Neviditelný čert

Slovo „mustr“ jsem poprvé slyšela od Ivany, jejíž tatínek byl vyučený pánský krejčí, ale neprozřetelný osud mu nadělil tři dcery. Nezbylo, než si opatřit střihy šatiček a sukýnek. Jeho dcerky chodily krásně oblékané, ale sousedky odkázané na nemoderní konfekci žárlivě (a paradoxně) ohrnovaly nos: Všechny podle jednoho mustru! Novačce ušil sukni, druhá sousedka ho nahlásila pro „nedovolené podnikání“, a bylo to. Ale k mustru: výborná věc. Proč měnit, co se osvědčilo? V malém i velkém měřítku, v měřítku historickém. Tak např. tento blog přinesl čirou náhodou v den ruské invaze na Krym článek o zabrání Krymu Kateřinou Velikou – použitá metoda záboru území byla téměř totožná! V jistých školách někteří budoucí státníci pilně studovali způsoby záškodnictví, otrav, likvidace, (nová doba přinesla jen o něco rafinovanější metody – jakoby infarkt – a dokažte!). Smůla je, když si mustr stejně pilně prostuduje protivník, ještě včera bratr.

Stella

Je mi až líto, že se v dnešní době spisovatelé a umělci vůbec netěší takové vážnosti, jako v letech padesátých a šedesátých. Je pravda, že si je stát pěstoval (a velmi kontroloval), ale skutečný tvůrčí duch se poddá těžko. Čtení o sjezdech spisovatelů (Jan Novák: Kundera, Český život a doba) je velmi poučné! Většinou vůbec nevíme, jakou míru kritičnosti vůči režimu někteří literáti projevili už v době, kdy se to ještě nesmělo.

Na samém začátku srpna 1968 přinesly Literární listy Kunderův úvodník s názvem Malý a velký. Milan Kundera se právě vrátil z Jugoslávie a odstup mu pomohl lépe zhodnotit vyhlídky politických reforem z jara téhož roku.

Jan Novák píše:

V okolních zemích si už armády Varšavského paktu nacvičovaly srpnovou invazi a v zahraničí bylo i politickým laikům jasné, že sovětské vedení nebude žádnou „třetí cestu“ tolerovat. To jenom Dubček a ostatní reformisté v Praze ještě doufali, že se jim podaří sovětské soudruhy a bratry nějak přesvědčit, že „lidská tvář socialismu“ neohrožuje jejich moc, že jejich rozpadající se komunistická strana svůj monopol moci nějak uhájí a že československý experiment nerozleptá celý Východní blok. Kundera po návratu z Jadranu v „Malém a velkém“ srovnává vzájemné vztahy Československa a Sovětského svazu, protože ho dráždí „používání staré okřídlené vazby: jako rovný s rovným… Zkusme si představit dnešní situaci obráceně. Představme si tu nepředstavitelnou věc, že by naši představitelé poslali do Moskvy nótu“, v níž by uložili „vedení jejich státu zaprvé, zadruhé, zatřetí, co má dělat a jak má vládnout.“ A jak absurdní je představa, že by na takovou nótu „sovětští vůdcové reagovali tak jako my? Že by široce vysvětlovali a omlouvali svou politiku?… Že by nás v každé větě ujišťovali o nehynoucí lásce?“ Kundera pojmenoval sovětský imperialismus, co z toho tedy vyplývá? Že je na čase, aby českoslovenští politikové začali nazývat věci pravými jmény?

...

Nic takového: “Tím naprosto nechci vyčítat našim politikům trpělivý postoj vůči urážkám a usilovnou snahu po domluvě. V dnešních okolnostech se totiž právě jejich nekonečně dobrá vůle stává zbraní, která odhaluje před celým světem partnerovu agresivitu, aroganci a nepřístupnost,“ takže Kunderovi jde pouze o to, zbavit se iluze, že by to byla „zbraň rovného proti rovnému“, ve skutečnosti to je pouze obrana „malého proti velkému, ohroženého proti ohrožujícímu.“ Roku 1992 Kundera vzpomíná, jak mu třetího dne okupace sovětští vojáci kontrolovali auto. Jejich velitel vyjádřil své zklamání z Čechů. Vysvětlil, že všechno je jen nedorozumění, které se vyjasní: My vas ljubim!

Tohle šokující vyznání je pro Kunderu příznak „tíživé ruské iracionality“: „Krajina zpustošená tisíci tanky, budoucnost země zkažená na staletí, čeští státníci zatčeni a odvlečeni, a důstojník okupační armády vám vyznává lásku.“ Tenhle výron ruského citu však neznamenal, že by důstojník sympatizoval s okupovaným národem, nebyl ani „založen na sadistickém požitku znásilňujících“, podle Kundery se u Rusa jednalo o výron „zraněné lásky“ : “ Proč ti Češi (které máme tak rádi) nechtějí žít s námi a stejným způsobem jako my? Jaká škoda, že jsme museli užít tanků, abychom je naučili, co je láska!“

Na týž okupační týden vzpomíná Václav Havel: „ ...ten týden ukázal, jak bezmocná je vojenská síla tvář v tvář jinému protivníkovi, než proti jakému je zařízena, a jak těžké je fakticky ovládnout zemi, která se sice vojensky nebrání, ale jejíž všechny civilní struktury se k agresorovi prostě otočí zády“. Havel také zdůraznil „význam moderních sdělovacích prostředků jako reálně fungující politické moci, schopné orientovat a koordinovat všechen společenský život“.

V polovině osmdesátých let Havel píše: „...společnost je velmi záhadné zvíře o mnoha tvářích a skrytých potencích a je velmi neprozíravé uvěřit vždy jen té tváři, kterou právě nastavuje, a domnívat se, že je to ta jediná a pravá. Nikdo nevíme, jaké všechny možnosti v duši obyvatelstva dřímají a čím nás za toho či onoho souběhu různých viditelných i neviditelných dějů může veřejnost překvapit. Kdo by například v době korodujícího novotnovského režimu s jejím celonárodním švejkováním očekával, že za půl roku se v téže společnosti probudí skutečné občanské sebevědomí a za rok že bude tato donedávna apatická, skeptická, téměř demoralizovaná společnost tak statečně a inteligentně čelit cizí mocnosti!“

Tolik z Novákovy knihy, kde se na pozadí událostí šedesátého osmého můžeme seznámit i s tím, jak vypadá kvalitní polemika (romantik Kundera a racionální Havel).

Výhodou mustru je opakovaná použitelnost. Ale je to i jeho slabina. I když – můžeme se na to dívat „z různého úhlu“. Úhlu a úhelníku Ivanin obrýlený tatínek říkal „vingl“.

On ten vingl taky pořád někde hledal.

Zdroj: Novák, Jan: Kundera, Český život a doba, argo/paseka, Praha 2020

01.05.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4