Neviditelný čert

Pod pojmem „domácí mazlíček“ si dnes drtivá většina lidí nejen u nás nepředstavuje milovanou lidskou bytost, ani v podobě vlastního dítěte, ale patřičně „vyšlechtěnou“ bytost zvířecí. Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky patří psi, kteří člověka oddaně provázejí nejmíň 14 tisíc let. Až do relativně nedávné doby (vzhledem k tak dlouhému soužití) nebyla tato nejstarší domestikovaná šelma vlčího původu považována za domácího mazlíčka, ale za užitečného pomocníka v rámci hlídání ovcí, domu či při lovu atp. Z některých menších plemen se postupně začali stávat domácí mazlíčci některých šlechtičen, jako módní doplněk, ale povšechně, obzvláště pak u prostého lidu, se tato záliba začala objevovat až někdy ve druhé polovině minulého století. Na počátku tohoto století nástup psích domácích mazlíčků na všelidovou scénu zaznamenal nebývalý vzrůst, obzvláště v bytových jednotkách městských sídlišť.

Lucifer

Když jsem se v roce 1990 nastěhoval do Nových Butovic (NB), tak jsem skoro na žádného psa nenarazil. Faktem nicméně je, že i lidí tady ještě nebylo mnoho, jelikož NB byly v počátečním stavu budování a zabydlování. Jak tak v dalších letech počet lidí i budov přibýval, nastával i výskyt psů, vše se však udržovalo v jakýchsi rozumných mezích. O domácích mazlíčcích zatím nebyla řeč. V prvním desetiletí tohoto století začal sídlištní pes dostávat punc domácího mazlíčka – jako módní doplněk.

Drtivá většina obyvatel sídlišť si už nedovede představit, že by jejich skromná ubikace ve velkých obytných blocích nebyla obohacena nejméně jedním naprosto oddaným domácím psím mazlíčkem (DPM). Většina DPM je s tímto potupným stavem – dělat svému páníčkovi něco jako hracího plyšáka – smířena. Jen tu a tam se některý z plyšáků zcvokne. Výsledkem toho zmagoření mimo jiné je, že takový PM dokáže nejen v bytě, ale i venku, když je venčen, vydávat neustále stejný zuřivý štěkací skřek. V domácím prostředí třeba i hodiny, obzvláště když je osamocen.

Když se poslední dobou procházím naším sídlištním vnitroblokem, potkávám takříkajíc celá stáda psů. Skoro všichni působí jaksi pokojným dojmem, pobíhají kolem svých páníčků, vzájemně se nahánějí, očuchávají všechno kolem atp. Ti nejmenší bývají často velmi roztomilí. Mé srdce zjihne, když vidím malé psí nebožátko jak odhodlaně mele nožičkama – pak se kouknu na páníčka a spatřím kamennou tvář čumící do mobilu. Často mám dojem, že takovýmto páníčkům je jejich pes, domácí mazlíček, naprosto ukradený. Že ho berou jako nezbytný módní doplněk, bez něhož by se ve společnosti znemožnili – jako nějací burani z primitivního Vystrkova – a těžko by hledali dostatečný počet konzumních kamarádů.

Při denní pochůzce, jak jsem již řekl, narážím na zuřivě štěkající psy jen výjimečně. Jiná situace nastává v pozdních večerních hodinách, když jsem doma. Se soumrakem se venku s mnohem vyšší frekvencí začínají ozývat monotónní psí štěkoty. Páníčkové DPM vycházejí na jejich poslední venčení. Většinou si toho nevšímám, pustím si nějakou hudbu do uší anebo prostě otupím, jak jsem si již zvykl, ale v posledních dnech to začalo nabírat neobyčejně nechutné intenzity.

