Neviditelný čert

Česká televize nedávno uvedla koprodukční dokumentární film „Provinční městečko E.“. E. (přesněji JE), Jelňa, leží ve Smolenské oblasti proslavené velkými bitvami druhé světové války. Wikipedie uvádí, že Jelňa má deset tisíc obyvatel. Ruská verze ovšem přináší menší počet – necelých osm a půl tisíce. Paradoxně – pro budoucnost Jelni je v odcházení (a návratu) mladých určitě větší naděje, než kdyby doma zmarňovali své životy tak, jako je v současnosti zmarňují jejich otcové.

Stella

Také zhlédnutí filmu o malém zapadlém městě potvrzuje myšlenku, že ruské slavjanofilství z poloviny 19. století padlo na neobyčejně úrodnou půdu. Jeho vzkříšení byl velmi chytrý tah soudobých ideologů a činovníků všeho druhu. Strádající duši lze snadno nakrmit mýtem o vyvoleném pravoslavném národu a o zlém, racionálním, nemorálním Západu. Tak o zahraničí pokaždé znovu u pomníku padlých hovoří jelněnský papaláš.

Ruskou klasickou kulturu (a filozofii) poznamenává právě hluboký rozpor mezi západniky a slavjanofily.

V dobách, kdy stát není schopen zajistit dostatečný ekonomický a vědecký rozvoj, sáhne k emocím. A z nich si vybere nejprve strach: všichni ohrožují naši ušlechtilou vlast. Jelněnský funkcionář se zmiňuje o nevděku západních zemí a, s odvoláním na Putina, také o nutnosti preventivního útoku. Další emocí je hrdost na válečné úspěchy. Hrdost provázená zamlčováním prvotního kamarádství (a jeho tragických důsledků) mezi kamarádem Hitlerem a kamarádem Stalinem. A k emocím, přes které je snadné získat mladé lidi, patří touha obětovat se. Pro vyšší ideu, pro vlast. Tedy vlastenectví v posunutém významu. Nejde o oběť pro lidství jako takové. Vlastenectví jako nepřátelství vůči druhým národům, které upírají mé zemi její velikost.

Z Jelny je do světa daleko. Ale i tak po rozvratu devadesátých let mnoho lidí odešlo za lepším a město žije téměř výhradně ze své válečné slávy. Zdá se, že úplně bez jiných vizí a plánů. Jak už to v místech zeměpisně velkému světu vzdálených bývá, městu vládnou ti, kteří „se vyznají“. Zde je to nekompromisní Jednotné Rusko, strana Putinova a Medvěděvova.

Od nejútlejšího věku jsou děti v Jelně vychovávány především k hrdosti na válečné úspěchy. Stále se konají oslavy u válečných památníků, koná se hromadný pohřeb nalezených ostatků. Stále učitelky dohlížejí na žáky, aby pozorně poslouchali veřejné projevy a nevybočovali z řady. Školy jsou vyzdobené materiály o válce a o armádě. Probíhají soutěže ve vojenských dovednostech. Znovu a znovu děti ve vojenských uniformách pronášejí Přísahám!

Všichni slibují, že vstoupí do armády. Něžná šestnáctiletá dívenka je svou matkou jednoznačně vedena k životu v armádě. Píše romantické básně o padlých vojácích, zpívá o armádě (sama v uniformě). Odsuzuje zahraniční „fašisty“ a škodlivou domácí opozici, obdivuje Putina. Ví, že jenom armáda jí zajistí práci a bydlení. Svět mimo dané prostředí (vše zde připomíná dobu tak roku 1970, přibyl jen pravoslavný kněz) jako by neexistoval.

Průvodce filmem chodívá za město hledat ostatky padlých vojáků. Vezme do ruky nalezený granát: Funkční, necháme tady. Odhodí stranou další… Až vodka mu rozváže jazyk a začne mluvit o pouhém přežívání, které určitě nebylo ničím cílem. A opět emoce: pláč. Smutek. Marnost. Nepochopení. Internetová diskuze o filmu přinesla názory různé, ale nejvýstižněji shrnuje celý „ruský problém“ poloviční Rus, když říká, že by už Do..., měli začít pořádně pracovat!

V názvu filmu je slovo „provinční“. Ano, je nutné vytáhnout paty. Jít do světa, porovnávat a přemýšlet. Nahlédnout vlastní omezenost. Jako ji nahlédli Lomonosov, Radiščev, děkabristé, Turgeněv, Gončarov a Čechov. Čechov řekl jasně: Zahoďte klíče, je třeba usilovně, nepřetržitě pracovat. Vždyť když se na pozice slavjanofilského blouznění dostal Tolstoj, ve větší míře Dostojevskij, šlo u nich opravdu o důsledek neblahých psychických změn. Městečko Jelna pořád ještě vězní Olgu, Mášu, Irinu, které jen sní, doufají, ale nekonají - nevědí, že mají a mohou.

Ano, všechna čest padlým. Ale mučednictví, smrt na poli cti a slávy, nemůže být cílem a smyslem života. Kladení kytic k pomníku je ušlechtilé, ale nemůže být programem. Právě to se v „provinčních městečkách“ děje: nucená a jednostranná orientace mladých na minulost a na militantnost.

10.05.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3