Neviditelný čert

Ve třetím přenosu z Hamvasovy Filosofie vína jsem rázně přeskočil do její třetí části a vyloupl z ní pasáž zabývající se otázkou „Kdy pít a kdy nepít víno?“. Pasáže „Jak pít?“ a „Kde pít?“ jsem se rozhodl vynechat, jelikož vás tímto Hamvasovým vinným střikem nechci až tak unavovat, poněvadž předpokládám, že se mezi vámi najde jen zanedbatelné procento skutečných fajnšmekrů v tomto unikátním blahoslavenství. V čtvrtém přenosu vám nabízím předposlední pasáž Ceremonielu vína, v níž dochází po vzoru „res fortissima“ k prolnutí ženy a vína, bez něhož bychom se my, skuteční muži, celý život třásli jako osika ve větru.

Lucifer

Ženy a muži, staří a mladí společně sedí před sklípkem v počtu asi dvaceti lidí. Tato zdánlivě nesourodá kombinace je nesmírně důležitá. Ve velké společnosti je prakticky nemožné dobře se bavit, nejsou-li přítomni staří. To oni dokážou říkat nejodvážnější věci, to oni jsou nejrozpustilejší. Jestliže někdo uměl správně pít celý život, bude ve stáří už dokonale uvolněný.

Před vchodem do sklípku stojí pod dvěma ořechy dva stoly, pokryté barevnými ubrusy. Na nich nakrájená klobáska, slanina, šunka, obrovské chleby, pagáčky. Leží tam papričky zelené i „pritamin“, pálivé i nepálivé, co kdo má rád. U paty stromu v trávě stojí lahve s minerálkou. Deset kroků odtud už hoří oheň, muži chystají rožně. Opékání slaniny. Hospodář právě vede důležitý rozhovor s radou starších, s třemi nejstaršími a nejzkušenějšími pijáky. Otázka je zapeklitá. Jakým vínem začít? Obvyklým řešením by bylo nejlehčí a nejkyselejší mladé víno. Starý zvyk, těžko jej obejít. Loňský muškát se vyvedl skvěle, říká jeden. Stoupne do hlavy, dodá druhý. Ženské po něm budou příliš rychle bláznit, míní hospodář. Nikdy není příliš rychle, uzavírá nejmoudřejší.

Jdou do sklepa a nabírají do koštýře muškát. Ušlechtilý a čistý muškát ottonel, z těch nejplavějších odrůd, má šibalské oči se zelenavým leskem. Ve vedlejším sudu zraje nasládlá kadarka. Malinovka, říká jeden stařec, když v ní smočí jazyk. Vezmou však i z tohoto sudu několik lahví. Třetím je loňský rýnský ryzlink. Pomalu ochutnávají všechny odrůdy a jen tiše pokyvují hlavami. Okuste a vizte, praví se v žalmech. V němé úctě naplní lahve a všechna tři vína stavějí na stůl.

Následuje první sklenka. Jeden z nich, ten největší kujón, přece naléval ženským muškát a ony ten voňavý a omamný nápoj žádostivě pily. A když začali opékat slaninu, měly už ženy sukně ke kolenům, dívky s lesknoucíma se očima pohodily hlavou a rty se jim nalily vášní.

A to je přesně to, co by zde mělo být zdůrazněno. Totiž ona obávaná moc vína, kterou lze bez uzardění nazvat kurevstvím. Neděste se toho slova, přátelé a přítelkyně! A jde-li o víno, neděste se vůbec ničeho. Jen uvažte, co by se stalo, kdyby našim ženám chyběla tato fundamentální skutečnost světa. Představte si, že by nebyly vyzývavé, že by nás nechtěly svádět, nebyly by koketní, nepřekvapovaly by vás nedočkavou horkostí v hlase, s níž vás pobízejí k tomu, abyste je už svlékli. Co by se stalo? Jako každá veliká a slavná věc je i tato dvojího druhu: dobrá a zlá. Zlá je ateistická. Je to ateismus ženy, to zlé kurevství. U žen však není nic přitažlivějšího než dobré kurevství. To je největší nebezpečí i nejhlubší temnota ženy. To v ní může být nejzkaženější a nejodpornější, a naopak z téhož důvodu, je-li dobrá, přímo cosi, co se dotýká svatosti.

