Neviditelný čert

Na plechu medvědí tlapky, na rukou už medvědí pracky. Tak si právě dnes připadám. Zatímco mužové bojují s časem, (hasí požáry, nestíhají, honí je termín), my ženy (lidé) se po příchodu z práce nadechneme, vyhrneme rukávy a jen tak si střihneme ještě jednu šichtu, a to čistě jako zájmovou činnost (relax), ani mluvit o ní nemusíme. Vždyť platí: Ty si vůbec neumíš představit, jaký to bylo, když jsem musel… Tak určitě. To je úplně mimo ženskou představivost. Mamut je mamut. Odpočiň si, vousatý broučku.

Stella

Nádhernou zkratkou podobný rozdíl vystihl Zdeněk Svěrák ve Vratných lahvích. Jak se může normální žena dívat na nekonečný seriál? Žehlils někdy? Nežehlil. Při žehlení se může zpívat, ale víc osvěží sledování cizího příběhu, o němž člověk ví, že je jenom jako, a že muž na obrazovce v pravou chvíli spolehlivě zmizí.

U vaření a pečení je to trochu jiné, ne pokaždé se dá tvořit (ano, tvořit) bez soustředění. Jako kuchařka jsem velmi netrpělivá, a možná proto se mi vůbec nedaří všelijaké zdobení a servírování. Kde jinde se přiučit než u televize nebo na internetu? V předsvátečním rozběhu jsem si tedy dala za úkol pochytit něco málo inspirace právě u televizního cyklu o sváteční kuchyni. Ale brzy se moje pozornost začala ubírat po vedlejších cestách. Tu změnu spustil okamžik, kdy pružný mladík pronesl: Umeleme své vlastní maso. Se zatajeným dechem jsem čekala, čím začne. Zjevně ale z původního záměru ubral a po chvíli záhadného kmitání kdesi s čímsi začal holou rukou vybírat z mísy neurčitou, předem připravenou mletinu a pokračoval v povídání, jak mu nejvíc chutná klokaní svíčková.

Další, co jsem si odnesla kromě poznání, že nejoblíbenější ingrediencí evropské kuchyně je avokádo a šnečí jikry, je nutnost jiného pohledu na mou vlastní práci. Sebevědomí je mi třeba! A pracovat na sobě! Televize také boří předsudky. Vrásčitá paní Gréta, o které můj manžel říká, že v té koketní zástěrce jistě vařila už Heydrichovi, směle noří prstíky s rudými drápy do vazké zelené hmoty, a zatímco já si říkám, jak z tohohle průšvihu vybruslí, ona vzdychá: Neuvěřitelná poleva. Famózní! Ještě jsem se nevzpamatovala, a hospodyňka pokračuje: Dokonalé! Skvělá konzistence! Kdo by neuvěřil?

Proč jen nás v té totalitě vedli ke skromnosti! Hle, tato krasavice s neodolatelnými hustými řasami klopí zrak jen tak. Její vaření má silný erotický náboj: Tuhle část naprosto miluju. Úplně se do toho chci ponořit. Chci se v těch vajíčkách ztratit. Co oni tam nakonec také pořád mají říkat? Vlahý pohled do kamery: Miluji tuto techniku. Nudličky jsou elegantní, úžasné. Ještě špetku soli, špetku pepře. Špetka se vždycky ukáže být polévkovou lžící. Že to vypadá úžasně? Jásá nad divnou hromádkou. Miluju to! Svalovci u grilu si notují nad krvavým kusem: Božínku. Vypadá to úchvatně. Božsky. Nesrovnatelně.

Odnesla jsem si nejen poznatek, že se na všechno, co uplácám, musím dívat především já sama jako na nevídané dílo století a že tohle přesvědčení musím vnutit všem! Ne že budu propříště zase říkat: To se mi to nepovedlo. Ale odnesla jsem si také leccos praktického. Jedno video o pečení vanilkových rohlíčků důrazně klade sledujícím na srdce, aby mleté mandle do rohlíčků tentokrát oloupali předem! Když si jen představím, čeho jsem se dodržením pokynu uchránila!

Tak. Ještě dojít pro pravý český rum do supermarketu, na jehož přivítání jsem si už zvykla: Dezinfekce pro zákazníky na ruce. (To mi připomíná výlet na Vyhlídku pro turisty s observatoří.)

Turisté bez observatoře i s observatoří stejně letos zůstanou doma. Všichni můžeme posedávat před obrazovkou, pojídat chlebíčky s Maďarským uherským salámem a kochat se malebným i zvukomalebným pořadem o vánočním vaření. Vždyť vocogou.

19.12.2020, 18:18:40   Publikoval Luciferkomentářů: 3