Někdy kolem desáté večerní se venku začne ozývat nepřerušovaný zuřivý štěkot, který často ustává až po půlnoci. V právě uplynulou neděli, kdy jsem již měl krátce po půlnoci rozestláno ke spánku, mi došla trpělivost. V náhlém popudu jsem se rozhodl zjistit, o co tady kráčí. O jaký DPM zdroj se jedná, co s ním provádí či neprovádí jeho páníček, a kde se ten zdroj šíleného dlouhodobého štěkání nachází. Mimo jiné mě napadlo, že by se mohlo jednat o zoufalého DPM uvězněného na lodžii, zatímco jeho páníčkové mají s jinými páníčky mejdan nebo čumí na televizi či video. (Jak se ukázalo, nebyl to až tak špatný nápad.) Rozhodl jsem se vyluštit tuto záhadu ihned, bez jakéhokoli převlíkání do vycházkového oblečení. Do kapes tepláků jsem narval foťák značky Sony a mobil. Foťák proto, že s ním mohu nahrávat ozvučené video, o něž bych se tady potom mohl podělit; mobil proto, že kdyby mě nějaký páníček napadl, mohl bych zavolat rychlou lékařskou pomoc.

Krátká odbočka zdánlivě stranou:

V sobotu jsem se vydal do jedné velikánské prodejny domácího vybavení. Nejednalo se o obchod KIKA v OC Galerie Butovice, tam jsem sondoval den předtím, ale o jednu firmu na druhé straně od mého bydliště (XXXLutz nedaleko centrály BIS). Cílem mého průzkumu bylo otipovat kuchyňské dřezové baterie, jelikož má stávající je ve stavu kompletní destrukce. Když jsem tam vyrážel, u vchodových dveří domu jsem narazil (poprvé) na jednu roztomilou nejspíš ještě slečnu, která mířila dovnitř ke dveřím něčeho jako kancelářského bytu (jedna místnost hned za dveřmi, koupelna s WC a lodžie). Tento v podstatě nebytový prostor pronajímá naše SVJ (společenství vlastníků jednotek, jemuž patří šest spojených domovních jednotek) komukoli, kdo si tam chce zřídit podnikatelskou kancelář. Při návratu zpět jsem na chodníku poblíž stanice metra Hůrka spatřil jednu maminku s kočárkem a děvčátkem. Zakrátko jsem nedaleko svého bydliště spatřil téměř do puntíku totéž. Ve vchodových dveří jsem pak narazil na tutéž podnikavou slečnu. O tento zážitek jsem se s ní podělil – oba jsme se zasmáli.

Konec s tématem zatím zdánlivě nesouvisející odbočky a zpět k mému nočnímu kameramanskému lovu neodbytně štěkajícího DPM:

Vyšel jsem ze dveří svého bytu a s údivem zjistil, že hlasitost štěkotu se nijak nesnížila, ba naopak. Nejhlasitější štěkot jsem zaznamenal před vchodovými dveřmi. Napadlo mě, že se ten štěkající zdroj i s páníčkem stačil bleskurychle přesunout na druhou stranu domu. Otevřel jsem dveře a odhodlaně, s foťákem připraveným k akci, vyrazil jemu vstříc.

Když dveře zaklaply, štěkot téměř umlkl. Stál jsem tam v teplácích a tričku jako opařený brojler, a zprvu jsem vůbec netušil, která bije. Najednou mi to však začalo docházet. Otevřel jsem dveře zpět dovnitř a už jsem se vůbec nedivil, že štěkot zase zesílil. Linul se totiž ode dveří onoho pronajímaného nebytového prostoru, a na druhou stranu domu pronikal přes lodžii pootevřenými okny. Ano! Ten zuřivě štěkající zdroj, který mě v posledních dnech přiváděl až do stavu psychického neklidu, nebyl venku, ale vevnitř, dvě patra pode mnou.

Nevěřícně jsem se přiblížil k oněm dveřím a zaslechl, jak ona roztomilá nejspíš ještě slečna chlácholí svého DPM, aby držel tlamu. To mě natolik vykolejilo, že jsem se beze slov odebral o dvě patra výš, abych se konečně mohl uložit do svého již rozestlaného lože.

16.07.2019, 00:11:59   Publikoval Luciferkomentářů: 9