabízelo v běžném prodeji, mělo ke skutečnému vínu hodně daleko.

Byly to slévané patoky jako třeba Pražský výběr nebo Ostravský kahan, o něco lepší byly Tři grácie. Mezi červenými víny se nicméně už tehdy nacházela Frankovka (nezaměňovat s francovkou) či Svatovavřinecké, ale i jejich kvalita nebyla o moc lepší. Když jsme měli hodně hluboko do kapsy a večírek byl čistě mužský (chlapecký), přišlo na řadu ovocné víno, jemuž jsme říkali čůčo: jabčák nebo třešňák. Na těch večírcích jsem považoval víno pouze za prostředek k psychickému a emocionálnímu odvazu. První doušky byly dost nechutné, ale jak se zvyšovala hladina alkoholu v krvi, už se to dalo pít bez zábran.

Tehdy jsem se řídil myšlenkou, kterou jsem po mnoha letech uslyšel z úst jednoho kolegy. Někdy v devadesátých letech se výzkumný oddíl, jehož jsem byl členem, zúčastnil vědecké konference v jednom řeckém městě. První nebo druhý večer náš tým v čele s jeho šéfem vyrazil ven do jakékoli restaurace, kde bychom mohli uskutečnit týmovou společenskou večeři. Když jsme si prohlíželi jídelní a nápojový lístek, jedna kolegyně se zeptala šéfa, jaké víno by doporučoval. Šéf blahosklonně prohlásil: „Je mi to úplně jedno, hlavně když se mi z toho bude motat hlava.“ Samozřejmě že to myslel s humorným nadhledem, což jsme pochopili a bez výhrad jako jeden muž a žena se zasmáli.

Skutečné víno jsem poprvé ochutnal stále ještě v dorosteneckém věku, když jsem byl s rodiči na návštěvě u svých prarodičů kousek na východ od Vysokých Tater. Děda s maďarskými kořeny tehdy vytáhl z kredence láhev kvalitního maďarského vína, které si obstaral kdovíkde. Dostal jsem též trochu k ochutnání a s šokujícím údivem jsem seznal, že piju něco úplně jiného, než na co jsem byl až dosud v podobě vína zvyklý. I to se ještě odehrálo za totáče.

Když totáč padl a na pultech se pozvolna začalo objevovat skutečné víno, začal jsem, též pozvolna, nacházet k jeho filosofické podstatě cestu.

Zdroj: Béla Hamvas, Filosofie vína – Průvodce po Onom světě, nakladatelství Malvern v edici Lahvice, Praha 2008

10.03.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 25