Neviditelný čert

Vypůjčil jsem si název první kapitoly z knihy bratří Strugackých Poledne XXII. století, započnu však citací prvního odstavce z knihy od Stanislava Lema Vzpomínky Ijona Tichého:

Lucifer

"Přejete si, abych zase něco vypravoval? Dobrá. Vidím, že si Tarantoga už chystá těsnopisecký blok... malou chvilku, profesore. Když já opravdu nemám co vyprávět. Cože? Ne, nežertuji. A ostatně, mohu také jednou strávit jeden večer ve vašem kruhu mlčky. Proč? Ovšem, proč? Nikdy jsem o tom nemluvil, moji milí, ale ve vesmíru žijí stejné bytosti jako my. Nejen že mají lidskou podobu, ale podobají se nám dokonce jak vejce vejci. Polovina obydlených planet je o něco větší nebo menší než Země, podnebí je tu chladnější, tam tropičtější - ale jaký je v tom rozdíl? A tamější obyvatelstvo? Lidé - poněvadž koneckonců to jsou lidé - nás připomínají natolik, že vzájemné rozdíly tuto podobnost jenom zdůrazňují. Že jsem o nich nevyprávěl? A že je to divné? Jen si pomyslete: díváme se na hvězdy. Člověka napadají různé příhody, různé obrazy mu vyvstávají před očima, ale nejradši se vracím k těm nezvyklým. Jsou možná hrozné nebo nepravděpodobné, makabrózní, ba dokonce někdy i směšné a přes to všechno neškodné.

Ale dívat se na hvězdy, moji milí, a vědět, že když vstoupíte na ty malé blankytné jiskřičky, najdete končiny plné ošklivosti, smutku, nevědomosti a všemožné zkázy - že tam na tom modrém nebi se to též hemží starými barabiznami, špinavými dvorky, stokami, smetišti, hřbitovy zarostlými trávou - zdalipak vyprávění někoho, kdo navštívil Mléčnou dráhu, nepřipomene nářky podomního obchodníka, který se potloukal po provinčních městečkách? Kdo by měl chuť ho poslouchat? A kdo by mu věřil? Člověka napadají myšlenky tohoto druhu, když je trochu ušlápnutý nebo cítí nezdravou potřebu, aby se upřímně vypovídal. Dnes tedy nic o hvězdách - abych vás nermoutil a nepokořoval. Ne, nebudu mlčet. Cítili byste se podvedeni. Ano, budu něco vypravovat, ale nebude to o žádné cestě. Konečně jsem i tady na Zemi leccos prožil. Můžeš začít zapisovat, profesore, jestli chceš."

Tolik kosmický cestovatel Ijon Tichý a teď si s dovolením převezmu klábosnici a pokusím se něco povyprávět. Řeč nebude o ničem jiném než o tom, kterak nás obklopují téměř ti samí lidé. A nejen lidé, ale i věci, myšlenky, mimozemšťané - koneckonců celý vesmír je ve všech směrech téměř ten samý. Od místa k místu, od planety k planetě, od hvězdy ke hvězdě, od galaxie ke galaxii, metagalaxii, až po samý okraj vesmíru se to samozřejmě všelijak mění, tak jako se lišíme od člověka k člověku. Ve skutečnosti však nacházíme stejnou podstatu, jen je od jednoho bodu ke druhému různě zabarvená, abychom měli o čem přemýšlet - i o nás samotných. Každý bod ve vesmíru, každý člověk, každá myšlenka někoho jiného nastavuje zrcadlo naší mysli. A tak si myslím, že není od věci se nad tím občas zamyslet.

Což jsem právě učinil a přeji vám příjemné zažití mrazivého víkendu.

27.11.2010, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0