Pohleď dobře na tuto mladou ženu s nedbale rozcuchanými vlasy; každý její pohyb je okrouhlý, stejně jako její ňadra či stehna. Okrouhlá, kulatá hudba, avšak složená z vůní a chutí. Okuste a vizte, pravý žalm. Směje-li se, zní její hlas jako blahoslavenství. Oči se lesknou. Chřípí nosu se rozšiřuje a chvěje se. Dcera opojení zapomněla na zlou prodejnost, líčení, cetky, zlomyslnou a vypočítavou svůdnost. Je nejvoňavější a její polibek je v tu chvíli nejvroucnější. Už ani mluvit nedokáže, koktá, ale zdá se, že ji slova nudí a špulí rty jako miminko, ne však touhou po mléce. Všechna nečistota v ní shořela. Když škytne, plyne z jejích úst takový zvuk, že bys jej nejraději olízl. Rozcuchanou hlavou pohazuje, padne do trávy a rozhodí ruce. Sukně se jí přitom vyhrnula nad kolena; toho si však nevšímá ani ona, ani nikdo jiný.

Řekové věděli, že nejniternější podstatou ženy je sakrální prostituce. A když ženy, opojeny samy sebou, tančily své šílené tance na dionýsovských oslavách mezi horami, nesměli tam muži být vůbec, dokonce ani v blízkém okolí. Kdo z mužů byl v oněch místech přistižen, toho roztrhaly mainady. Neboť erotická prodejnost se pojí s láskou pouze v rudě žhnoucím stavu. Pokud už žhne bílým žárem, přítomnost muže nepřipouští. Pak se totiž jedná o opojení vášnivého sebeobětování. Oběť. Tedy náboženství.

Z tohoto náboženství lze učinit lásku. A nejen že lze, je to přímo nutnost. To říkáme především my, muži, neboť bychom se bez tohoto ženského ohně celý život třásli zimou. My ji musíme hlásat a vysvětlovat ženám, že to vše je jen pro nás, muže. Jistěže existují ženy, které tomu věří, jsou však i takové, které se jen smějí. Z náboženství se smí dělat láska. Obchody a moc však ne, žena nesmí tuto sakrální schopnost využívat k tomu, aby pro sebe získala šaty, šperky, peníze. Co však není dovoleno vůbec, je pietismus a puritánství. Nemilosrdná přísnost a předsudek, pohoršení a pruderie, nesmiřitelně kruté mravy, neurotická pedanterie, vrtochy, hašteřivost, hysterie, pyšné a ješitné sebezbožnění, to vše je nepřípustné.

Na hoře Somló Béla Hamvas kdysi slyšel tuto zkazku: Jeden uherský hrabě odjel do Indie na lov. Byl hostem rádžovým, a když se loučili, pozval jej do Uher. Ještě v témže roce jej rádža navštívil a jednoho večera, když spolu pili víno, mu vyjevil žalost srdce svého. Hned poté, co se oženil s krásnou mladou dívkou, ztratil svou mužskou sílu, přestože mu nebylo ani pětatřicet let. Marně vyhledával proslulá lékařská střediska, marně zval světoznámé kapacity. Marně užíval léky, podstupoval léčebné kúry a bral injekce, ztracená potence se nevracela. Jeho paní propadala melancholii, ubohý rádža se ocital na hranici šílenství. Uherský hrabě na to neřekl ani slovo, nechal zavolat klíčníka a poručil donést víno ze Somló. Pak přikázal, aby vždy stálo v rádžově komnatě, a když indický host odjížděl, daroval mu bednu tohoto vína.

Uplynulo jen několik týdnů a hrabě dostal telegram z Indie. Stálo tam jen tolik: Děkuji, příteli. Prosím ještě deset beden vína ze Somló.

Zdroj: Béla Hamvas, Filosofie vína – Průvodce po Onom světě, nakladatelství Malvern v edici Lahvice, Praha 2008

19.03.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 20