.:: Neviditelný čert ::.

Jak pršelo na Suchém vršku

rubrika: Pel-mel

Suchý vršek je ulice v Nových Butovicích, které jsou součástí Prahy. Nedaleko protéká Prokopský potok, který pak mizí v Prokopském údolí. Nedaleko je ještě Dalejské údolí a lesopark mezi Stodůlkami, Košířemi, Motolem, Jinonicemi a Novými Butovicemi. Je to tady zkrátka jako v Kvítečkově. Pro obyvatele Suchého vršku, jako jsem já, není problém zamířit do husté přírody. I když prší.

Lucifer

Na Suchém vršku nehrozí žádné povodně. Bouřek a přívalů deště jsem však tady zažil hodně, takže ten vršek není až tak suchý. Prokopský potok nemá šanci tuhle oblast zatopit. Nové Butovice jsou v podstatě na kopci, Vltava je hodně hluboko pod ním.

Tohle místo k bydlení mi bylo vybráno svým způsobem náhodně. Jako v loterii. Když jsem koncem léta v roce 1987 nastoupil do jistého vědeckého ústavu na pomezí Libně a Kobylis. Ubytování jsem sehnal v podnájmu v Holešovicích. V roce 1988 mi tehdejší ředitel ústavu oznámil, že mi byl přidělen ústavní byt, o který ústav nechce přijít, protože ten, komu byl původně přidělen, neodpovídal požadavkům mladého a perspektivního vědce. Řekl mi, že ten byt je v Nových Butovicích, a zkoumal, jestli chápu, co je to za díru. Mně to bylo v podstatě fuk.

O té oblasti jsem něco věděl, protože kousek dál v Lužinách, které už byly obydleny, bydlel můj kamarád z Opavy Zdeněk S, kterého jsem ještě předtím navštívil. Tenkrát se tomu říkalo Jihozápadní město, a stavělo se od nejzazšího konce ve Stodůlkách. Zdeněk S. mi na úvod mého příchodu do Prahy zařídil ten podnájem v Holešovicích, v němž předtím přebýval.

V době, když mi byl byt v Nových Butovicích přidělen, jsem se ještě na nějaký čas přemístil do budovy V Zámcích, což je u Vltavy pod Bohnicemi, kde mělo naše oddělení detašované pracoviště v bývalé vodárně u Vltavy. Abych tam mohl přespávat, dělal jsem na vedlejší úvazek nočního topiče.

Do bytu v Nových Butovicích jsem se i s rodinou přestěhoval někdy v dubnu 1990.

A teď k poslednímu dešti na Suchém vršku.

Včera, když jsem se probral z mrákot, dospěl jsem po dlouhé pauze k názoru, že bych měl jít něco nakoupit. Jídlo, pití, cigára… však to znáte. Bylo to v pozdním odpoledni. Venku se nějak mračilo, tak jsem koukl na internetu na radar, a vypadalo to, že jako prší. Vyšel jsem na lodžii, natáhl ruku, a sem tam nějaká kapka. Řekl jsem si, že těch pár stovek metrů do Galerie Butovice zvládnu hravě i bez deštníku. Nejsem žádná panenka z cukru. A tak jsem vyrazil naostro.

Cesta do Galerie probíhala vcelku v pohodě. Sem tam nějaká kapka, ale jinak dobrá letní atmosféra. Na křižovatce před Galerií jsem zaslechl, jak nějaký muž anglicky vysvětluje své dceři, že je to bouřka. V duchu jsem to komentovat tím, že tohle není ani deštíček. Člověk, i já, se někdy může mýlit.

Když jsem měl nakoupeno, zamířil jsem k hlavnímu východu z Galerie. Je tam taková přechodová komora. Už před ní jsem si sundal respirátor, maskovací náhubek, který jsem měl pod nosem. Ještě před komorou jsem zaznamenal jednu slečnu, která ten náhubek už též neměla a upřeným zrakem zkoumala něco venku. V přechodové komoře postávalo pár lidí, jeden týpek kouřil, neměli se k přesunu ven. Tak jsem tedy kouknul též ven. Přívalový déšť. Valilo se to z nebe jako z Niagarských vodopádů.

Poněkud jsem znejistěl. Pak jsem si ale uvědomil, že nejsem cukrová panenka, a společnosti jsem oznámil, že je to dobrá příležitost, jak se zadarmo osprchovat a ještě si při tom vymáchat prádlo na sobě. Všichni se tomu zasmáli, a já jsem do té sprchy vyrazil se smotaným igelitovým pytlíkem nákupu.

Venku fakt lilo jako z konve. Z galerie konví. Cesta do mého bytu není až tak vzdálená, ale promočení mého oblečení a těla narůstalo enormně. Někdy jsem se musel brodit potoky. Sandály to snad přežily. Domů jsem dorazil kompletně osprchovaný s prádlem čistě vypraným.

Nelituji toho. Nesnáším na něco čekat a postávat na místě. Lepší je jít do akce, i když prší.