Neviditelný čert

Je to pravda! Psalo se o tom v novinách! Je to pravda! Říkal to XY! A tak honem honem, „pravdu“ šíříme dál, protože právě tahle se nám zalíbila. Psané slovo mělo na věčnost uchovat lidskou zkušenost a božské pravdy, muselo tedy mít nějakou váhu a obecnou platnost. Ovšem svět informací začal bujet a metastázovat do široka, do daleka (i do vysoka, jak říkává můj známý), a zděděnou víru ve slovo musíme krotit. Obrací se totiž proti nám.

Stella

Spolu s otřesenou důvěrou ve slovo psané a z oficiálních míst řečené zaujímáme podezíravý postoj k autoritám všeho druhu včetně panovníků i „panovníků“. Krásně se nám to stupňuje (sestupuje?): jeden prezident měl tvůrčího ducha i vlastní myšlenky, kromě toho oživil slova jako „smysluplný“, „potažmo“, druhý prezident, hmm, hmm, uměl počítat a kultivovaně vystupovat, projev obohatil o tvůrčí užívání slovního záporu a nečekaných zdrobnělin, další prezident, bez tvůrčích myšlenek, ale s názory, jakýmisi, odkudsi, jazyk neobohatil, leč výrazivo si vypůjčil – tam, kde rozhodně neměl. Své funkci přisoudil královské výsady, přičemž ani nezpozoroval, jak je v kleci své ješitnosti obtáčen řetězy ukovanými lidmi, po něž je užitečný. Rád se nechal lapit. Sedí na velmi českém trůnu a zvolna panuje. Co čekat od dalšího, který jednoho dne přijde? Také se bude chytřejších bát a hloupějším bude lichotit?

Ale ponechme, co jest císařovo, císaři. Podhradí žije dál a po svém. To jenom, že se nedávno v novinách objevilo interview s myslitelem, který tvrdí, že se neobyčejně rozevřely nůžky mezi společenskými vrstvami. A když to člověk čte, vypadá takové tvrzení jako fakt. Ale já s ním nesouhlasím hluboce. To je totiž zase jenom pohled jednotlivce, který své vidění světa má za skutečnost. Neboť tak, jako náš milý bývalý prezident právě objevil supermarket a hodlá o své návštěvě pro nás ostatní, mimozemšťany, napsat esej, tak i my všichni žijeme v kleci svých představ o světě těch druhých - nebo v omylech jiného druhu. (A jsou země, kde se taková klec prezentuje přímo: obviněný je u soudu za mřížemi, docela jako opice. V tamních porodnicích stále ještě pevně zavinují nemluvňata, až po hlavičku. Jen žádný pohyb! I ty reflexní se musí zkrotit.) Ta představa o nebývale rozevřených nůžkách může pramenit z neznalosti historie, možná ale spíš z mylné představy, že všichni máme nějaký automatický nárok úplně na všechno a vůbec – že jsme stejní v každém ohledu.

Tíživou klecí býval postoj Co tomu řeknou lidi. Na jedné straně byl projevem ohleduplnosti, dohnán do krajnosti ale spoutával lidskou přirozenost a ničil životy. Nevdala se? Má dítě za svobodna? On není ženatý? Ženy ho nezajímají? Hrůza a děs, děláš nám ostudu.

Kyvadlo dějin se lhostejně pohupuje a momentálně se nacházíme na opačné straně: Co je komu do toho. Tak se například prosazuje myšlenka, že máme udělat přednost ze svých nedostatků. Teoretici nás ochotně podpoří, protože touží být originální, úplně jiní, než byli ti omezenci před nimi. Takže dochází k tomu, že v rámci boření „shnilého“ vítězí něco, v čem už je hniloba skryta od prvopočátku.

Trochu z praktického života. Konečně se červen trochu vzpamatoval a ven vyrazily ženy a dívky – některé v půvabných, vzdušných šatech, jiné nasoukané do uzoučkých legín, tak o pět čísel menších (bída je bída, asi, zděděno po mladší sestře…). Když jsme rouškově přibraly, proč to skrývat? Nesoudnost má hody hody doprovody. Svěží mladice – a ona se ulicí doslova valí. Odhalené boule a kopce a třas a přelévání. Hrdě nošeno, hrdě předváděno.

Sociální sítě s fotografiemi otylých (nemocných) modelek totiž radí: Neomezuj se! Přijmi se taková, jaká jsi. Měj se ráda. Rozhodně si nedělej násilí žádným namáhavým pohybem, nic neměň, jez, co vidíš. Buď na sebe hrdá. Lepší než na sobě zapracovat je přesvědčit ty druhé o projevu vlastního svobodymyslného ducha a o pohrdání cizím názorem.

Druhý extrém po extrému rachitických vzorů. A glorifikování prachobyčejné lenosti. Není každému dáno být jako proutek. Ale je přece tolik možností, jak se slušně, nenápadně (a přece levně) obléci, i když nejsem (a to tedy já např. také nejsem) baletka Lenka.

Obtížena nákupy, lekla jsem se, když jsem za rohem narazila na slečnu výše popsaného převislého (což se omluvit dá) typu, ale prakticky celá byla odhalená (což se už omluvit nedá), a ona si docela klidně před lidmi na parkovišti lakovala přimaštěné vlasy, v ruce velké zrcadlo. Když se dost posprejovala, zrcadlo hodila do auta a odpřelévala se ke stánku s hamburgery.

Pro mne za mne, pokud člověk druhého neomezuje a „pouze“ ho ignoruje, ať si dělá, co chce. Také ho nechám žít, jen si pomyslím svoje. Jenomže. Tak trochu respektu vůči okolí a respektu k prostředí by se hodilo. Že jako té dívce stojíme za námahu. Že nám na úsudku okolí přece jen záleží, když už mezi lidmi žijeme.

Zvykli jsme si na krátké, dlouhé, žádné, růžové, zelené, duhové vlasy, ale na co si zvyknout nemůžu, to je výrazné tmavé tetování, tento zločin vůči přidělenému tělu. Už jsem zkusila, jak chutná zmrzlina, když mi ji v bělostné cukrárně podá zelenošedá končetina jako z hororu o živých mrtvých. Asociace s chladem a zatuchlou plísní! Zmrzlina – nic moc.

Proč má mladá maminka ruce, nohy a dekolt počmárané vyceněnými zvířecími tlamami? Těch zubů… Přes celé stehno vlčí hlava. A hle: u křehkého kotníčku maličký hákový křížeček. Tedy vyznavačka východních filozofií? Měla by ale vědět, že šaty může svléknout a vyměnit, kůži sotva.

No, snad si my nechápaví a zkostnatělí ještě stihneme zvyknout. Na to, že něčí tělo je celé k přečtení. Na to, že nám u pokladny vrací mince ruka s velikými barevnými fleky (růže). Kdy naposledy umytá? (Další nepěkná asociace.) Pociťuje nějakou nepatřičnost nevěsta v nadýchaných šatech, s pažemi pokrytými lebkami barvy khaki a s nohama jako napadenýma snětí? Růžová kytice dojem nespraví. Třeba je ale znamením něčeho hlubšího a nadějnějšího?

Ukrytého.

22.06.2021, 12:39:49   Publikoval Luciferkomentářů: 6