V rádiu vzpomínali na historickou znělku převzatou z písně Směr Praha. Ukázalo se, že mládež z redakce ranního vysílání už slavný bojový pochod nezná. To já si jej zpívám léta, a hodně nahlas. Střídám ho s Internacionálou. Slova i rytmus mi pomáhají zvládat bezmoc, když rodina nechápe a nechápe, že mám pravdu. „Přes spáleniště, přes krvavé řeky jdou mstící pluky neochvějně dál!“ A prásk talířem. Nebo: „Již vzhůru, psanci této země!“ A prásk nerezovým hrncem! Dobře, že myčku u nás není kam postavit.
Stella
Zlehčuji patos melodií, které sehrály historickou roli a které odrážely smrtelně vážné věci? Buďte klidní. Několik mých příbuzných osobně prošlo boji poslední světové války a dědeček byl legionářem. Vím dobře, o čem je řeč, mluví-li se o utrpení v týlu i o chudobě.
Ale plynoucí čas nastavil laťku důležitého a nedůležitého jinak. Bídu na tebe! Říkávali nám. Jenže, co naděláte. Je to pokaždé stejné. Pohodlné zapomnění! Pláčeme kvůli nicotnostem, dokud nás doba nepopadne za límec a pořádně námi nezatřepe.
Otevřu počítač, zadám požadované a mašina mi sdělí, že kdosi lituje, ale že jsem se ocitla na stránce, která neexistuje. Není to nádhera? Něco není, ale já tam jsem! Z neznámých prostor za zrcadlem monitoru se se mnou baví někdo tajemný. O něčem podobném bájily celé generace pohádkářů. Věc sice je, akorát, že není. Na jih, na sever, na jih, na sever…
Každá současnost o sobě tvrdí, že se její svět zbláznil. Pro naši současnost to platí také, s tím malým rozdílem, že jsme povyrostli a ztloustli. Ale všeho do času. Karta se začíná obracet – a svět se vrací k „normálu“. Copak se dá se považovat za přirozené, když se davy přelévají po zeměkouli jen z toho důvodu, aby člověk zblízka uviděl věci dávno známé ze stovek obrázků? Není to jeden ze zvláštních paradoxů doby, kdy jsou tak lehce dostupné informace úplně o všem? Jako by lační turisté podvědomě tušili, že se musí právě teď zmocnit všeho dostupného jen proto, že to jde a proto, že zítra to nepůjde. Čímž si právě letos vyměnily místo příčina a následek. Honem, načerpat maximum možného! Třeba už zítra vyskočí oznámení, že stránka neexistuje. Marný bude náš příkaz. A jaký jsi byl, člověče? Než jsi sám roznesl nákazu?
A tak se stalo, že tím nejčastějším a přímo parazitním záběrem v televizi je pohled na odběry. To je opravdu pohroma. Neestetické výjevy, důkaz nedostatku invence, na všech programech bez výjimky. Asi nezbude, než si zvyknout, zvykli jsme si na horší, i když pomalu: zděšení na jaře, otrávenost na podzim. Mimochodem, všimli jste si, že zjara nikdo nepoužíval slovo lockdown? Všimli jste si, jak neochvějně se drží slovo rouška, když se nabízí ono pohodlnější maska? Čím to je? Myslím, že rouška, ouška, nám zní skoro něžně. Útěšně, mateřsky.
Svět od nás toto pojmenování určitě nepřevezme, protože na to nemá! Geograficky jsme si vyťapali místo uprostřed kontinentu a pozorujeme a glosujeme. A sem tam světu podsuneme slůvko: pistole, dolar, robot, tunelování. (Možná i halíř.) Žádný z těch pojmů není filozofický. Nejsou nám ti ekonomové a šejdíři nakonec souzeni?
Nedivila bych se. Ve stěžejní a nepřekonatelné Kytici (básně jako mateřský dech), nabádá královna královu tchyni: Jděte, mamičko, do komory, jsou tam ty nohy naší Dory… Ale nevinné pachole chce i ruce a oči! Směňovat se musí. Cokoli. A skladovat. A čekat. Však on se jednou naskytne i zlatý kolovrat, i zlatá přeslice, i zlatý kuželíček.
Jde to u nás ovšem i takhle: ze Vsetína mi přišel mail se slovy, že ulicha přestala a slunce svítí o dušu, je dobré se obtúlať. Co jen mi tohle připomíná! Jistě, už to mám: Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla. Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší…
Jsme i takoví, i onací. Poetové i počtáři. Doba je taková, i onaká. Jinde to není ani lepší, ani horší. U nás, jako u národa holubičího – rucenohy v komoře, ve zlém Bruselu zase grilují poslankyni. Veřejně, před komisí.
Tak. Nádobí domyto. Poslední kus, pořádné třísknutí (pánev wok):
A výbuch zahřmí naposled!
19.11.2020, 19:11:14 Publikoval Luciferkomentářů: 44