Neviditelný čert

Touto úvahou bych chtěla navázat na předchozí články o psychologii mezilidské komunikace (Proč v té polívce není hrášek? Chápeš, co tím chci říct? Mars není Venuše a Inteligentní lidé jsou plni pochybností). Dnes především na ten posledně jmenovaný, protože bych se chtěla bavit o problémech při komunikaci, o zvláštních brýlích, přes které se díváme na svět a lidi kolem sebe. A podle kterých také s ostatními komunikujeme. Dnes se často pro tento jev používá přirovnání k lidem v bublině.

Marky

„Vzhledem k místu zrození, ve vztahu ke kultuře a poměrům, jakož i díky rozdílným životním zkušenostem, máme každý určitý rámec-způsoby vnímání a hodnocení světa, lidí i sebe sama. Máme zcela určité konstrukce světa včetně toho, kam, jak a spolu s kým se po světě pohybovat. Druhé lidi i svůj vztah k nim vnímáme, prožíváme a posuzujeme jakoby zvláštními brýlemi. Abychom si porozuměli a mohli pospolitě žít, je nezbytné o brýlích vědět, a měly by to být brýle, které dovolují vidět podobně nebo o to aspoň usilovat. A kdo vidí víc, přesněji a širším zorným úhlem-ten má větší šanci druhým porozumět.“ Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací

Myslím, že se dnes lidé čím dál více uzavírají do svých bublin. A nemyslím si, že je to dobře. Není špatné to, že žijeme ve svých bublinách, že svět vidíme optikou svých zkušeností a svých znalostí. Myslím, že špatně je to, že přestáváme být ochotni poslouchat názory jiných lidí. Dokonce se obávám, že už jsme tak daleko, že by někteří z nás chtěli jiné názory zakazovat, trestat, kriminalizovat, prostě vymazat z povrchu země (a to občas včetně člověka v bublině). Je to jen můj pocit, že lidé s odlišnými názory bývají často zesměšňováni a dehonestováni?

Cenzura myšlení ale není krok správným směrem, ani autocenzura. Lidská historie má svá temná i světlejší období a podle mého názoru, ty lepší časy, kdy se někam posunulo lidské poznání, časy, kdy se i lidé měli lépe, souvisí se svobodou myšlenek. K novým vynálezům, technologiím a objevům dochází prostřednictvím svobodné mysli, dialogu, konkurencí názorů, někdy i protichůdných. Tvrdit nekompromisně, že existuje jen jedno řešení, jedna pravda, jeden správný názor je podle mě velice nebezpečné a sebedestruktivní. Pokud člověk nebude chtít připustit diskuzi o nějakém problému, tématu, nebo události, zbavuje se tím možnosti získat další informace, které se k uvedenému pojí. Je tím v nevýhodě, protože má méně znalostí, než by mohl mít a jeho rozhodování tak může být zatíženo chybou. Měli bychom si vážit svých oponentů, nutí nás totiž o věcech přemýšlet.

Poznámka: Možná bychom se mohli inspirovat moudrostí Indiánů a jejich poradního kruhu. Když se potřebovali náčelníci kmene domluvit na nějaké společné věci, sešli se v jednom týpí. Seděli v kruhu vedle sebe (zdůraznění stejné vyjednávací pozice) a předávali si jeden po druhém nějaký rituální předmět, třeba orlí pero. Kdo v ruce držel orlí pero, mohl hovořit a nikdo mu nesměl skákat do řeči, když pak jeden náčelník předal druhému slovo společně s orlím perem, druhý náčelník zopakoval zhruba názor toho prvního a požádal ho, aby mu řekl, jestli to pochopil správně, případně uvedl na správnou míru, teprve potom druhý náčelník sdělil ostatním svůj vlastní názor. A takto se dostal ke slovu každý náčelník kmene. Nemyslím si, že by bylo nutné přesně tímto způsobem mezi sebou komunikovat, jen si připomenout, že každý má právo na svůj názor a na to, abychom ho slušně vzali na vědomí a snažili se ho pochopit správně, tak, jak byl myšlený.

18.02.2020, 19:41:58   Publikoval Luciferkomentářů: 12